Memoáre v listoch

05.08.2020

O Emmě Reyes toho pravděpodobně moc nevíte. Pokud se ovšem nezajímáte o výtvarnou scénu dvacátého století v Jižní Americe. Pak byste tuto ženu dozajista znát měli. Ještě zajímavější než tvorba je ovšem její dětství, které bylo vskutku nezáviděníhodné, avšak plné událostí hodných uchovat je pro další generace. A přesně to malířka Emma Reyes udělala.

Nebýt jejího drahého přítele, kolumbijského historika Germána Arciniegase, o dětství Emmy Reyes, známé kolumbijské malířky, bychom nevěděli zhola nic. Germán však svou přítelkyni požádal, aby své vzpomínky na dětství sepsala ve formě dopisů. Jenže si myslela, že je to jen pro něj. Germán však dopisy ukázal i svému příteli, který k němu jednoho dne přišel na večeři. Nebyl to nikdo jiný než slavný spisovatel Gabriel García Marquéz. Tomu se Emmino dílo natolik zalíbilo, že jí zavolal, aby ji v psaní podpořil. Ta se ale na svého přítele Germána rozzlobila, neboť vyzradil, co neměl. Proto trvalo téměř dvacet pět let, než se k psaní vzpomínek opět vrátila.

Dnes si mohou čtenáři po celém světě přečíst, jaké to bylo žít v Kolumbii na začátku dvacátého století, co všechno zažívalo nemanželské dítě, které opustila vlastní matka. Jako sirotek se Emma dostala do katolického kláštera, kde jí poskytli přístřešek a jídlo. Dětské zábavy a lásky se tu však nedočkala, musela tvrdě dřít. A protože nebylo jasné, odkud toto dítě přišlo a kdo jsou jeho rodiče, nechtěli ji ani pokřtít, což v Kolumbii znamenalo jen o něco menší tragédii než smrt. Každý den musela mýt podlahu, žehlit, prát, vyšívat, s nebohými dětmi se v klášteře zacházelo jako s onucí. Kamarádství mezi sirotky byla také věc spíše ojedinělá než běžná. Z mnoha zřejmých důvodů proto ve svých devatenácti letech Emma z kláštera utekla.

Našla si práci v hotelu v hlavním kolumbijském městě Bogotě, kde se naučila číst a psát. V roce 1943 pak odešla do Buenos Aires, kde se živila jako podomní prodejkyně. V Uruguayi se vdala za kolumbijského sochaře Botera Gutiérreza (1917 – 1999), s nímž měla jedno dítě. Jednoho dne, v době, už rodina zase žila jinde, v Paraguayi, ji ovšem doma přepadli lupiči a několikaměsíčního novorozence zabili. Emma Reyes však byla silná žena a nesrazila ji na kolena ani tato událost.

Získala studijní stipendium v Paříži, kam se také odstěhovala. Ovšem bez manžela. Od té doby hodně cestovala, žila v Itálii, Mexiku, Spojených státech, ve Španělsku i v Izraeli a živila se především jako malířka. Někdo tvrdí, že v Říme se dokonce vrhla na taxikaření. Díky svému talentu se však probojovala mezi francouzskou kulturní elitu a stala se blízkou přítelkyní mexické malířky Fridy Kahlo.

Memoáre v listoch, které zatím vyšly jen ve slovenštině u nakladatelství Inaque, si získaly uznání napříč celým literárním světem nejen díky neskutečně živým malířčiným vzpomínkám, ale také autentičností zapsaných vzpomínek. Ta spočívá především v gramatických a stylistických chybách a nepřesnostech, v interpunkčních nesrovnalostech a v chybném psaní některých vlastních jmen. Emma Reyes si text takto přála zachovat. Dětství, které totiž zachycuje, prožila negramotná, a chyby v dopisech jen přispívají k dotvoření celkové představy o jejím někdejším životě. V Kolumbii ovšem kniha vyšla s edičními úpravami. Germánova asistentka opravila většinu gramatických chyb, a nutno podotknou, že to knize spíše uškodilo, než pomohlo. Proto se nakladatelství Inaque snažilo většinu chyb v knize zachovat. Vzpomínky, které Emma sepsala bez stopy sebelítosti, naopak s notnou dávkou dětského úžasu a naivity, jsou doplněny i jejími kresbami, kterým dominují rostliny, zvířata a dětské postavy.