Matka
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/57931/matka-57931.jpg
4
2142
2142
Hra o třech dějstvích.
Přidat komentář
Mother should I run for president?
Mother should I trust the government?
Mother will they put me in the firing line?
Is it just a waste of time?
Jaké téma mají společné Karel Čapek a Pink Floyd? Válku a matku!
V pondělí, ve státní svátek, předal pan prezident matce medaili pro syna, za hrdinství v boji...
Karel Čapek je mým nejmilejším spisovatelem. Miluji jeho něžný a úžasně barevný sloh. Žádná z jeho knih mě nezklamala. Matku řadím na vrcholnou příčku. Poválečná a velice emotivní záležitost.
Zatím to nejlepší, co jsem od Čapka četl. Krásně rozebraná stupidita lidstva, které se furt akorát rve kvůli kravinám, místo toho aby se pořádně soustředilo na důležité věci. Zajímavé myšlenky kolem toho zda, kdy a jestli vůbec má smysl kvůli něčemu riskovat a nebo dokonce položit život... Možná trochu moc vyhrocené i proti těm neválečným variantám sebeobětování, tam bych na rozdíl od Čapka tak kritický nebyl. Co se ale protiválečné obžaloby týče, tak velmi, velmi působivé. Tleskám.
Karel Čapek - moje maturitní otázka.
To byla úleva. Z potítka jsem vyrazila s pocitem vítěze. Šlo to jako po másle...Jenže!!!
Zcela podrazácky mi předsedkyně komise dala ke srovnání Čapkovu a Gorkého Matku. Těžko srovnávat, když jsem ani netušila, že Gorkij něco takového napsal. Češtinářka mi pomohla se z toho těžkého údělu se ctí vymotat. Paní profesorko Kratochvílová, děkuji, jen díky vám byla čeština za 1.
Připomněla jsem si velmi silný emotivní protiválečný dramatický příběh v aknize, který je i dnes bohužel aktuální. V období studia tato kniha byla mou povinnou četbou. Kolik matek dříve i nyní prožívá stejný osud, jako v této knize, ve které manžel i její synové bojují nejen za sebe , ale i za národ. V knize se silně projevuje mužský pohled na válku - nevadí, že riskují a obětují život oproti matce, jenž žije jen pro své děti, pro svou rodinu. Smutný, dojemný, pravdivý, skutečný příběh....i slza ukápla...jsem také matkou.
Mužský – Dosáhnout v životě něčeho velkého, slávy, udělat si jméno a pro toto položit i život.
Ženský – Milovat a chránit svou rodinu.
Kniha, ke které si musí čtenář dojít vlastní cestou a dozrát k ní, aby pochopil a cítil. Války jsou nesmysl. Zbytečně v nich umírají nevinné oběti. Války berou matkám děti. Místo a čas příběhu nejsou přesně určeny, ale stačí se podívat na dobu vzniku díla. Víme, co za dobu to bylo. Velmi silný a nadčasový příběh. Výborná ukázaka toho, jak se můžou střetnout dva principy, mužský a ženský a jejich pohled na svět. Při čtení mi často běhal mráz po zádech.
Já vím, je to Čapek, je to jeho poslední drama, odráží to atmosféru doby… ale Čapek to prostě uměl líp. Poselství je i vzhledem k době vzniku zoufale naléhavé a díky Čapkově talentu nadčasové (a dnes stále velmi velmi aktuální), avšak podané hrozně na sílu a okatě navzdory vcelku zajímavé formě „rozprav s duchy“. Přesto je to nádherná ukázka mužského a ženského (mateřského) pohledu na svět a nevyhnutelného konfliktu z toho plynoucího.
Upřímně jsem ráda, že jsem se k Matce dostala až jako matka. V době, kdy se mi celé Čapkovo protiválečné drama dostalo až do morku kostí. V době, kdy jsem s každým dalším řádkem vnímala Doloresinu bolest o to intenzivněji.
Kniha má pro mě dvě roviny: Tou první je to, že bychom měli být vděční za všechny, kdo kdy bojovali za náš stát, protože bez nich bychom tu teď možná ani nemuseli být. Nebo možná ne tak, jak tu jsme – tedy svobodní a žijící poměrně v poklidu. Tou druhou je to, za jakou cenu jsme tuto svobodu získali. Za statisíce nevinných chlapců a mužů, kteří před sebou měli často celý život a na které doma většinou někdo čekal...
Když jsem viděla prvně představení Matka v Národním divadle, byla jsem obklopena milujícími rodiči a víceméně jsem to brala jako tragédii světa, ne moji. Když se mi narodili děti a ke knize jsem se časem vrátila, cítila jsem tu neskutečnou bolest matky nad ztrátou lidí jejímu srdci nejbližší. Po dalším čase se mi dostala do rukou a to v době tichého odcházení rodičů, potomci vylétli z hnízda a v srdci - neskno. Neskutečno. Bytostně jsem cítila tu bolest, kterou ta matka musela mít, když sama podala zbraň svému nejmladšímu a poslednímu žijícímun synovi a slova JDI... mi nadále zní v uších.
Čapek naprosto dokonale a věrohodně popsal pocity mámy, partnerky a dcery, které postupně odchází její nejbližší- prázdno a slzy. A je jedno, zda je to ve jménu vědy, techniky či války.
Přiznám se, že mi trochu nesedl ten konec, myslela jsem, že se stane něco jiného. Ale i tak je zvláštní, jak kniha stará 86 let, je pořád aktuální a možná aktuálnější než kdysi.
Četla jsem kdysi jako povinnou četbu a nelíbila se mi, ještě jsem v té době nechápala její přesah. Přečetla jsem ji teď znovu se synem jako jeho povinnou četbu a ve spojitosti s válkami v našich dobách se mu ji snažila vysvětlit.
Vlastenectví, ztráta, jako matka mám pro Matku pochopení.
Rok 1938 - dvacet let od světové války, probíhá krvavá španělská občanská válka a zbývá rok do druhé světové války. Miliony mrtvých za panovníky, ideje a národy. Ultimátní obětí jsou podle Čapka matky. Ty přicházejí o manžely a syny, kteří umírají pro velkou věc, se kterou prosté matky nemají nic společného.
Matce v této protiválečné hře padne manžel v koloniální válce v Africe za panovníka a čest, nebo snad pro špatný rozkaz velitele? První syn zemře pro vědu při výzkumu léčby tropické nemoci. Druhý syn zemře pro technický pokrok. Dvojčata, jeden radikální komunista, druhý fašistický nacionalista, padnou ve vzájemné občanské válce za nový, lepší, svět. Posledního syna však už matka vydat nechce. Nestály ji vyšší principy a velké ideje už dost? Země je však napadena a rozhlas volá všechny občany do poslední bitvy. Ale matka snad nemá právo na svého posledního syna?
Klasika české literatury. Ještě jako dítě jsem tuto hru viděla na prknech Národního divadla a vůbec mě nenadchla. Prostě jsem ji nepochopila. Nyní, kdy už jsem si přeci jenom něco odžila a jsem i matkou, musím konstatovat, že je to velmi zajímavé dílo plné emocí.
Páni, dost emotivní. No nebudu to tady dlouho popisovat, druhá nejlepší Čapkovo hra (hned po bílé nemoci) která stojí rozhodně za přečtení. Hlavně pro matky které své děti milují a tak budou mít s hlavní postavou velký soucit.
9/10
Matka je protiválečné drama Karla Čapka, které vyšlo v roce 1938. Hra se odehrává během první světové války a sleduje osud matky, která ztrácí své syny v boji.
Hra je silné a dojemné dílo, které zobrazuje hrůzy války a utrpení matek, které ztrácí své děti. Čapek v ní mistrně vykresluje psychologii postav a klade otázky o smyslu války a o vlastenectví.
Na knihu mám ovšem velmi vlastní názor odlišný od ostatních čtenářů: Kdybych nevěděl, že dílo napsal Karel Čapek s protiválečným antifašistickým účelem, snad bych si i myslel, že je to propagandistická literatura povzbuzující matky, aby pouštěly své syny a muže do války.
Matka je nadčasové dílo, které je aktuální i dnes. Je to důležitý apel proti válce a násilí. Hra je relativně krátká a snadno se čte, takže je vhodná i pro ty, kteří nemají s dramatem moc zkušeností.
Skvěle napsaná divadelní hra, ve které je nádherně vidět co znamená vlastenectví. Karel Čapek, byl nejlepší spisovatel kterého české země poznali a Matka toto tvrzení jen potvrzuje. Vřele doporučuji všem.
Štítky knihy
mateřství matky a synové protiválečná dramata česká dramata klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Z Čapkových děl jsem si k maturitě vybrala právě Matku a jsem ráda, že jsem tak učinila. Jedná se o velmi jednoduché, krátké a pochopitelné drama s menším množstvím postav. Samotný příběh mě zaujal svou soucitností, mateřskou láskou, ale především realitou rozpolceného státu z občanské války a zároveň ochotou se spojit proti nepříteli. Každá postava měla svůj osobitý charakter, díky kterému bylo lehké si je zapamatovat. Nelehko se mi četlo, jak si otec i jednotlivý synové postupně začali uvědomovat, že jejich smrt nebyla až tak hrdinská a raději by ještě o trochu déle žili. Více se nemám k čemu vyjadřovat a toto protifašistické drama bych určitě doporučila i ostatním.
,,Ondra: Co si přitom myslel? Jiří: Nic vlastně. To byl jen takový děsný klid. Tak to je konec, nebo tak něco. Docela klidně, jasně a hloupě si to člověk myslí a přitom kouká, kde se asi rozmázne.“