Mechanický pomaranč
Anthony Burgess
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/305434/bmid_mechanicky-pomaranc-CdB-305434.jpg
4
2380
2380
Už pred viac ako polstoročím, keď Mechanický pomaranč vyšiel prvý raz, sa stal „klasikou“ a zaradil sa medzi to najlepšie, čo priniesla moderná literatúra. Rovnomenný film, ktorý podľa knihy nakrútil Stanley Kubrick, sa rýchlo stal kultovým a dodnes má svojich verných fanúšikov. Príbeh sa odohráva v Londýne. Hlavná postava Alex je vodcom štvorčlennej skupiny tínedžerov, ktorá pácha rozličné násilnosti. Medzi sebou sa rozprávajú bizarným slangom s implantovanými rusizmami. Alexa po čase chytia a dostane sa do väzenia, kde ho čaká hrozivý trest s nepredstaviteľnými následkami. Experimentálna liečba ho zmení na krotkého baránka, ktorý sa už nikdy nedopustí násilia, ale zároveň ho tak zbaví aj možnosti voľby medzi dobrom a zlom, jeho ľudskej podstaty. Kniha je fascinujúcim jazykovým koncertom, brilantnou štúdiou zla v človeku aj drsnou antiutópiou v orwellovskom duchu. K slovenskému čitateľovi sa dostáva v druhom vydaní, doplnenom o detaily z originálneho textu, ktorý sa považuje za jediný autorizovaný rukopis, a slovník slangových výrazov.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , Ikar (SK)Originální název:
A Clockwork Orange, 1962
více info...
Přidat komentář
Co teda jako bude, He? Stejně jako bolšácká část mladejch bajatů v mým okolí za chorošnejch časů na konci druhýho milénia, kdy jsme ještě chodili oblečený dle poslední módy, drinkali po barech a občas pod rouškou starý dobrý najtky rozdali bitkově tolčoků, tmou občas problejskly rejzry nebo najfy a vzduchem svištěly čejny, ach bratři moji, jsem byl fascinován touhle chorošnou knihou. Hltali jsme tenhle příběh o partě mladíků, žijících pro současný okamžik, bez ohlížení se na jakákoliv pravidla. Pak se odněkud vynořil výborný kubrickův film a tím se naše představy vizualizovaly. Dokonce jsem byl i na divadelní inscenaci. Leckdo kupoval bílý dresy a buřinku. Učili jsme se jazyk našich hrdinů a vkládali do běžné řeči. Jestli je pro nějaké dílo použít slovo kult, tak je to tohle. Přes všechno, co se stane pokornému vypravěči Alexovi, pointa kterou jsem si z toho pro sebe možná trochu účelově vydoloval, že svoboda je důležitější než pořádek, mě provází životem doteď.
Výborná je i audiokniha ve skvělém podání Davida Novotného
Fascinující kniha s poměrně jednoznačným poselstvím, která vás ale i tak donutí přemýšlet. Lze zlo vyhladit tak, že se k němu lidstvo nebude moci uchýlit? Není podstatou lidství a dobra právě možnost rozhodnout se činit dobro? A je ten, kdo byl přinucen být dobrým, stále ještě člověk? Snad možná ještě zajímavější než kniha samotná je její geneze a nerozhodnost autora ohledně jejího zakončení. Chtěla bych také smeknout nad českým překladem. (V originále se ve slangu mladých ozývá hodně ruštiny, což by v češtině logicky vůbec nevyznělo...) Kdo je středně pokročilý v němčině a angličtině, dostane se do děje podle mého názoru rychle. Jen to chce překonat prvních pár stránek a na mluvu mladých (která je ale značně iritující, ne že ne :)) si zkrátka zvyknout. A také na tenhle "lajf Vašeho pokorného vypravěče Alexe a jeho frendíků", z něhož čiší taková prázdnota, až je z toho člověku úzko.
Jo a nejlepší scéna? Beze sporu ta, v níž vězeňský kaplan začíná mít spolu se čtenářem pocit, že se Alex přeci jen začíná polepšovat, protože čte se zaujetím Nový zákon. Alexe však nedojímá Kristův osud, ale sám si představuje, jak úžasné by bylo, kdyby mohl do Kristova těla zabodávat hřeby, bičovat jej, kopat a nakonec ho i ukřižovat... Absurdní, ale geniální autorův žert.
"Je pro člověka lepší, aby si zvolil zlo, než aby mu bylo vnuceno dobro?" "Mechanický pomeranč" je dle mého názoru jedna z nejlepších knih v dějinách vůbec... Již samotné zařazení do žánru je v podstatě nemožné: sci-fi? parodie? komedie? horor? exploitation? drama? krimi? ... v podstatě jakékoliv knižní zaměření je do knihy velmi důvtipně zasazeno a naprosto plynule přechází jedno v druhé... Tohle je skutečné umělecké dílo. Pocit z knihy je naprosto neopakovatelný, a hlavně neznám knihu, která by této byla třeba jen trochu podobná a mohla jí konkurovat... "Co teda jako bude, he? " "To jsem já, Alex a můj tragický příběh o jedný strašný nemoci, kterou mě ti soďácký bračny nakazily. Se svýma třema frendíkama – to jest Pítrsem, Džoržíkem a Dimem, který byl opravdu tupej – jsme drinkali plus-mlíko a decidovali, na kom zrobíme trochu poctivýho ultranásilí. Venku byla zima jak v prdeli a většina bajatů a ptic dala před sojlovatými stríty přednost teplu svých houmů. Jenže, ach, bratři moji, návštěva jednoho takovýho houmu plného ketek, kde jsem ztolčokoval ouldanou tabatěrku se my stala osudnou. Přeguljal jsem se něčím, co bylo čuděsně horibl. Byl to konec ultranásilí. Když mě banda ouldanejch neduživců ztolčokovala, až mi z fejsu začala stříkat rudá blažka, začal jsem fírovat, že to bude moje smrt. Radši se nechat mlátit než mít pocity na zvracení a cítit tu příšernou bolest. Ale chorošný píply z vlády – ti kteří mě „nakazili“ – přispěli k tomu, že se hepenulo co se hepenout mělo a já už sem nebyl balnoj. Vyléčili mě!"
Burgesse mám, ač je jeho román plný brutality, obzvláště ráda. Vytvořil sice šokující dílo, které v minulosti vyvolávalo a možná stále vyvolává rozporuplné ohlasy, především strach konzervativní společnosti z možného nárůstu kriminality mezi mládeží. V současné době se však těší oblibě. Vypravěčem je sám Alex, kterému autor vytvořil zcela nový jazyk, tzv. slang náctiletých který vám, než se začtete, nepůjde přes *ubu. Rychle se však adaptujete. Útlá kniha je přehledně rozdělena do třech částí. Hlavní interakci zde zastávají mladistvý Alex a Stát, který aby vyřešil otázku vysoké kriminality ve městě, navrhne řešení formou převýchovy drastickou léčebnou metodou, která však v opozici vyvolává otázky etické povahy. Re-reading to má za jasných 5/5*.
Tak tohle bylo neuvěřitelné! V životě jsem nečetl tak brutální klasiku a v životě jsem nečetl nic podobného.
Jen si to představte, napíšete knihu vlastním, vymyšleným jazykem a všichni jí rozumí! To je prostě bomba. Doslova jsem valil ajka s lipsama dokořán!
Závěrem mi nezbývá než smeknout před tvůrcem českého překladu knihy.
Burgess stvořil jakýsi esperantský hantec na základě angličtiny prokládaný kontrastní slovanskou ruštinou a semo tamo drobně osvěžený německým slangem. Myslela jsem si. Jenže ono prosím nikoliv. Česká podoba románu jde na vrub překladatele Ladislava Šenkyříka, který tím stoupnul v mých očích. Ano, přiznám se, dílo jsem vzala do ruky poprvé. A to jej mám doma už nevím jak dlouho. Ale všechno má zjevně svůj čas a román taky evidentně potřebuje "celého" čtenáře; nevím, jestli by mé mladší já bylo schopno náležitě ocenit jak specifickou formu, tak vstřebat ideu násilí coby ústřední téma románu i neoddělitelnou součást společnosti. Otázkou nicméně zůstává míra násilí a postoj společnosti a státu k násilí. Jenže Burgess se jistě jen tak nevyžívá v násilných scénách. Je to politický systém a pořádek v zemi, který se tím bere takříkajíc na paškál. Pořádek, který opomíjí práva jednotlivců, aby systém mohl fungovat. A ano, i práva zločinců. Trest smrti nicméně udělá všem právům v Americe konec. A závěr Alexova příběhu v knize je taky takový americký :-).
Po přečtení první poloviny románu jsem neodolala a sehnala jsem se anglickou verzi, protože jsem si neuměla představit, jak může text vypadat vzhledem k tomu, jakými novotvary (přesněji originálními lexémy) se román hemží. A velké díky za spoluautorský český překlad! Protože anglický originál nabízí slang londýnský a ruské lexémy (např. "glazzies" alias anglická počeštěná "ajka"), jenže Šenkyřík se nebrání ani němčině ("cán" alias "Zahn" nebo "šlága" - "Shläger" či "taštúk" - "Taschentucher). Je proto docela užitečné, aby čtenář českého překladu měl aspoň základní jazykové znalosti a dokázal tak nejen pochopit sdělované, ale zejména ocenit zajímavou práci s jazykem. Původní americké vydání mělo dokonce obsahovat slovníček. Jeho absence v českém vydání sice zpočátku ztížila mou orientaci v příběhu, ale po krátké chvíli jsem vstřebala tu přehršli lingvistických novotvarů tak, že jsem přestala přemýšlet o jejich významu a začala se bavit víc a víc. Například drogy v Burgessově podání jako vellocet, synthemesc a drencrom se v Šenkyříkově překladu objevují jako syňága, tolda a hňápec. Skutečnému anglickému jazykovému fajnšmekrovi možná překlad úplně nevyhovuje, už proto, že ztrácí původní melodičnost, já jsem však byla nadmíru spokojená. Od zprvu kostrbatého čtení jsem se dopracovala k čisté radosti z jazyka a vnímání sdělovaného se změnilo na ocenění nesporné originality jazykové stránky příběhu, a tím i jeho obsahu, i když ten není veselý ani trochu.
Život Alexe, který se totiž se svou partou pod vlivem drog oddává násilným "zábavám" a mluví mezi sebou oním esperantským hantecem, který má evokovat atmosféru městských zlosynů a povalečů (neboli jazyk týnů alias teenagerů), prochází třemi zásadními životními etapami, tak trochu podobně jako alkoholik. Burgess proto vymyslel originální způsob, jak z násilníka udělat andílka, něco, co chápu jako psychologický antabus. Jenže násilí má vždy dvě strany - násilníka a násilím bitého, mučeného a zabíjeného. Alex se tak stává objektem neprověřeného experimentu.
Mechanický pomeranč je mnohovrstevnatý román, který pracuje s psychologií a sociologií vrstev a politickým vedením státu na pozadí příběhu o násilí, ultranásilí a potěšení z nesmyslného násilí. Pro mě je román ale taky o jazyku, který v Burgessově pojetí - vzhledem k jeho absolutnímu hudebnímu sluchu - představuje (pro anglické uši) něco jako jazykový fonetický koncert. Název Mechanický pomeranč mě odedávna dráždil. Člověk jej ale musí přečíst, aby pochopil. Že s názvem knihy souvisí jak Burgessův slavný lingvistický experiment, tak experiment sociopsychologický s Alexem. Sám totiž jednou uvedl, že nápis "As queer as a clockwork orange" zahlédl v londýnské hospodě v roce 1945. A queer je dle mého více než výstižné pojmenování pro obojí. Teď mě čeká Kubrick.
„„Ach, my nepředpokládáme žádné potíže. Budeme přátelé, že ano? A usmál se těma ajkama a velikejma pěknejma lipsama, za kterýma se blýskaly zářivě bílý cány, takže sem k tomuhle hjumaníkovi hned tak trochu přilnul."
Psáno "týnštinou" a to mi zprvu dost nesedlo. Chtěla jsem to po pár stránkách vzdát. Naštěstí mě přemohla zvědavost a vytrvala jsem. Překvapivě mě to následně vtáhlo do děje, a na zvláštní styl jsem si nejen zvykla, ale dokonce mě to začalo bavit a šílenou mluvu si oblíbila. Originalita stylu psaní určitě podpořila celý Alexův divoký a extrémní příběh, který je nevšední a přiměl mě nad ním neustále přemýšlet a vyvolával otázky. Ve zkratce: Úžasné nadčasové dílo, které se dotýká otázky (ne)viny, (ne)dobra, morálky a moci.
I když to nebyla nijak dlouhá kniha, dala mi dost zabrat. Myšlenka knihy určitě nebyla myšlená špatně, pevně věřím, že jsem ji i pochopil. Nicméně ten jazyk, kterým kniha byla autorem psána, mi rozhodně blízký nebyl, spíš bych řekl, že byl na míle vzdálený tomu, k čemu jsem zvyklý. Zkrátka tahle četba nebyla zrovna můj šálek kávy/čaje. Jsem rád, že jsem knihu dočetl a mohu se pustit do, věřím, lepších knih.
Bratři moji, to budete lookovat! Na vlastní ajka budete číst úplně něco nevšedního! Já jsem to teda nečetl, ale hýroval jsem to na rozhlase Vltava, kde to bylo opravdu chorošně namluvené. Ne že by příběh byl nějakej složitej, spíš jednoduší, kdy jeden týpek s bandou svých frendíků hýří v uličkách města, popíjí tý s mlíkem, ulisně u toho sledují mladé čajíny, občas některou vykartáčují, to zas jo... Tolčokují ouldaný humaníky a smějou se, jak jim z nosu teče červena blaška. A chorošně s u toho baví! Ale na každého jednou dojde jak se říká. Taky jsem se s nimi nemohl ztotožnit, bratři moji. Ale ten jazyk, to jsem hýroval! Už jen kvůli tomu jazyku to stojí si za to pustit!Co teda jako bude, he?
P.S. Alex by jistě schválil ke čtení tohoto komentáře si pustit Beethovenovu 9. symfonii
Co to teda jako bylo, he? Ze začátku jsem si říkala, že to asi nedám, týnština je naprosto příšerný jazyk. Díky naprosto brilantní četbě Davida Novotného v audiopodobě jsem ale příběhem hladce prosvištěla. Vyvíjel se zajímavě, většinu času jsem si říkala, že má 4 hvězdy jisté a pokud bude mít i chorošnej závěr, dostane plný počet. No, doposlouchala jsem se zklamáním. Poslední kapitola působila jako dopsaná po letech, kdy se autor zhrozil napsaného a chtěl to nějak napravit a relativizovat. Takže, co jsem to vlastně četla?
"Vetřel se ti snad do duše nějakej ďábel?"
Nebyl jsem tentokrát okouzlen literární podobou knihy, slang mladých lidí mě spíš rušil a otravoval. (Když jsem román četl jako mladík, bylo to jiné). Nebyl jsem samozřejmě ani fascinován postojem Alexe a jeho frendíků ke společnosti, ve které žijí. Rebelství bez příčiny a vytváření si svých pravidel mi není blízké ani v mnohem umírněnější podobě, pro tuhle partičku pyšných hrubiánů, která se nezastaví před násilím na těch nejzranitelnějších, jsem nebyl schopen najít žádnou polehčující okolnost, žádný úhel pohledu, ze kterého bych se na ně mohl dívat s byť jen náznakem sympatií.
Právě ten naprostý nesoulad mezi obecně uznávanou morálkou a skupinou lidí, která je sama sobě zákonem, je nejvíce děsivým aspektem knihy. Tomu napětí a nepříjemným pocitům nesrazí hrany ani silně stylizovaná forma, ne, působí to nepříjemně realisticky i v nepřirozeně jazykovém podání, i v bizarním vizuálu filmové verze.
Pro moje přemýšlení nad celým dějem pro mě byla zásadní právě totálně negativní charakteristika Alexe. Je totiž snadné být (jako čtenář, jako občan) na straně osobnostních práv lidí, kteří jsou nám nejen sympatičtí, ale jsou i jaksi "objektivně dobří" a dá se u nich předpokládat, že rozšíření jejich práv přispěje k rozvoji společnosti. Ale má mít nějaká práva i člověk, který nerespektuje práva druhých? Nemám teď na mysli omezení takového člověka za účelem ochrany společnosti (třeba uvězněním), to je jasná věc, to společnost dělat musí. Kladu si otázku obecněji: jestli si člověk musí lidská práva nějak "zasloužit" a jestli je může naopak svým vědomým zlem pozbýt. Náš smysl pro spravedlnost nám nejspíš napoví, že ano, že práva jsou spojeny s povinnostmi a odpovědností, to se jeví jako přiměřená reakce. Ale není výrok "člověk si musí zasloužit svá práva" jen variací na "člověk si musí zasloužit být považován za člověka"? Můžeme základní lidská práva považovat za nezadatelná a nezcizitelná, pokud je něčím podmiňujeme?
Ruku v ruce s tím jde tázání se po hranicích lidské svobody, svobodného rozhodování. Po hranicích přípustného zasahování do soukromé sféry člověka, po hranicích mezi obecným dobrem a lidskou autonomií. Anthony Burgess je na straně nedotknutelnosti lidské podstaty kteréhokoli z lidí, a je dobře, že jeho hlas zaznívá a že jeho pohled na vyhroceném Alexově příběhu můžeme promýšlet s ním.
"Otázkou zůstává, jestli takováhle technika může skutečně člověka učinit dobrým. Dobrota totiž pochází zevnitř. Dobrota je cosi, co si volíme. Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem."
Začala jsem to číst v angličtině, ale ten slang byl tak moc silný, že jsem si zahanbeně zaběhla do knihovny pro český překlad. Ze začátku jsem byla trochu vyjevená, ale jak ono je to bizární, tak bylo čtení až návykové. Vím, že film končí s předposlední kapitolou, tak jsem byla zvědavá jak to dopadne ale zpětně můžu říct, že oba konce mi přišly dostatečně vyhovující. Teď se rychle budu muset kouknout na Kubrickovu verzi!
Tak jsem si tuhle knihu dal na rozhlase jako audio. Dokonale načteno, perfektní práce. Knihu jsem četl několikrát, film viděl nezpočetněkrát, audio sjedu určitě znovu. Tohle je prostě klasika, kterou, by neměly podstupovat slečinky, změkčilí muži, děti do 15 let věku a jim podobní nikterak nevyhranění jedinci. Nechci se nikoho dotknout, omluvám se, ale číst knihu, která není určena pro každého, v rámci nějakých výzev se mi zdá nesmyslná... Čtu co mě sedne, Já se také nepokouším o červenou knihovničku mé tchýně... bodoval bych nulou a vím to, proč bych to podstupoval.
Znovu jsem si připomněl mé krásné mládí, v kterých jsem plno ran rozdal i schytal a opět trvám na 5 hvězdách.
Viva La Violence
Excelentní dílo.
Bože, to byla blbost. No tomto audiu mi vadilo skoro všechno. Od mluvy přes charaktery, které postavy postrádaly, přes násilí.....ne tohle vážně ne. Kniha mi byla doporučena a film snad vidět ani nechci. Tohle nikomu doporučovat nebudu. Jedna hvězda za pokus něco vytvořit, nic víc.
Za mě jedno velké ne. Nebýt audia na Českém rozhlase, tak bohužel "nedočtu". Pořád jsem čekala na něco zajímavého, speciálního.... a nějak nic nepřišlo. Navíc je to napsáno naprosto šíleným způsobem, což buď milujete nebo nenávidíte, nic mezi tím.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie Londýn zfilmováno anglická literatura vězení, věznice punk dospívání budoucnost výtržnictví sociální patologie a deviaceAutorovy další knížky
| 1992 |  Mechanický pomeranč |
| 2007 |  1985 |
| 2003 | Všechno, jen slunce ne |
Alex a jeho parta frendíků mi dala ze začátku dost zabrat. Nebylo to jen tou jejich týnštinou, kterou mluví, ale i detailním popisem jejich brutálních činů. To jako ubližují ostatním a strašně je to baví a uspokojuje, s tím jsem se nemohla nějak ztotožnit. Autor popisuje vyloženě jejich nutkání páchat všechna ta zvěrstva, která jim přijdou přirozená. Každopádně jsem se začetla rychle a byla zvědavější s každou další stranou. Je hrozně zajímavé, jak nám autor předkládá zamyšlení nad tím, co se stane s člověkem, který ztratí možnost volby. Vidím v tom jakési varování, že si nikdo nemůže hrát na Boha ať už v dobrém či ve zlém. Každý extrém škodí. I když Burgesse k doplněnému závěru možná donutily okolnosti, libilo se mi, že Alexovi připravil jisté vyhlídky na možnost lepšího a uspořádaného života.
A abych nezapomněla, záliba hlavního hrdiny ve vážné hudbě mi přijde strašně skvělý nápad, jak vykreslit další stránku jeho osobnosti, která není černobílá a rozbít stereotypy.