Mengeleho děvče
Viola Stern Fischerová , Veronika Homolová Tóthová
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352046/bmid_mengeleho-devce-650155410a05b.jpg
5
2633
2633
Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.... celý text
Přidat komentář
Příběh židovské dívky Violy jsem čekala poněkud drsnější. Podle mě byl vyprávěn nenásilnou formou, kdy i ty největší zvěrstva páchané na nevinných lidech nevyzněly tak krutě, jak je osoby na vlastní kůži musely prožívat. Když se nad knihou zamyslím, mám hluboký obdiv nad Violou, že dokázala to hezké i hodně špatné převyprávět a vracet se ke vzpomínkám. Kniha se nedala téměř odložit a po nedávno čtené knize Smrt je mým řemeslem jsem se na holokaust mohla podívat i očima přeživší.
Myslela som si ze to bude viac o Mengelem a jeho pokusoch..kniha sa nedala pustit z ruk, hlavne ked clovek vie, ze su to spomienky niekoho, kto to sketocne prezil, citanie je o to putavejsie. knihu odporucam
Nemám slov. I když vím, co se děla za zvěrstva, tak stejně mě to dostalo. Na tuto knihu rozhodně nezapomenu.
Silný príbeh. Najlepšie by bolo, keby táto kniha nemusela vzniknúť, kedy sa ten príbeh neodohral. Dlho som odkladala prečítanie tejto knihy, aj keď s touto tematikou som čítala už niekoľko kníh.
Pani Viola Stern Fischerová bola silná osobnosť. Prežiť to všetko, žiť s tým celý život a nakoniec nabrať odvahu a všetko prežívanie vyrozprávať pani Veronike Homolovej Tóthovej a spolu prostredníctvom knihy s tým, čo prežila zdôveriť sa mnohým cudzím ľuďom, to chce obrovský obdiv. Viem, že v knihe nie je všetko čo prežila a čo videla, ako to vnútorne prežívala, pretože určite tým nechcela zaťažovať hlavne svojích najbližších.
V knihe nechýba mnoho faktografických údajov, tiež príbeh romantickej lásky aj napriek tomu, že zúrila vojna. Je tam aj veľká súdržnosť rodiny. Ďalej zmena v správaní mnohých ľudí, nechýba nezmyselné vraždenie nevinných ľudí.
Neprekvapil ma pomerne rýchly záver knihy. Kniha bola zameraná na príbeh dievčaťa, ktoré prežilo Mengeleho pokusy, aj keď čitatelia (aj ja) určite by privítali aj opisy toho, ako pani Viola prežívala povojnové obdobie a ako sa s tým všetkým vyrovnávala, ak sa to vôbec dá vyrovnať.
Musela sem knihu zavřít několikrát a v noci sem se i budila. Nic pro slabé povahy. Válka je zlo a vše co obnášela je tady dopodrobna napsané. Bohužel i to, co my si neumíme představit. Doufám, že se to nikdy opakovat nebude. Autorka to neměla jednoduché ani po válce. Je to strašně silná žena.
I když jsem už pár příběhů z Osvětimi četla a myslela jsem si , že už mě nemůže nic překvapit, některé úseky mě zasáhly , hlavně pasáž o pokusech s dvojčátky. A co už nemůžu vůbec pobrat , co se dělo po válce, kdy nenávist vůči židům nebyla zakořeněná, jenom v hitlerovském Německu , ale i u blízkých sousedů.
Nezdá sa adekvátne niečo kritizovať z úcty k autorke a jej desivým zážitkom. A keďže nevieme, čo je práca jej a čo novinárky, aj ohľadom spracovania treba voliť slová veľmi opatrne. Aj tak sa však o to pokúsim...
Kniha má dobrú gradáciu až k najtvrdšiemu jadru – k útrapám Osvienčimu. Z Osvienčimu však už len rýchlo preletí k chabo popísanému a trochu priveľmi idylickému šťastnému koncu. Viem - ak mala raz Viola šťastie, zostala aj po nechutných gynekologických pokusoch plodná, a našla si dobrého muža, tak aké výčitky šťastnému koncu, že? Skrátka to tak bolo a basta! Preto musím zdôrazniť, že podivne skratkovitý záver knihy nevyčítam z hľadiska udalosti, ale spracovania. Až do pobytu v Osvienčime boli totiž Violine pohnútky, myšlienky a pocity spracované veľmi podrobne. Chápali sme ju a súcitili s ňou. A potom sa zrazu toto pevné spojenie s jej osobnosťou končí a už len kde-tu sa objaví záblesk nejakého, prevažne pozitívneho pocitu. Chýba mi tá komplexnosť a podrobnosť prvej polovice knihy. Chýba mi jej vyrovnávanie sa s prežitým. Chýba mi – a veľmi! – jej snaha zistiť, čo sa stalo s jej otcom. Chýba mi vykreslenie toho, ako sa zaraďuje do normálneho života – nie po stránke udalostí, ale po stránke emocionálnej.
Krásně napsaná kniha o hrůze a utrpení lidí. Velmi silný příběh, na který musím pořád myslet.
Co by měl člověk k takové knize vlastně napsat? Vzpomínám na slova Jana Wericha: Aby ten středověk byl pořád ve středu tak musí stále dopředu....Doufám, věřím ze bude jen lépe..
Bože, prosím, už nikdy. Nikdy ať se toto neopakuje.
Lidi, prosím, už nikdy.
Tolik bolesti. Tolik slz.
Po čtení jsem se chodila dívat na svou spící dceru...
Naše "problémy" jsou nic. Jedno velké NIC.
Velmi silný příběh židovské dívky v době druhé světové války. V knize je velice pěkně obsažena doba války, ale hlavně celý životní příběh. Snad každého čtenáře musí oslovit jak prožívala tato dívka své období před válkou, jaké hrůzy si musela vytrpět a sledovat v průběhu války a nakonec i velmi těžké období po válce. Za mne mohu jen doporučit.
Kniha Mengeleho děvče je vyprávěním přeživší Violky, které bylo pouhých 22 let, když byla odvedena s maminkou a tatínkem do koncentračního tábora. Předtím se ale dozvídáme spoustu věcí z jejího dětství a dospívání, první láska. O jejích rodičích, bratrech, rodině i kamarádech. Knihu určitě doporučuji k přečtení i mužům, jen si nejsem jistá, jestli je bude bavit první polovina, kde se odehrává právě první láska. Hrůzy druhé světové války je třeba znát. Važme si přeživších a jejich slov, vyprávění. Klobouk dolů před všemi, kteří toto museli zažít.
Možná budu znít jako cynik nebo skeptik, což rozhodně nechci. Kniha mě zasáhla, místy znechutila, místy rozbrečela a velmi se mi líbil konec, který řešil často opomíjené dilema po návratu a celkovou socializaci po hrůzách, které člověk zažil. Nicméně (a bylo to jistě i způsobem vychování a také traumatem), o hlavní postavě nám tato kniha moc neřekne, vše si musíme tak nějak domýšlet mezi řádky a mnoho stran se věnuje romanci (která na druhou stranu dobře slouží jako protiklad v době, kde jen pár kilometrů za hranicemi je situace zcela odlišná). Přišlo mi, že víc než na odvyprávění příběhu se autorka soustředila na to co nejvíce zasáhnout naše city, což mi místy připadlo zbytečné a pro moji nevoli vůči červené knihovně i kontraproduktivní. Nicméně kniha je to velmi zajímavá a čtivá a jsem ráda, že ji mám ve své knihovně.
Jednoznačně skvělá kniha!
Kniha obsahovala to, co by kniha obsahovat měla!
Neumím si představit hrůzy, které paní Viola zažila, ale děkuji jí, že byla natolik silná, aby ještě po tom všem o tom dokázala takto mluvit!
Byl to velmi silný příběh doplněný fotografiemi! V Osvětimi jsem byla, a tak jsem místa poznala a měla husí kůži. Ano, i si u této knihy pobrečíte!
Konec knihy mě velmi překvapil!
Rozhodně doporučuji přečíst. A pokud můj koment paní Viola čte - děkuji vám a obdivuji vás!!!!!
Tato kniha mě úplně rozsekala. To je tak silný příběh. Měla by to být povinná četba pro dospělé. Rozhodně nedoporučuji číst tuto knihu na veřejnosti, myslím, že si cestující ve vlaku mysleli, že jsem se dozvěděl nějakou hroznou zprávu, jak moc jsem brečel.
Děkuji paní Violce, ze tu hrůzu přežila a že její vyprávění není hrubé. Je plné krásné češtiny a stále víry, že bude líp. Kniha me pohltila a celý příběh se mi (i přes ty hrůzy ) moc líbil.
Dávám nejvyšší možné hodnocení a kdyby to šlo, dám i víc. Příběh mne velmi zasáhl. Cítím se ale strašně smutně, že tu tak chválím knihu - příběh, který je tak příšerný, smutný, a pravdivý!
Co se týče struktury knihy, nemám co vytknout. Už i název nabádá k tomu, že se bude jednat o téma druhé světové války, je tam ale popsán celý život hrdinky - před i po válce. Je popsán akorát, žádná omáčka, podstatná, zajímavá fakta pěkně postupně popsány.
Obsahově nemám slov. Velmi silné. Plakala jsem, lapala po dechu, přecházelo mnou mrazení.
Stojí za přečtení, doporučuji všem. Musíte ale počítat s tím, že příběh je opravdu "strašný"!
Silny a surovy pribeh z ktoreho budete mat zimomriavky, no napisany prijemnym stylom.
Co k této knížce dodat aby to už nebylo jen opakování již napsaného. Co se týče technické stránky, tak kniha se mi četla velice dobře, je čtivě a hezky napsaná. Kdybych si nemusela dávat pauzy mezi některými kapitolami, abych jejich obsah vydýchala, tak bych napsala, že jsem ji přečetla jedním dechem. Přítomnost několika fotek (zejména těch rodinných) příšernosti obsahu dodává ještě pověstnou "třešničku na dortu". I když v tomto případě to přirovnání dost drhne, uznávám.
Co se týče příběhu Violy a lidí, se kterými se v knize potkává, tak opravdu není co dodat. Líbilo se mi, že kniha nemapuje jen život v koncentrácích, ale i před (hlavně před) a po. Dává to příběhu velikou hloubku, protože Violu poznáte i jako mladou bezstarostnou dívku s jejími sny, plány a představami o životě. Stejně jako ostatní členy její rodiny. Hrůza jejího osudu se na vás plíží pomalu, postupně. O to je strašnější a děsivější. Chování Violčiných spoluobčanů ještě před tím, než Maďarsko zasáhly důsledky války, je to, co mě na té knížce děsilo nejvíc. Vlastně ne - nejvíc mě šokovalo jejich chování k navrátivším se. Je pro mě nepochopitelné, že se našli lidé, kteří byli schopni na ně ječet, že se neměli vracet a sedět dál na jejich majetku, který jim za války sebrali. Že koncentráky byly esencí hrůzy vím. To mě nepřekvapilo. Od Němce v té době prostě člověk čekal kopanec, takže ho nepřekvapil. Ale od sousedky, kamarádky, Slováka, Maďara, jiného Žida - od nich to muselo bolet mnohem víc. Však o tom Viola píše. No, knihu samozřejmě doporučuji.
Jinak jsem u profilu Violy našla odkaz na stránku, kde je možné přečíst si o paní Viole. Vložím sem odkaz i malý citát, který ukazuje, že když se zbavili toho hnusného hnědého teroru, tak na ně nastoupil ten rudý:
"V jeden februárový deň som sa vrátila z práce a našla som dom plný príslušníkov ŠtB. Manželovi zhabali dom a predvolali nás na Miestny národný výbor v Lučenci, kde s nami zaobchádzali gestapáckym spôsobom."
http://edah.sk/family/viola-rozalia-fischerova/96/
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) nacismus holokaust, holocaust přeživší holokaustu
Mé o hvězdu nižší hodnocení rozhodně nemá být vyjádřením nerespektu paní Fischerové. Tato žena pro mě zůstává jednou z nejsilnějších osob, o kterých jsem kdy slyšela. Ale bohužel mi první část příběhu připadala velmi idealizovaná, a proto nemohu dát knize 5 hvězd.