Memento
Radek John
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/164031/bmid_memento-164031.jpg
4
3745
3745
Memento je román o narkomanech. Tato věta říká sice to nejdůležitější, ale zdaleka ne všechno. Především nevypovídá o tom, že autor pojal svou prózu jako svědeckou výpověď - nikoli jako příběh "o nich", ale jako "jejich" příběh. Čtenář se dostává do středu dění, do života těch, kteří propadli droze, po něž se stává fetování hlavním či spíše jediným smyslem života, kteří se sesouvají na šikmé ploše sebezničující vášně k naprosté zkáze. V Mementu nečteme poučení, varování, výstrahy, ale pronikáme do lidských osudů, bytostně cítíme, jak málo stačí, aby se život člověka zhroutil do marného a bezútěšného živoření.... celý text
Přidat komentář
Zajímavá kniha, která jistě stojí za pozornost. Bolestivé, drsné a surové téma narkomanie. Měli by ji podle mě přečíst sami ohrožení a jistě i jejich rodiče.
Radek John se sice krapet zdiskreditoval svým pozdějším působením v politice, ale minimálně tenhle kousek z jeho literární tvorby stojí za přečtení. Myslel jsem si, že poté, co jsem viděl Trainspotting, Requiem za sen nebo My děti ze stanice Zoo, nemůže mě knižní popis života feťáků nijak zvlášť rozhodit, ale zatraceně jsem se pletl. Memento je hodně syrový příběh z pozdně komunistické Prahy, vyprávěný střídavě v první a třetí osobě, což mi ze začátku trochu lezlo na nervy, ale postupem času jsem si uvědomil, že je to jedna z proměnných, které výborně dokreslují tu celkově pochmurnou atmosféru. Lidskou zvědavost sice asi nezastaví vůbec nic, ale kdyby si každý, kdo chce začít experimentovat s drogami, nejdříve přečetl tuhle knihu, možná by byl počet závislých přece jen o něco menší.
Po dětech ze stanice ZOO jsem se rozhodl si dát menší repetko a tentokrát se kouknout za dráty z východního směru a to konkrétně do našeho malebného Československa. Zde je vidět že fetování moc nefrčelo,ale i zde se našla banda exotů kteří si něco museli cákat do drátů. U nás to však nebyl herák ale léky na předpis,kde největší modlou pak byl morfin. Časem se začne více vyskytovat víc a víc perník a ten nám tady zůstává populární do dneška. Příběh oproti ZOO je vyloženě nextgen,neustále se tu něco děje a my tak máme šanci skouknout celou plejádu situací do kterých se místní smažka mohla namočit VS neustálé fetování a šlapání které už bylo časem nudné a děj se nikam nešoupal z knihy druhé. Jediné co snad trochu musím vytknout R. Johnovovi bylo místy schyzofrenické psaní,kdy lítáte z minulosti do přítomnosti,aby se text najednou přelil do vnitřních pocitů hlavní postavy. Což by vzhledem k tématu nebylo na škodu,jen kdyby to bylo nějak očíslované,popřípadě rozdělené do kapitol,ale dá se zvyknout. Hlavní postava je jak jinak sobeckej mastidrak kterýmu nesejde na ničem jiném,než si sehnat nějákej náboj do buchny. Líbil se mi psychologickej rozklad osobnosti,míšen paranoiou a haluzema které jsou zde parádně popisované,aby si i ten co nikdy nic nezkusil dokázal představit jakej segedýn musí taková průměrná smaha v hlavě mít. Plný počet hvězd kvůli nutnosti toto téma šířit dále,avšak pocitově by to bylo na 4 stejně jako u dětí ze ZOO minus jedna hvězda.(Jak říkám tato kniha my obsahově přijde zábavnější než dílo z Němec.)
"Memento" přináší silný a realistický vhled do života člověka, který se do drogového bludného kruhu dostal (tak jako mnozí) kvůli zvědavosti. V díle je popsána turbulentní rychlost toho, jak mohou drogy ovlivnit život, zdraví i vztahy a způsobit kompletní rozpad osobnosti. Vyobrazeno je také to, co k životu s drogami patří - shánění peněz na dávky, absťáky, složité vztahy, "feťácká" přátelství či krádeže. Kniha se ale celkově čte dobře, prolínání přítomnosti a retrospekce odkrývá postupně celý příběh Michalovi závislosti, ve kterém se happyendu úplně nedočkáme. Pro ty, kdo chtějí nahlédnou bez předsudků pod pokličku života se závislostí, je Memento určitě dobrá volba.
Docela silný příběh a zajímavý pohled "pod pokličku" života narkomanů na okraji společnosti, pro které jsou drogy jediným smyslem života. V době svého vzniku určitě hodně šokující, ale i dnes má pro svou syrovou autentičnost co říci současnému čtenáři. Prostě taková výstraha a vážné varování.
Ve svý době to asi šokovalo dost, dneska už jsou ty věci obecně známý, nicméně i tak je to síla. Chvílemi z toho celkem mrazí, ale zase na druhou stranu, v naprosté většině případů se do toho tihle exoti namotají sami a pak už se dá jít jenom hloub a hloub, takže v podstatě dobře jim tak. Knížku jsem tak ze značné části prošel s lehkým úsměvem. Líto mi je jenom blízkých lidí těch zúčastněných, to jsou skutečné oběti. Pokud se tihle feťáčtí mozkouni hodlají sami chemicky odkráglovat, asi se jim v tom nedá bránit, ale pro společnost by bylo lepší, kdyby to udělali pěkně naráz a neškodili svému okolí po mnoho a mnoho let. Přece jenom kriminalita a z většiny marné snahy o jejich vyléčení,to není nic, co by svět potřeboval.
Zajímavé a zároveň smutné čtení o mladém muži a jeho kumpánech, kteří se z normálních lidí stávají závisláky a troskami. Závěr byl pro mě nečekaný a Michal jako hlavní postava zřejmě nemohl dopadnout hůře.
Zde by se hodilo srovnání tematicky velmi podobných knih Memento a My děti ze stanice ZOO. Ač obě knihy jsou kvalitní, ZOO se mi líbila ještě o trošku více, protože podle mého názoru lépe vykresluje psychologii postav a jejich motivace užívat drogy - asi je to tím, že knihu napsala sama feťačka.
Po sedmnácti letech jsem se k tomu opět vrátila. Četla jsem to kdysi ve správný čas a hodně vzpominek se mi spolu se čtením opět vrátilo.... Tak snad zase za čas. ;)
Dost silný příběh. Čas od času bylo těžké rozeznat minulost od přítomnosti, ale jinak se kniha četla rychle.
Četla jsem aktuálně, po vydání, tedy ještě za socíku. Bylo odvážné psát o "závadové" mládeži. Kolem knihy bylo dost haló. Napsané je to dobře, ale zdálo se mi to takové zjemnělé, kavárenské. Řekla bych, že život mnoha narkomanů byl mnohem drsnější a odpudivější.
Člověk na drogách potlačuje vše, co dělá člověka člověkem čistě proto, že je pro svoji závislost schopný udělat doslova cokoliv a veškeré jeho hodnoty a morální kompas nejenže jdou stranou, ale jsou mu asi úplně k smíchu.
Věřím, že na svoji dobu naprosto revoluční čtení, po kterém lidé buď omdlévali, nebo dokonce knihu odkládali pod tíhou surové autentičnosti. Problém s feťákama je, že se nemají rádi, nemají sebehodnotu a rozhodně je nechci ospravedlňovat, ale za každou troskou na ulici, co nemá kousek disciplíny dojít si ani v noci do armády spási, je prostě nějaká křivda, zraněné ego, nebo špatná zkušenost třeba s rodiči. Máme u nás také jednoho Petr O., kterému se jakákoliv sebereflexe vzdálila jak jen to je možné a jeho vyhlídky na poklidné stáří jsou docela malé. Ovšem když ho začnu poslouchat pozorně, jsou v jeho příbězích střípky, které napoví proč a jak. Každopádně co je horšího? On má každý nějaký sklony, k něčemu se uchýlit, když mu nepadá karta, je ale dobré najít si něco, co tělo a mysl neohlodá jak narkomanie. Ono lidské tělo a smysly potřebují jistý balanc, no a když vám tělo během sekund vyletí na měsíc a zažijete euforii, je to krátkodobá slast, které tlumí každodenní šeď jen na tu momentku. Z dlouhodobého hlediska poté ale nastává dlouhá cesta návratu a to bortí kosti a nutí lidi k strašným činům. No, jsem rád, že jsem to dočetl, protože v tomto roce čtení tolik nedám a můj den často vypadá tak, že čučím osm hodin ve skladu do displeje čtečky a následně dvě/tři hodiny doučuju na internetu. Od obrazovky si naštěstí ale chodím "odpočnout" během a ne chodím za Petrem O.
Kdysi v pubertě jsem kníhu četla a nyní jsem se k ní znovu dostala docela náhodou v podobě audioknihy namluvenou Richardem Krajčem (skvělý přednes, doporučuji). Věděla jsem, jak kniha skončí, ale závěr knihy, kdy Michal už trpí silnou paranoiou, je velmi dobře vykreslený, až mě to překvapilo. Zároveň jsem si uvědomila, jak jsem soucítila a bylo mi bylo líto "těch druhých lidí", kterých se závislost dotkne - rodičů, kamarádů, partnerů nebo prostě lidí, kteří k danému člověku, který spadl do závislosti, měli nějaký vztah a pomalu musí sledovat, jak se člověk potápí do hlubší a hlubší závislosti, ze které mu nelze pomoct, pokud závislý nechce. A oni bohužel většinou nechtějí.
Kromě pár detailů, jako povinná vojna pro hlavního hrdinu nebo vězení za příživnictví, jelikož nemají práci, je podle mě kniha stále dost aktuální.
Velmi silný děj. Barvitě popsaný život těch co berou drogy. Kniha se velmi dobře četla, i když nebyla veselá. Tohle by měla být povinná četba k maturitě.
Velice mi vadilo všelijaké skákání a pokračování dějů jako odprostřed. Špatný způsob psaní, takový chaotický.
Bylo to tak rušivé, že ani potenciálně zajímavý obsah to pro mě nemohl zachránit.
V pubertě čtený a částečně zapomenutý kousek, který jsem jako dárek dostal coby audioknihu namluvenou Richardem Krajčem. Skvělé! Opravdu parádní dramatický přednes.
Poslechnuto jako audiokniha s přednesem Richarda Krajčo - musím konstatovat, že to byla výborná volba - nemělo to chybu. Jinak je až zarážející, jak je kniha stále aktuální i přes časový odstup. Narkomanie bere vše a v této knize je to velmi dobře zpracováno.
Před mnoha a mnoha lety jsem se s panem Johnem děsně porafal. Byl jsem onehdá na "vojně". Utrpěl jsem tehdy takový 3.měsíční exkurz do absurdistánu, než jsem se "zbláznil" a "oni" mne raděj vyhnali do civilu, abych jim nedejbože nedělal v zákopech ostudu. Ale zpět k pointě. Pohádali jsme se s panem J. z toho důvodu, že už v tom idiotském roce 1990 jsem byl přesvědčený o tom, že by se drogy měly sakumprásk zlegalizovat a problémy s narkomanií a drogama by pak společnost mohla řešilt podstatně pružněji, a s alespoň "nějakým" výsledkem. A jak vidím, historie mi dává za pravdu. Knihu jsem četl a nasrala mne, protože šlo o jen odporný, poměrně dobře napsaný, kalkul.
Nepatří do mých oblíbených žánrů a přesto ji hodnotim jako výbornou . Styl psaní byl skvělej, přečetla jsem to jedním dechem.
Knihu jsem četla podruhé kvůli letošní čtenářské výzvě. Pamatuju si, že když jsem ji četla před lety jako dospívající, byla jsem z ní nadšená a zároveň lehce znechucená. Teď při druhém přečtení převažuje znechucení a naštvanost. Rozčiluje mě, že takového člověka tolikrát sundali hrobníkovi z lopaty, aby nakonec začal drogy sám produkovat a pomáhal pak ničit životy jiných lidí kolem sebe. To se však nevztahuje az tak ke knížce, jako k nespravedlnosti společnosti a světa. Co se týče knížky.. nevim, asi ji nedokážu úplně objektivně zhodnotit. Čím jsem se blížila je konci, tím mi kniha přišla ukňouranejší, místy se autor snažil hrát čtenáři na city a to mě štvalo. Nicméně pro mladé čtenáře jako negativní příklad toho, kam může braní drog zajít je skvělá.
Štítky knihy
drogy závislost, narkomanie zfilmováno psychiatrické léčebny dospívání rozhlasové zpracování feťáci, narkomani krádeže a loupežeAutorovy další knížky
| 2008 |  Memento |
| 1990 |  Džínový svět |
| 1990 | Jak jsem viděl Ameriku |
| 1995 | Drogy! |
| 1984 | Začátek letopočtu |
(SPOILER) Příběh je velmi drsný a syrový a "vypovídá" o životě narkomanů z pohledu jednoho z nich. Jak se dostal do závislosti (dle mě z důvodu zvědavosti, stereotypu a nespokojenosti se svým životem). Závislost je plíživá a když má člověk k droze ze začátku snadný přístup a jen si užívá stavy a člověk ani nechce přestat a neuvědomuje si, že už kolikrát ani nemůže, což ale zjistí později. Hlavně, když má kolem sebe partu a vztah, ve kterém se fetuje oboustranně. Dále se průběh odvíjí špatným směrem, člověku to jen bere, ale nemůže si sám pomoci a odbornou pomoc často odmítá. Zničí mu to rodinné vztahy, zaměstnání, často se dostane do vězení, do léčebny, na psychiatrii, do nemocnice (mnohdy i opakovaně). Nakonec je z člověka totální troska a ve velké časti případů i zemře (ať už kvůli zdraví těla, sebevraždě nebo předávkování). Tento člověk přímo nezemřel, ale lidé okolo něj ano. Dopadl, ale otřesně. Skončil jako nemohou a nedokáže o sebe postarat. Dále již kniha nepokračovala