Melancholie

26.11.2020

Holanovy překlady čínských básníků vznikaly nejspíš někdy za války a vyšly v r. 1947, na češtině je to už znát:
Outlými prsty loupe dívka
pomeranče nové,
a v první vlahosti alkovny brokátové
vlá vůně pižma zas a zase...
I když Holan překládal tyto staré verše z francouzštiny, projevil celký cit pro atmosféru básní, vždyť melancholie (dá se říct), byla jeho parketou! Od smrti svého bratra v dětství se znovu a znovu zaobíral tajemstvím smrti a odcházení, jako mnoho lidí, kterým zemřel v nejcitlivějším věku někdo blízký. Proto měl i blízko k buddhistickému pojetí prázdnoty: "Neposlouchej ušima, ale srdcem, neposlouchej srdcem, ale dechem, neboť sluch končí uchem a srdce představou, jenom dech je prázdný, připravem přijmout vše, co přichází. Cesta je v prázdnotě a prázdnota - toť zdrženlivost srdce." (Taoistický mistr Čuang z 3. stol. před Kristem.)
Nutno říci, že Holan byl velmi poctivý k těm starým básníkům a na rozdíl od B. Mathesia (Zpěvy staré Číny) do překladů nepřidával žádné vlastní "vylepšující" veršíky a vize.
I přes jistou archaičnost jsou Holanovy překlady stále skvělé a plné melancholie jako druhý listopadový den:
C´-mej předčasně mi umřel!
Šang-ji jest nyní na jihu.
A já, nešťastník, jsem jako vůz
se zapřaženou čtveřicí koní...