Meč Damoklův

28.01.2024

Už je to spousta let, co jsem přečetl několik sbírek Vrchlického lyriky a jednu dvě rozsáhlejší epické skladby (nic z toho u mě valné nadšení nevzbudilo), takže jsem se rozhodl vrátit k jeho tvorbě a ozkoušet si, zda pro něj s odstupem času najdu víc pochopení. Vybral jsem si jeho poslední, posmrtně vydanou sbírku Meč Damoklův, příznivě prý hodnocenou i autoritami, do nichž by to člověk neřekl (Šalda, Halas, Václavek aj.).

Potvrdilo se ovšem, co si myslím tak nějak o celém Vrchlického básnickém díle: Je to poněkud grafomanství. To však nikoli ve významu nedostatku talentu či jazykové obratnosti, ale ve významu totální nadprodukce, ztráty soudnosti, co se míry a přiměřenosti týče. Vrchlický totiž jen za poslední svůj literárně plodný rok svého života – tj. 1908 – stačil do doby, než jej 16. srpna postihl fatální záchvat mrtvice, napsat rovnou 90 lyrických básní (a vedle toho psal básně epické a příležitostné, texty dramatické, naučné a čile překládal). Přičemž občas prý psával – dle svědectví svého bratra Bedřicha Frídy – neuvěřitelných 10 básní denně! (Tak mimochodem i 15. srpna, den před atakou nemoci.) Důsledkem této takořka maniakální posedlosti psaním je nesmírná inflace jeho literární produkce.

Při vší úctě k jeho významu pro vývoj české poezie a k suverénnosti, s níž ovládl (a de facto spoluvytvářel) onu její lumírovsko-parnasistní polohu (i ta se brzy – všecka ta můž a juž a kýs a vsled – stala spíše přítěží), si z jeho díla podrželo životnost jen máloco a jsou to spíše jednotlivé básně, sloky či verše než jakékoli delší celky. O sbírkách, jež v jeho případě přečasto byly pouhým souhrnem básní vzniklých v určitém údobí nežli uváženě komponovanými celky, ani nemluvě. A to vše platí i pro Meč Damoklův.

Pokud bych měl z této knížky pořídit výbor, který by měl šanci oslovit někoho víc než jen literární historiky, čtenáře-sveřepce a radikální staromilce, ponechal bych z ní nanejvýš tak pětinu šestinu. Možná i míň. Řada básní má svou zajímavost z důvodů dokumentárních, tematických, motivických, řada jich zní krásně, čte-li se nahlas (aniž by se člověk nějak zvlášť obíral tím, o čem „pojednávají“) – i proto se přese všechno vyplatí i dnes prokousat se trpělivě celou sbírkou. (A kdo má rád výzvy, tak všemi dvacíti svazky Vrchlického souborného básnického díla: Meč Damoklův najdete ve svazku 4 s názvem Korálové ostrovy). Nicméně jako celek jich tam dobrých a funkčních mnoho není. Pro mě jsou to spíše kratší lyrická, občas náběhově impresionistická čísla, jindy lehce litanická, kam se básník nesnaží mermomocí vtlačit pointu, moralizovat, rozumovat (to vše je u něj beztak eklektické, a tedy bezkrevné), či nedejbože pobavit. Příkladem budiž třeba Píseň (Korálové ostrovy, s. 309) nebo K tobě! (s. 345). Jednu ze svých nejoblíbenějších sem opíšu celou:

V sněhu

V sněhu září magnolie květ,
třešně šperk a úběl svítí v sněhu;
celý svět je ztopen, vhroužen, vklet
v sněhu.

To jest z jara, pozděj v léta běhu
vše se změní v oranž, pupur hned,
hraje v barev tisícerém žehu.

Zima přijde – sníh, kam stačí hled,
jistá výzva ku věčnosti břehu –
a zas římsa, les a celý svět
v sněhu.