Maximální křesťanství - Adolf Kajpr SJ a list Katolík
Vojtěch Novotný
Monografie je věnována neobyčejné osobnosti Adolfa Kajpra SJ (1902-1959), muže, jehož mezi věřícími katolické církve provází pověst světce a mučedníka. Představuje jeho životní osudy i jeho bibliografii a předkládá svědectví pamětníků o této mimořádné postavě českých církevních dějin. Podrobněji se zastavuje u listu Katolík. Konstatuje, že vznikl za první republiky jako list Katolické akce a za války byl zastaven. Objasňuje, že byl r. 1945 obnoven, ovšem jenom proto, že jeho vydavatel nabídl své prostředky podstatně novému projektu, jehož nositelem se stal Adolf Kajpr. Vysvětluje, jak to bylo s periodicitou, nákladem, redakcí, autory a rubrikami. Představuje program a metodu, které mu Kajpr spolu se svými spolupracovníky vytkl. Konkrétní výsledky jejich snažení podchycuje bibliografie periodika, jež sleduje jak obsah jednotlivých čísel, tak i jednotlivé autory. Zvláštní pozornost je potom věnována tomu, jak Kajpr rozuměl vztahu mezi křesťanstvím a společností. Všímá si, že jeho uvažování o společnosti mělo východiska v christocentrickém pojetí lidské existence a že jeho druhým, zkušenostně ověřeným pilířem byla kritika atheistického humanismu všeho druhu, zejména ovšem - jak doba velela - komunistického. Kajpr přitom ve svém sociálním smýšlení dospěl až k otevřeným sympatiím k tomu, co lze v jeho stopách nazvat křesťanský socialismus. Z těchto premis pak lze porozumět tomu, jak má podle něho katolík rozumět společnosti, resp. státu, a jaké jsou konstitutivní prvky křesťanského vztahu k politice.... celý text
Přidat komentář
Dobrá kniha pro seznámení se s postavou Adolfa Kajpra, s jeho životem a myšlením a také s časopisem Katolík, který vedl. V závěru nacházíme svědectví a vzpomínky současníků na tuto velkou osobnost. Psáno odbornou, přesto pro čtenáře přístupnou formou.
Fundovaný a obsažný text, který naplnil zcela mé očekávání; jak také u autora očekávat něco jiného... Jsem ráda, že jsem se mohla s tolik inspirativní osobností, jakou byl P. Kajpr, seznámit právě touto formou.
Štítky knihy
křesťanství teologie 20. století novináři jezuité, Tovaryšstvo Ježíšovo křesťanský život kněží kněžství náboženská perzekuce katolický tiskAutorovy další knížky
2012 | Maximální křesťanství - Adolf Kajpr SJ a list Katolík |
2012 | Běda církvi: Bonaventura Bouše burcující |
2008 | Katolická teologická fakulta 1939–1990 - Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století |
2007 | Teologie ve stínu - Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století |
2013 | Odvaha být církví: Josef Zvěřina v letech 1913-1967 |
„Sebebřesknější líčení špinavostí a zločinů, bludů a omylů nenapraví svět, nebude-li při tom zářit ohnisko opravdu kladného života, nebude-li slovem i skutkem mocnější pravda, spravedlnost, dobrota a láska. Jde nám o to, aby dobří byli skutečně dobří, aby skutečně svítili, nic než svítili, aby se takřka vůbec nestarali o špatnost druhých, příliš mnoho s ní disputujíce, protože i to už je zase mísení světla se tmou. Světlo potírá tmu svou pouhou přítomností, svou pouhou existencí. O intensitu tohoto světla nám jde.“
Nádherné, posilující setkání! Lidé z okolí otce Kajpra jej sice popisují jako člověka na pohled nenápadného, nevýrazného malou postavou i skromným chováním, ale na mě ze stránek této pečlivě zpracované monografie vyloženě zářil! Jsem rád, že jsem mohl poznat tak zajímavou osobnost a těžko se bráním pocitům hněvu vůči dvěma totalitám, které tohoto klidného muže církve vězněním připravili o možnost uplatňovat svůj potenciál ve své plné šíři, o zdraví, a nakonec i o život. Ale ani nacismus ani komunismus nepřipravil otce Kajpra o obecnou víru v krásu světa a krásu lidské existence. A ani ho nepřipravili o schopnost činit svět lepší a nadějeplnějším místem – i v nelítostných podmínkách kriminálu byl svému okolí oporou a rozdával útěchu z plna sil až do posledního úderu svého srdce.
Vinou kruté doby, do které se narodil, se mohl otec Kajpr věnovat publikační činnosti jen v krátkých úsecích v letech 37-41 a 45-48. Nemůžu než litovat, že nedostal více času na to, aby rozvedl svoji představu církve (v širokém pojmu toho slova) jako léku pro svět ve složitých časech, církve, která je pevná ve svých kořenech, ale nezahleděná do sebe, naopak otevřená směrem k nevěřící veřejnosti a připravena obohacovat i nechat se obohacovat. Ale i v prostoru sobě vymezeném mě dokázal oslovit svým zaměřením na praktické otázky a vykročením z klerikální sebestřednosti – intuitivně tím kráčel po boku velkých postav evropské „nouvelle théologie“ a předjímat změny v církvi druhého vatikánského koncilu.
Nejsilnějšími momenty v knize pro mě byla místa, ve kterých otec Kajpr razantně deklaruje nezastupitelnost katolického křesťanství pro zdravé fungování světa. Třeba ve výroku: „Svět může ozdravěti jenom z nás. To budeme stále, bez únavy opakovat. Totiž z nás. Chceme říct z katolicismu.“ Intuitivně se mi takový výrok jeví jako příliš rezolutní, nevyslovil bych ho takto a mám pocit, že mnoho liberálních katolíků současnosti také ne. Náš odstup od výroků podobného typu má svoje zdánlivě dobré důvody, je to skromnost, respekt k názoru jiných, jakási nechuť se se svojí pravdou povyšovat nad druhé. Ale je to tak dobře? Není spíš správnější postoj otce Kajpra, jeho neochota rozměňovat Pravdu za subjektivní pravdy a jeho neústupnost z křesťanského nároku? Hm, vážně nevím, ale každopádně se zdá, že budu v myšlenkách trávit s Adolfem Kajprem čas ještě i dlouho poté, co tuhle knihu vrátím do knihovního regálu.
(pro úplnost k tomuto odstavci. Když P. Kajpr vidí spásu v katolictví, neznamená to, že nevidí slabiny a chyby církve, ne, jeho pohled je právě proto tak podnětný, že není černobílý. A tak aktuální! Například: „Zdali to (uzdravení světa) bude skrze nás, to je jiná věc. To není tak jisté. To závisí od toho, jací budeme. Dnes na to nevypadáme. Kolik zmatku, kolik nevědomosti, lhostejnosti, neobětavosti všude kolem...“
„...skutečný apoštol se musí vždycky snažit ukázat, že Kristova víra, že Kristovo poselství má platnou a krásnou odpověď na všechny otázky, i nejpalčivější. A proto prokáži svým bratřím nejlepší službu ne tím, že budu mlčet o tom, co by mohlo narazit, nýbrž tím, že budu vytrvale a trpělivě ukazovat, jak všechny denní události visí na věčnu. (...) Ukáži, že dokonalost není v strnulém dovolávání se zásad, nýbrž v trpělivém hledání, jak by se za dané situace mezi skutečnými lidmi, které bereme takové, jací jsou, ty zásady daly nejlépe uplatnit ke skutečnému dobru všech, i těch, kteří je nechápou.“