Matka Davida S., narozeného 3. července 1959
Yvonne Keuls
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/54379/bmid_matka-davida-s-narozeneho-3-cervenc-Fx8-54379.png
4
422
422
Příběh svého drogově závislého syna , příběh plný nadějí i zklamání, nesplněných slibů, zoufání i beznaděje, příběh, který začal jointem marihuany, aby s časem vygradoval - příběh který vypráví matka.
Literatura světová Biografie a memoáry Rodina
Vydáno: 1990 , PanoramaOriginální název:
De moeder van David S., geb. 3 juli 1959, 1980
více info...
Přidat komentář
Beznaděj a zoufalství. Určitě dám přečíst dětem a budu doufat a modlit se, abych tohle nezažila...
Příběh nizozemské rodiny, které se život obrátí totálně vzhůru nohama, když zjistí, že jejich nejstarší syn David je narkoman.
Knihu jsem poprvé četla někdy v sedmnácti letech. Tenkrát se o problematice drog začalo nějak víc mluvit. Jsem z generace Husákových dětí a tak jsem tenhle "problém" znala jen ze stránek knih. Ani už si nevzpomínám, jaký dojem ve mě kniha tenkrát zanechala. Tak teď tedy po letech jako Výzva 2019 - Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc - oprášena a přečtena. A abych řekla pravdu, nečetla se mi moc lehce. Mám 3 syny a dceru a opravdu si nic takového nedokážu představit.
Naprosto hrozné mi přišlo, jak se najednou ostatní děti odstavily na druhou kolej a jako by přestaly existovat. Jak se do Davida vložila všechna síla, energie a peníze. Jak naději střídala beznaděj.... Ale i přes to všechno, se Lena a Simon dokázali se situací přece jen nějak vyrovnat...
Při čtení této knihy jsem často cítila naprostou zoufalost, beznaděj, ale i vztek a lítost. A to se tak často nestává, obzvlášť u knihy staršího data.
Na 100 % se ztotožňuji s komentářem NicolMark. Kdo tohle neměl ve svém blízkém okolí, ten to bude jen těžko chápat. Moje sestra si tím prošla s dcerou, ten pocit zoufalství, bezmoci, zbytečného snažení... Naštěstí po čtyřech letech s happyendem :)
Doporučuji přečíst!
Všechno to začalo u marihuany, pokračovalo to prostřednictvím hašiše a LSD a konec nastal u heroinu. Tuto knihu jsem četla přibližně ve stejné době jako Memento – obě knihy vychází na začátku, kdy se o drogách ještě nemluvilo a ani moc nevědělo. Tento příběh kromě pohledu na problematiku drogové závislosti rozvíjí i rovinu problémů rodinných vztahů, morálních hodnot a naivních rozhodnutí...Prostřednictvím této knihy čteme zpověď utrápené matky, která postupně ztrácí všechno, nakonec i naději. Drogová závislost syna Davida ničí nejen ji, ale celé okolí. Rodinná pouta se bortí, naděje se vytrácí každým dalším ránem, ve vzduchu se nese zoufalství a bezmoc a pomalu se roztáčí kruh dalších a dalších zklamání. Zkráceně sledujeme čistou destrukci způsobenou návykovými látkami. Není zde bohužel popsaná část mezi dětstvím a pubertou, ale to je docela pochopitelné – většina puberťáků buď není doma nebo je zavřená ve svém pokoji. Tuto část by nám musel popsat asi sám David. Drogy, citové vydírání, sliby, krádeže, bezmoc, naděje, zklamání,...to všechno zde najdete. Místy byl příběh až zdlouhavý, ale vzhledem k tématu, vývoji situaci a k neustálému opakování chybných vzorců, se není čemu divit. Je otázka, zda o veškeré oběti, které matka pro syna udělala, někdo stál. Bylo to k něčemu? Pomohlo to někomu? Možná by to někdo ze čtenářů mohl nazvat posedlostí či závislostí na svém vlastním dítěti, ale neříká se tomu prostě jen mateřský pud? Pokud Vás tato tematika zajímá a nebráníte se starším knihám, doporučuji knihu všem – stejně jako Memento.
Velmi smutné vyprávění matky drogově závislého syna. V té době to muselo být hodně drsné, rodiče pomalu ani netušili, co to drogy jsou a prakticky nikdo nevěděl, jak jim pomoct nebo poradit. Ne že byv dnešní době bylo jednodušší se s tímhle potýkat, ale alespoň máte spoustu informací a víte, že nejste jediní. I když jakákoli pomoc je k ničemu, pokud se závislý člověk nechce léčit sám. Většina čtenářů tady píše o rozpadu rodiny, mně ale jejich manželství přišlo nefunkční už od začátku a paradoxně je problémy se synem stmelily. Horší už to měly jejich mladší děti, docela by mě zajímalo, jestli některé z nich taky sáhlo po drogách a jak dopadl David. Knížku by si určitě měli přečíst všichni dospívající jako varování.
Syrová, autenická výpověď matky drogově závislého syna, v podstatě bez naděje na zlepšení situace. Zajímalo by mne, jak příběh (dost starý) ve skutečnosti skončil, a také by bylo zajímavé srovnání s nějakým současným příběhem drogové závislosti (změnilo se něco za těch 30-40 let?). Předkomentátoři přirovnávají knihu k Mementu nebo Dětem ze stanice ZOO, mně trochu připomíná i Rok kohouta, kde též jde o výpověď (v tom případě adoptivní) matky problémových chlapců s mnoha společnými rysy, byť základní problém je odlišný. Při čtení mi nad některými rozhodnutími Leny zůstával rozum stát, ale kdo ví, co by člověk dělal na jejím místě.
To je kniha zoufalství a beznaděje. Ukázka totálního rozpadu rodiny, nekonečné sliby a návraty, začarovaný kruh. V té době nevědomost o učinku drogy, šok z toho, co se děje. Matka zapomíná na ostatní děti a propadá se do světa, ve kterém je jen David. Projde dlouhou sebezničující cestu, než si trošku něco uvědomí. Musí být peklo, když vám dítě stojí za dveřmi a prosí a vy víte, že byste neměla otevřít. Rodiče chybují, věří slovům manipulátora, peníze ubývají. Jak by se jeden z nás zachoval ? Závislosti a návyky, to je tak složitý proces, že je dobře o tom mluvit a centra pomoci nezapomínají ani na příbuzné. Bylo to horší čtení, příběh se mi vrací do hlavy. Kdo nechce sám, není mu pomoci. Jsou to smutné příběhy.
Četla jsem ji kdysi dávno, měli jsme ji jako povinnou četbu na základce, nyní díky čtenářské výzvě jsem ji znovu četla a zase jedním dechem. Ani se nedivím, že jsme ji museli číst povinně.
Vypráví maminka drogově závislého syna, sama nevím, co bych měla dělat. Je to kruté, syrové vyprávění, strach o dítě, bezmoc, nevědomost, pomoc teprve v plenkách, drogy teprve na vzestupu, takže se o nich moc nevědělo, rozklad rodinných vztahů...
Zajímalo by mě, jak to bylo dál, žije ještě David?
Další výborné knihy na toto téma: My děti ze stanice Zoo a pokračování, Memento....
Dokument od Heleny Třeštíkové Katka.
Knihu jsem četla už kdysi dávno a teď jsem se k ní díky čtenářské výzvě opět vrátila. Musím říct, že se teda četla jedním dechem. Líčení matky Leny bylo tak naturalistické, tak syrové, někdy jsem nad tím vším kroutila hlavou... Knihu bych doporučila všem rodičům, jejichž děti se nějakým způsobem dotýkají drog; učitelům 2. stupně a středních škol a v neposlední řadě samozřejmě těm dospívajícím. Jako takový odstrašující příklad. Osobně jsem v jednotlivých příbězích neustále hledala nějakou červenou nitku (jak hledali i ve skupině) a přišla jsem na to, že většina rodičů nenechala své děti prostě dospět... Neustále jim organizovali čas, zajišťovali pro ně brigády, objednávali učebnice a navíc nebyli důslední. Na druhou stranu to chápu, pořád v člověku dřímá naděje, že se to změní, že se mé dítě změní a všechno bude jinak, ale i tak... Bylo mi i moc líto zbývajících tří dětí, které Lena se Simonem měli. Protože v podstatě vyrůstali bez rodičů, kteří se neustále zabývali jen Davidem, Davidem a Davidem... Divím se, že pak nezačaly sami brát drogy, aby na sebe taktéž upoutaly pozornost... Prostě a jednoduše drogy dokážou zničit všechno - vztahy, rodinu, přátelství, důvěru... všechno.
Běhal mi mráz po zádech při představě, že tohle všechno budu absolvovat s vlastním dítětem. Velmi dobře psané, realisticky, čtivě.
O životě toxikomana pohledem zoufalych naivnich rodičů , bezmocna kniha o hroznych věcech .
Knihu by si měl přečíst každý. Je napsána tak realisticky a bez příkras. A i když si myslíme, že nám se něco takového přece stát nemůže, realita je jiná.
Uf!Jen si na tuhle knihu vzpomenu,běhá mi mráz po zádech.Za mně povinná četba pro všechny rodiče a možná i pro všechny dospívající...dokud je čas...
Četla jsem to už kdysi dávno a doufala, že něco takového nebudu muset prožít. Nemusela, ale pořád někde ve mně ten pocit z knížky přetrvává.
Knihu napsala matka narkomana. Popisuje jeho život prakticky od početí. Popisuje ne úplně idylický vztah rodičů a počátky soužití a nemůžu se ubránit pocitu, že už tam hledá viníky. Co jsme udělali špatně? Co udělali špatně tví rodiče, co moje matka, co ty a především co já? Rozklad nejen Davidovy osobnosti ale celé jeho rodiny. David není vykreslený jako dítě týrané tím nebo oním jako děti ze stanice Zoo, kde si říkáte, chudáčci, půlce z nich nic jiného než drogy nezbylo.
Těšila jsem se, až knihu dočtu, protože z ní čišela beznaděj, naivita rodičů, kterou viděli všichni kromě nich. Když jsem knihu poprvé četla v 17, měla jsem názor na Davida i rodiče vyřízený šmahem. Mohli si za to sami, neměli být tak naivní. Dnes po více než dvaceti letech se bojím, že bych jednala úplně stejně, že z lásky k dítěti bych dělala ty samé sebedestruktivní chyby pořád dokola jako Lena.
Silný příběh syna narkomana z pohledu matky. Střídání naděje, beznaděje, strachu, zklamání...
Člověka závislého na drogách mám možnost z povzdálí spoustu let pozorovat. Sliby, sliby a pak průšvihy....vše stále dokola. Toto je výpověď matky. Je to silné, hrozné a jsem moc ráda, že v takového situaci nejsem (a snad nebudu). Motiv knížky se dá srovnat s Mementem a My děti ze stanice ZOO. Zde ale na mě dýchla beznaděj rodiče, sebeobviňování. Nikdy, když bychom to hodnotili zpět, nevíme, co je dobře a co špatně. Přílišná péče, malá péče, volná výchova, tvrdá výchova....snad před žádným problémem nezavírat oči a diskutovat a poslouchat, co nám děti říkají a naznačují.
Štítky knihy
drogy závislost, narkomanie rodina matky a synové kokain opium heroin léčba drogové závislosti
Matka Davida S., narozeného 3. července 1959
Tak to byla jízda