Masopustní zpověď

Jaká je míra osobní zodpovědnosti za běh událostí? Co je vina či nevina z hlediska subjektivního vnímání, konání podle přesvědčení a v rámci vášnivosti v kontrastu s „vyšším“ pořádkem a morální zodpovědností za sebe sama i za druhé? Jaké místo má člověk ve společnost a jakým způsobem je naplňováno? Je konání v záchvatu vášně a žádostivosti skutečně iracionální vůči pokornému a rozvážnému jednání? A existuje pro taková jednání „pozemský arbitr“? Kolik je vlastně druhů viny a hříchu? Tato (a další) témata tíže lidského údělu jsou zpracovávána v tomto Zuckmayerově románu, reprezentujícím jeho pozdní tvorbu po 2. světové válce.

O masopustní sobotě večer v roce 1913 přichází neznámý muž v dragounské uniformě do mohučské katedrály, aby učinila zpověď u kanovníka Heinriciho. Po úvodní modlitbě ovšem padá k zemi a umírá. Velmi brzy se zjistí, že je muž zavražděn a začíná vyšetřování tohoto záhadného případu. Souběžně s touto událostí přijíždí na rodinnou návštěvu k aristokratické rodině Panezzů jejich italská příbuzná Viola. V rámci karnevalu, oné „rozpustilé hry odoutaných myslí, pomíjivé promiskuity, zaměněných rolí, bláznivých zákonů“ je rodina zainteresována jak do jeho organizace (manželé Panezzovi jsou oficiálními „králi karnevalu“), tak velmi záhy i do vyšetřování záhadného úmrtí v katedrále – zjistí se, že mrtvý je sedlák z obce, kde má rodina Panezzů své sídlo, byl spolužákem Panezzova syna Jeanmarieho a v posledních letech coby vojenských zběh sloužil ve Francouzské cizinecké legii v severní Africe. Nejprve je z vraždy obviněn bratr zavražděného, pro nedostatek důkazů je však záhy zproštěn viny. V mezičase probíhají veškeré karnevalové slavnosti, při kterých dochází k vášnivému sblížení Jeanmarieho a jeho sestřenice Violy, která se ovšem začíná chovat stále více podivně a tajemně. Paralelně k této zápletce dochází i k sblížení šlechtice Panezzy s dívkou z významné mohučské měšťanské rodiny. Příběh vyšetřování vraždy i citového vzplanutí otce i syna Panezzů graduje v průběhu závěrečného masopustního maškarního bálu, kdy dochází nejen k rozluštění případu, do kterého je zapletena Viola, ale i k velmi překvapivé zpovědi Panezzy kanovníkovi Heinricimu, ze které vyplyne to, že zavražděný byl jeho syn. Dochází také ke zpovědi Violy u Heinriciho, která osvětlí její příběh, konání a motivy, nedochází však jejímu rozhřešení. Záhada vraždy je rozluštěna, otázka míry viny a trestu a jeho individuálního přijmutí je ovšem velmi komplikovaná, nepostižitelná pozemskými zákony, bez možnosti jejího jednoznačného vyřešení…

Na pozadí masopustního veselí, onoho několikadenního pohanského „slavnostního šílení, čehosi hlubokého, skrytého, nevysloveného, neúmyslného, děsu tajemné démoničnosti, který lpí na každém maskování a který nemá daleko k zbožštění, jakési směsi bakchického tance a procesí“ jsou postavy příběhu strhávány svými vášněmi a žádostivostí a jsou posléze konfrontovány s otázkami své viny a prohřešení a morální zodpovědnosti. Jednotícím prvkem je kanovník Heinrici, ztělesnění životního nadhledu a vyrovnanosti, zastávající zásadu osobní odpovědnosti člověka za své konání a za jeho společenské dopady tak, aby nebylo pácháno zlo. Otázka míry „provinění“ a spravedlivého „trestu“ za něj je ovšem nejasná a neměřitelná lidskými zákony a etikou. Její tíhu je nucen si každý člověk nést sám a sám také musí nalézat cestu k vlastnímu srovná(vá)ní se s ní, to je vlastně jeho údělem. Všem okolnostem, pohnutkám a lidem v okolí navzdory…