Matka, dcera, nebo já
Alana Kirk
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310956/mid_matka-dcera-nebo-ja-RRe-310956.jpg
3
27
27
Alana Kirková je spisovatelka a novinářka. Procestovala svět, pracovala pro charitativní organizace a sepisovala jejich příběhy. V roce 2010 utrpěla její maminka ničivou mozkovou příhodu, pouhé čtyři dny poté, kdy přišlo na svět její třetí dítě. Tehdy se její život rázem převrátil vzhůru nohama. Brzy nato začala psát blog o zápasech ženy, která se ocitla uprostřed péče o oba konce svého života – o děti a rodiče. Sendvičová léta prožívá dodnes, našla už ale způsob, jak vzkvétat, ne jen přežívat. Narodila se a vyrůstala v Belfastu, dnes žije v Dublinu, kde pracuje jako poradkyně pro financování v neziskovém sektoru, píše a vychovává tři dcery. Sendvičová léta je upřímný, inspirativní příběh o vztahu mezi matkou a dcerou a o tom, jak jedna žena – prostřednictvím péče o osobu, na kterou se nejvíc spoléhala – nakonec našla sebe samu.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2016 , Mladá frontaOriginální název:
Daughter, Mother, Me. A memoir of love, loss and dirty dishes, 2016
více info...
Přidat komentář
Tak nevím, jestli to vůbec dočtu. Samá úvaha a statistika, vůbec mě nezajíma, že je v Irsku 187112 opatrovníků a v Británii víc jak 6,5 milionu a počet roste do r. 2021 o 28%. Možná je to dobrá příručka pro sociální pracovnice. Nebo řešit kolik toho vyteče z miminek (hovínek, zvratků, čůránků, nudlí u nosu), co vyteče z plenkových kalhot maminky, jaký make-up mamince udělal bratr a řešit to s ním po telefonu. 150x vzpomínka na to, že s maminkou vypila čaj Earl Grey a kousek něčeho dobrého na zub. Ztráta rodiče je těžká, ale mohla si to autorka napsat jen pro sebe a svou rodinu. Strana 110 končím.
Určitě je to zajímavé téma, ale kniha jako celek mě nezaujala. Přišlo mi, že autorka opakuje pořád tu samou myšlenku dokola :/
Upřímná zpověď autorky. Je znát, že se ze své situace potřebovala "vypsat", bohužel ten blog styl se na knížce hodně podepsal. Inspirace se v ní určitě najít dá, škoda jen, že je zabalená do spousty balastu v podobě opakujících se myšlenek a slov (stala jsem se alergickou na slovní spojení sendvičová léta a George Clooney). Pokud je ale člověk realitou vržen do podobné situace, stejně nakonec zjistí, že si všechno musí uspořádat po svém. Nicméně podobná zpověď určitě dokáže člověka podržet, že v tom není úplně sám...
tak tuhle knihu jsem nedočetla, je hrozně depresivní a už snad od první stránky jsem brečela je napsaná opravdu moc hezky a pojednává o věcech které se v životě stávají, ale já jsem to prostě nedala
Nevím, jak to napsat, abych přesně vyjádřila dojem z knihy (a to se mi moc často nestává).
Je to smutné a velmi vážné téma, dokonce jsem knihu asi po 100 stránkách už jednou odložila, ale......na mě by příběh udělal daleko intenzivnější dojem, kdyby autorka neopakovala některé věci neustále dokola, případně do příběhu vložila i pohled svého otce a bratra. Takto je to vlastně taková její zpověď, potřeba se podělit o svou lásku k mamince, svým dětem, rodině. Potřeba převyprávět své těžké životní období, svou bolest a podělit se o ni.
Moc výstižně a mně blízce vyjádřila své pocity z knihy níže magnolie, nechci se opakovat, ale alespoň jedno si neodpustím, jak si mohla autorka (41) myslet, že její 76ti letá máma jí bude pomáhat s mimčem a dvěma batolaty a jezdit za ní x kolometrů !!!!
Je to ale opravdu kniha plná lásky mezi matkou a dcerou a i ta naděje v to lepší se v ní dá najít.
Krásné ale velmi smutné čtení. Příběh Alany ,která musí řešit velmi složitou životní situaci, porodí dítě a zároveň jí onemocní maminka .Sice mě v jejím příběhu též vadilo ,že i když již měla dvě zdravé holčičky a několik potratů za sebou ,ještě toužila ve svých čtyřiceti po dalším dítěti. V knize se vyrovnává nejdříve s maminčinou nemocí, která ji zastihla na tuto situaci nepřipravenou a nakonec i maminčinou smrtí. Kniha je o bezmocnosti ze situace ,kterou jste si neplánovali ,o krásném vztahu mezi matkou a dcerou .Kniha ze života, který může potkat kohokoliv z nás.
Velmi dobrá kniha, která vás zasáhne a která otevírá téma, které často stojí v pozadí a moc se o něm nepíše. Nejedná se o klasický román, jde spíše o proud autorčiných vzpomínek a myšlenek, snaha "vypsat se" z nelehké situace, do které byla náhle a bez předchozích příprav postavena. Je vidět, že autorka opravdu píše vše z vlastní zkušenosti, některé pasáže jsou velmi silné, ale i přes veškerá utrpení je z od počátku do konce cítit z celé knihy hlavně obrovská láska k vlastní matce, z které se ze dne na den stal někdo úplně jiný.
Kniha se mi nehodnotí snadno, vzhledem k tématu, které je tak závažné. Myslím si, že je to v prvé řadě psáno jako vyznání lásky k autorčině mamince a také jako vypořádání se s těžkým obdobím života. Její zkušenosti mohou pomoci jiným ženám, aspoň některé, odhaduji. Takže kniha je užitečná a vážím si všech láskyplných slov i povzbuzujících myšlenek. Přesto vše, se mi nečetla úplně dobře, snad až v poslední třetině mi připadala lepší. Píše se mi to těžko, ale autorka mi připadala nerozumná (volím opatrně slova) už tím, že ke dvěma malým dětem (narozeným po 36. roce) si naplánuje další miminko po čtyřicítce, s tím, že její maminka (76 let, 200 km vzdálená), jí s dětmi bude pomáhat. Co se stalo, nemohl nikdo předpokládat (ale ...). Další, co mi vadilo, bylo časté přehánění ve vyprávění, nadsázka (např. první dvě mateřství přirovnává k brodění se ve zvratcích a výkalech) a velmi časté opakování již řečeného, nejvíce jsem pak byla časem doslova vysazená na spojení "sendvičová léta". Beru různé realistické popisy situací, byť jsou smutné, mají tu svoje místo, stejně jako ty dojemné části knihy. Pro některá autorčina konání a její způsob psaní, mi však chybělo pochopení. Také bych raději četla její skutečný příběh souvisle, bez přerušování všeobecnými zkušenostmi a názory odjinud, mohly být shrnuté třeba na konci nebo na začátku. Kniha je podnětná, vede k zamyšlení a bude nejlepší, když si každý udělá názor sám. (Obdivuji všechny ženy i výjimečné muže, kteří i v našich českých, obtížných podmínkách, doma pečují o svoje blízké).
O knize, která řeší tak závažné téma se mi snad ani nepřísluší psát hodnocení. Zajisté všichni, kdo prožívali nebo prožívají něco takového je a bude četba přínosem, pomocníkem, rádcem. Ono tím konečně projdou všichni, ale zajisté kniha spíše osloví ty, kteří už ví jaký je to pocit. To rozhodování zda být více matkou s dětmi, které mne potřebují, či být dcerou s matkou, která potřebuje také mou péči a lásku a ještě podporovat otce na němž ta tíha leží, .... a ten čas, ta doba přijde, čas nelze přeskočit, nelze ho zastavit, navíc nikdy netušíme, kdy se tento problém dotkne právě nás. Napsat takovou knihu a pojat ji jako jako beletrii je odvážné a já za to autorku oceňuji , i to, že se jí podařilo napsat ji bez patosu a srdceryvností a navíc ještě přidat i slova naděje a útěchy.
Sendvičová léta nepřicházejí na objednávku ani s návodem, jak si počínat. Snad přicházejí s podzimem. Vaše maminka nebo tatínek zakopnou a zlomí si krček a vy si postupně uvědomujete, že už nejsou stejně silní. Změna může mít také podobu strašlivého, pomalého zhoršování mentálních funkcí, pečujete o člověka, který vás už nepoznává.
Tak začíná biografie Alany Kirkové " Matka, dcera nebo já. "
Jaké to je, když musíte denně přebíhat mezi péčí o novorozeného potomka a maminkou, která utrpěla vážnou mozkovou příhodu? Máma pořád žije, ale máma, kterou jste znali, zemřela. Tohle nejasné truchlení je horor, který prožívá spousta lidí každý den a představuje pro ně jeden z nejsložitějších úkolů. Jsou to dny plné stresu, které chcete hlavně přežít nebo na celé situaci lze najít i pozitivní stránky? Potřebuje mě matka, ale potřebují mě i moje děti. Pro většinu lidí je to nepopiratelně nejhorší, nejsmutnější, nejnáročnější, navíc trhající útroby, srdcervoucí, psychicky zničující období života.
" Prožijete třicet - pětatřicet let bez jakýchkoliv povinností a pak přifrčí všechno naráz: děti, stárnoucí rodiče, rozvod, pořádná dospělá práce. Samy teď dáváme život později a naši rodiče se drží života déle, a tak stále větší počet žen postihuje naprostá smršť potřeb a pečování. A nikde žádný George Clooney. Kdepak. Ten je pouhou fantazií".
Asi by mohla být knížka kratší, dost se tam opakuje, ale je to skutečně upřímný a inspirativní příběh. Nemyslím si, že osloví čtenáře, kteří nedorostli do "sendvičových let". Doporučuji ještě počkat. Ale já k "sendvičové generaci" už patřím a proto všem, kteří zažívají nebo zažili podobné, knihu doporučuji.
Matka, dcera, nebo já
3/4 knihy se mi moc líbily, ale těch posledních cca 50 stránek, to jsem ani nevěděla o čem čtu. Hned na začátku knihy jsem pochopila, že se jedná o autobiografii (anotaci jsem před tím nečetla). Pisatelka tady popisuje vlastní prožitky s náhlým onemocněním své matky. Jak blízké téma pro mě, kdy jsem zavzpomínala a mnohdy se zastyděla, že jsem jednala v péči o svoji matku trochu víc bez pochopení samotné nemoci.