Přidat komentář
Laskavé čtení s atmosférou černobílých filmů pro pamětníky, u kterého se člověk zasměje. Některé příběhy staví na medicínských pojmech či hantýrce, které laik nechápe, ale příběhy, které jsou srozumitelné i nám laikům, to bohatě vynahradí.
Za mne skvělé čtení. Jasně, jsou to opravdu jen anekdoty a ne každá je k popukání, ne každá je pochopitelná (ve vydání z roku 1929 jsou psány dost odborně bez ohledu na laiky). Mnohé jsou ale výborné, některé k zamyšlení. A hlavně: jemnost stylu a poetika, z toho tak krásně dýchá doba první republiky, že si nelze nevzpomenout na Saturnina. Pro mne kouzlo o to silnější, že jsem větší část knihy četl coby průvodce jednoho šumavského kostela v přestávkách na hřbitově, místě pro takový humor více než zajímavém…
Ráda čtu příběhy ze zdravotnictví a medicíny. Spousta vtípků okouzlí, některé jsou trochu nudné. Jako doplňková četba, když si chcete odpočinout od náročné knihy to není špatné.
Já ji četla "kdysi" na střední škole. získala si mě na první dobrou stejně jako Vidličku. Navíc mi zapadla do studovaného oboru. Dodnes má na chalupě čestné místo v mé knihovně:)
Přečteno náhodně, ale vyklubalo se z knížky velmi milé překvapení! Nasmála jsem se notně a navíc je psána krásným stylem let předválečných.
Historky o lékařích jsou vděčné téma, a když si připočtete fakt, že Alarich vládl perem jako Jaroslav Žák, dostanete nesmírně zábavnou knihu. Desítky skvělých historek, kratičkých i dlouhých, napsaných úžasně svěže a báječně. Potkáte mnoho lidí, které znáte, ať už lékaře (nesmrtelný prof. Thomayer, prof. Vondráček, prof. Heveroch...) nebo umělce (Langer, Hořejší ...). Mně drahé i tím, že všichni v naší rodině (kromě mne) jsou lékaři.
Kniha v poválečných vydáních dostává i velmi tragickou stránku, protože Alarich byl jako odbojář za války popraven. V knize jsou tak i ukázky z jeho motáků, včetně toho úplně posledního, ze dne popravy... „Nedočetl jsem několik knížek, bylo mým osudem nedočítat, být torzem... Je už hodně tma. Ještě si přečtu poslední Míliny dopisy, srovnám své věci a budu čekat na 20. hodinu večerní." (18. 12. 1942)
*
Ukázka (lákadlo) – vybírám schválně snad nejdelší text, abyste se pokochali stylem:
Běda, až Levitovi dojde trpělivost
Profesor Jan Levit neosvojil si při svém chirurgickém zaměstnání způsobu tanečního mistra a učitele jemných mravů. Není také známo, že by pro svůj bohatý konverzační slovník čerpal výrazy z květomluv a sbírek výchovných přednášek YWCA. Jeho metafory nejsou vyčteny ze staroperských lyriků, aniž vykradeny z mystických spisů. Jen vrozená tvůrčí síla mohla zjevit toto nesmírné bohatství kyprých výrazů a neznámých obrazů, plných lapidární mohutnosti a nezhýčkaného chlapství.
Plukovník zdravotní služby profesor Levit vstoupí do operačního sálu pražské divizní nemocnice. Jeden z ošetřovatelů mu podá přezuvky. Tu se zablýská a třeskně zahřmí:
„Jak mi to cpeš ty galoše, ty apatické dřevo? Pravá galoše patří na pravou stranu a levá na levou, ty ptakopysku! Myslíš si, že tu chci dělat excentrické produkce? Tady není varieté, tady je operační sál, a já tu nechci cvičit úkroky na tango 1930, já chci provádět appendikektomii v tutocainové anestézii. Nemačkej mi ten nárt, ty muří noho, nebo tě zavřu, až ztratíš chlorofyl. Tak, krucifix, dostanu tu zástěru, nebo nedostanu, ošetřovatelek je tu jako tiplic a ony si, třasořitky, myslí, že je tu módní přehlídka. Já vás poučím, kde jste, vy sykomory. A když uvazujete zástěru, vy vestálko, tak mě nešolíchejte na cemru, to nepatří k vašim povinnostem. A k vašim právům teprv ne, vy smuteční vrbo!"
Rozkacen vrhne se pan profesor na svoje ruce a drhne je nelítostně v horké vodě. Tu si povšimne jednoho z asistentů, který se myje vedle:
„Ježíšikriste, pane kolego, kde jste se učil mejt? U paní Lavecké, vidte? Tohleto je fixlování, vy těma rukama šmejdíte jako malý Bosko, takhle si myje pastor ječné zrno, ale ne chirurg ruce před laparotomiíl"
S rukama v umyvadle s lihem obhlíží sál. Všecko živoucí se choulí bez pohybu, bílé pláště se slévají s bílým operačním stolem jako mimikri. Tu přivážejí nemocného a ukládají na stůl, nahého, odevzdaně klidného. Je to generál intendantury? Nebo štábní kapitán? Nebo profous od divizního soudu? Ne, je to chronický zánět slepého střeva, s nímž bude stejně naloženo, ať si jej vypěstoval generál, nebo starý roťák, či zelený rekrut.
Nemocný je zakryt rouškami a Levit přikročí ke stolu.
„Jódovou!" řekne nevlídně a instrumentářka mu podává nástroj se smotkem sterilní gázy. Její ruka se třese. A chirurg si zjednává vnitřní klid posledním hromobitím:
„Netřepejte mi, hergot, tím tupfrem jako kapesníkem z rychlíku, to není žádný lulef!"
A zabodávaje injekční jehlu, hučí si rozezleně:
„Čím víc se člověk s tou holotou maže, tím to je horší. Ale až mi jednou dojde trpělivost, pak poznají, co ten starý dobrák Levit dovede. Sjezdím to jednoho po druhém, hlava-nehlava. Po dobrém s nimi člověk, na mou duši, už nesvede nic."
Mám ráda historky z lékařského prostředí, ale tato kniha mě moc nenadchla.