Mcdonaldizace společnosti

08.02.2014

Osobně si také myslím, že zrovna název jako Mcdonaldizace je takové zavádějící, jelikož celý proces prostě vystihuje spíš pojem racionalizace výroby. Osobně ale za velmi alarmující považuji i Taylorovu dehumanizaci ve výrobním procesu, která je do nebe volající. Nicméně Ritzer svoje pojednání napsal v polovině devadesátých let, kdy byla situace trošku jiná, než dnes. Stejně si myslím, že to, co je v knize uvedeno, dostává dnes, ve 21. století ještě větší váhu, protože technický vývoj jde kupředu ruku v ruce právě s výše popsanými problémy, které jen společnost McDonald's dostala do popředí jednak zájmu, tak i do jiných sfér, o nichž se zřejmě nikomu v počátcích demokracie v Československu ani nesnilo. Perličkou už jsou pak jen informace o počátcích těchto fastfoodů, včetně Kentuckého kuřete plukovníka Sanderse a jeho ze stolu smetených, speciálních omáček.

08.10.2011

Problém této a podobných knih je, že už názvem se nehorázně odkopou. Na čtenáře v podstatě čeká jen spoustu zcela logických a jednoduše odvoditelných informací. Ano, je to s námi na hraně a to i 20 let po sepsání této knihy. McDonald je tu, je všude a je stále ještě znakem, standartou naší společnosti. Ne-li o dost víc. Ne-li o dost hůř.
A co jako?
Tématu by stačilo deset stran na sdělení sděleného. Brožurku místo knihy, ať to člověk stihne přečíst než dokouše svůj hamburger.

29.09.2011

1) Nic jako mcdonaldizace neexistuje, je to pořád stará dobrá Weberova racionalizace. Ritzer se tedy dopouští (a nikoli jen v tomto případě) stejné věci, kterou vytýká racionalizovaným strukturám: prodává iluzi, tedy iluzi nového společenského jevu. V rozporu s efektním názvem kniha „pouze“ dokumentuje platnost a rozsah Weberovy teorie v moderní době a „mcdonaldizace“ je jen racionalizací a standardizací stravování.

2) Stejně jako racionalizované struktury považuje Ritzer koncové příjemce za tupé tvárné stádo. Tohoto rysu knihy si všiml i český nakladatel, který ji obohatil nápaditou, leč nechutnou obálkou, na níž pražští slepci vítají hamburgerový tank. Schopnost jednotlivce činit vědomá a informovaná rozhodnutí se zvážením pro a proti připouští Ritzer jen velice neochotně, pokud vůbec. Že by lidé jezdili na organizované zájezdy a žili robotí život bez rušivého překvapení dobrovolně a že možná právě v této svolnosti k nudě, nikoli v jejím poskytování, tkví jádro problému, Ritzerovi už na mysl nepřijde vůbec, a raději předpokládá shora uvalovanou „železnou klec“. Myšlenka, že lidé chodí k mekáči na čistě funkční „žrádlo“ a pro kvalitu, která kvůli němu samozřejmě nezaniká, se obtěžují jinam, se už rovná takřka kacířství.

3) Ritzer rovněž velice rád staví dehumanizovanou současnost do kontrastu s „humánnější“ minulostí, aniž by se zamýšlel nad tím, jestli je mezi nimi skutečně takový rozdíl (je víc dehumanizující zajít do racionalizovaného obchodního centra, nebo se vrátit ke zvířecím kořenům a část dne strávit obstaráváním potravy po celém městě?)

4) Ani z teoretického hlediska není „McDonaldizace společnosti“ zvlášť přínosná, neb publikace se v podstatě sestává z pouhého výčtu oblastí, v nichž se dnes projevuje racionalizace. Tento výčet navíc osciluje mezi mrazivě výstižným poukázáním na věci, jež dnešní společnost skutečně robotizují, a směšnými absurdními útoky na všechno, i kdyby to bylo ve výsledku žádoucí a prospěšné. Ve své touze strhat racionalizaci, zde zastoupenou McDonaldem, za každou cenu jde Ritzer až tak daleko, že si na mnoha místech protiřečí a jinde je zase roztomile „dědečkovsky“ odtržen od reality (například systematicky ignoruje, že mládež není do Macdonaldu „verbována“ shora kvůli „své přirozené schopnosti podřídit se“ – sic- , ale že právě kvůli jím kritizované nízké náročnosti a nekvalifikovanosti práce je „obracení hranolků“ krátkodobou brigádou žádanou právě ze strany studentů. Jeho výtka, že z tohoto hlediska samozřejmě vysoká fluktuace zaměstnanců zabraňuje vytvoření pevnějších dlouholetých pout, je pak už skutečně k smíchu: ještě jsem nepotkala člověka, který by chtěl život strávit obsluhováním friťáku).

5) Ačkoli Ritzer nepíše o politicky nebo ekonomicky založeném tématu, neodpustí si tu a tam nikoli legitimní kritiku kapitalismu, ale klukovské okopávání kotníků. Výroky, psané jakoby mimochodem, že „je špatné, když majitel má větší zisk než zákazník“, „protestantská etika plodí byrokracii“ nebo že „kapitalistické firmy nerady cenovou konkurenci“ jsou přímo jakešovským perlením.

6) Rozmrzelost nad nepříliš promyšlenou nebo obohacující knihou se nakonec mění v lítost s autorem, když nám představí své neskutečně naivní představy o tom, jak, v mnoha případech jistě nežádoucí, „mcdonaldizaci“ zvrátit: samozřejmě nejde o nic jiného než o intervence shora, víru v nezávislost a korekční schopnosti (federální) vlády a klasickou myšlenku výchovy a převýchovy společnosti „k lepšímu“. Když už v závěru připustí individuální vůli něco s problémem udělat, vypadne z Ritzera objevné „nezamlouvá se vám uniformní stravování v McDonaldu? Zkuste v něm aspoň jednou týdně nejíst. A nechoďte do racionalizovaných podniků! A hlavně demonstrujte!“ Ve výsledku Ritzer nejde o moc odlišnou nebo lepší cestu než ty kritizované racionalizované struktury.