Mengeleho děvče
Viola Stern Fischerová , Veronika Homolová Tóthová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537396/bmid_mengeleho-devce-662fb52eed96b.jpg
5
2616
2616
Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.... celý text
Literatura světová Pro ženy Válečné
Vydáno:
2020
,
Témbr
Originální název:
A Texas-Sized Secret / One Night wit the Texan, 2016
více info...
Přidat komentář
Myslela jsem si, že o holocaustu už jsem si přečetla snad všechno. Ale ne. O situaci maďarských Židů jsem věděla jen to, že jejich transporty začaly "až" roku 1944 a že se jich díky tomu alespoň část zachránila. Zásluhu na tom měl maďarské regent Miklós Horthy, který několik let odolával německým požadavkům na deportace Židů na území okupovaného Polska. V březnu 1944 ale Wehrmacht obsadil Maďarsko a pod taktovkou Eichmanna začaly v květnu odjíždět transporty, které denně odvážely 12 až 15 tisíc lidí. 9. července Horthy transporty na nátlak světové veřejnosti (poté, co byla zveřejněna zpráva dvou vězňů, kteří z Osvětimi utekli, Vrby a Wetzlera) zastavil, ale to už z původního počtu 725 000 prošlo bránou koncentráku 420 000 maďarských Židů.
Viola Sternová mohla žít zajímavý a naplněný život, nebýt mocichtivých šílenců, kteří holocaust vykonstruovali, nelidských krutých bestií, kteří ho provozovali, a sobecké a lhostejné většiny normálních lidí, kteří jej přehlížením krutostí umožnili. Všichni tito lidé měli svůj podíl na tom, že ona i miliony dalších obětí museli projít peklem na zemi a nahlédnout až na samé dno sadismu, který se v lidských bytostech skrývá, který za určitých podmínek může vyjít na povrch a jinak běžného člověka nechá páchat zvěrstva, která si ani nechceme představovat.
V tomto ohledu byla vedle šílence Mengeleho asi nejhorší postava vězeňského kápa Baby. Tato sadistka, která byla schopná usmrtit spoluvězenkyně tím, že po jejich ležících tělech skákala, byla také vězenkyně, jen se pod vidinou lepšího zacházení zaprodala Němcům a umožnila jim provozovat mašinerii koncentráku, což by bez pomoci vězňů sami nemohli v tak velkém měřítku dokázat. Naštěstí Boží mlýny v případě Baby mlely a Viola ji krátce po válce potkala a předala spravedlnosti.
A ještě jedno silné téma chci zmínit. Otázku odpovědnosti většinové společnosti. Paní Fischerová opakovaně zmiňuje chování ostatních obyvatel Lučence, kteří nejdříve tiše přihlíželi prvním známkám utlačování Židů, někteří z pocitu, že to není jejich věc, jiní pod vlivem protižidovské propagandy rychle a ochotně uvěřili, že Židé můžou za všechno zlo světa. Šokující ale je, že tomu uvěřili i jejich dřívější přátelé a sousedé, tedy lidé, kteří je osobně znali jako dobré lidi a spořádané občany.
Na druhou stranu vidí hlavní hrdinka i to, že i Židé mohli udělat víc, aby ochránili sami sebe. Mohli při prvních náznacích utéct a v bezpečnější části světa se přidat k boji proti nacistům, jako to udělal Jura Fischer, nebo se mohli vzbouřit. Když jim brali majetek, když je nahnali do gheta, když je tam terorizovali, když je naháněli do transportů, ale nakonec i v táboře, kde bylo esesáků, byť ozbrojených, mnohonásobně méně. I tam nakonec ke vzpoře došlo. Byla to vzpoura Sonderkommanda roku 1944, při které vězni vyhodili do povětří jedno ze čtyř krematorií. Důvodem, proč se nikdy nevzbouřili a nevzali svůj osud do svých rukou byl strach. Strach z toho, že mají stále ještě co ztratit. Dokonce i v koncentráku.
Příběh nám ukazuje sílu, jakou propaganda působí na lidi. Pár umně šířených hesel typu: Židáci nám chtějí sebrat Bratislavu! Chtějí rozbít celé Slovensko! Pomáhají Maďarům! a nenávist vůči nim se rozlezla všude. A tady nás historie varuje. Vždyť i dnes vidíme podobnou nenávistnou propagandu. Čteme ji na sítích a bohužel ji slyšíme i z úst některých politiků. Jen je slovo Žid nahrazeno slovy jinými: EU, NATO, vláda...
Velmi silný příběh. Zhruba jsem věděla, co všechno dělali lidem v táboře, ale tato kniha to podala daleko detailněji, že jsem s hrůzou odkládala další kapitoly. Je to až neuvěřitelné, jak se něco takového mohlo dít a právě tato kniha je připomínkou toho, že nemůžeme dopustit, aby se to opakovalo.
Kniha je svým obsahem silná, autentická, avšak po literární stránce se jedná o velice nudné čtení, připomínající spíše deníkovou formu, než nějaké drama. Těch skutečně dramatických momentů je v knize poskrovnu a spíše se jedná o nezáživné vzpomínky na autorčin život před válkou, popis její košaté rodiny, která ale do děje skoro nezasáhne. První třetinu jsem regulérně přeskakoval, to byla fakt nuda. Pro někoho, kdo čeká mimořádnou zpověď to bude zklamání. Je vidět, že dej je poskládaný na základě vyprávění 90ti létě paní a tak nějak slepený k sobě, aby se nerozpadl.
Jedním slovem - síla.
Každou další kapitolu jsem se přemlouvala ke čtení. Nebylo to kvůli tomu, že by byla kniha špatná. To vůbec ne. Ale bála jsem se jaké další šílené věci se dozvím.
Knihu doporučuji. Na tohle se nesmí zapomenout.
Dnes jsem dočetla, obrečela i se chvílemi přemlouvala dočíst, ta zrůdnost co je možná v lidech je nekonečná, ale síla záchrany o samotný život a přežít. Silná kniha. Doporučuji
Krásná kniha o hrozných věcech. Díky čtení v audio podobě mi vůbec nevadilo, že poměrně dlouhý úsek knihy byl věnován událostem a životu Violy před válkou. Interpretka to četla moc hezky a vyznívalo to romanticky. Potom přišel velký kontrast, když v další části knihy už byla hlavní postava v táboře. Negativně hodnotím jen název knihy, který je z mého pohledu zavádějící a myslím, že spousta čtenářů kvůli tomu měla od knihy úplně jiná očekávání.
Jednou větou bych řekla: Páni, tak tohle byla fakt síla...
Mám ráda knihy z válečného období na toto téma, protože si myslím, že na hrůzy holocaustu se nikdy nesmí zapomenout! Nevím, co teď čtou studenti jako povinnou četbu, ale tohle by rozhodně mělo být do seznamu zařazeno.
Četla jsem už hodně podobných knih, ale tahle obsahuje všechno: zvěrstva koncentračních táborů, válečné zločiny spáchané na nevinných lidech i dětech, včetně děsivých Mengeleho pokusů, ale také silná přátelství, která lidé navazovali mezi sebou, když už nic jiného neměli...
Člověk prostě musí číst dál a dál, protože chce vědět, co se s postavami stane, ale zároveň tuší, že to bude tak hrozné a mučivé, že vlastně možná ani číst víc nechce...
Úplně bych knihu nedoporučila pro slabší povahy. Já sama jsem u ní brečela hned několikrát a to u knih pláču málokdy.
Velmi mě potěšilo i to, že kniha obsahuje i skutečná fakta, přičemž některá jsem předtím nevěděla, a tím pádem jsem si doplnila i mezery ve vzdělání.
Hodnotím plným počtem hvězdiček.
Líbila se mi. To, že pěkně popisuje život i před válkou. Nikomu bych toto nepřála. Je moc fajn, že pak byla šťastná.
Obdivuji autorku, která v pokročilém věku vyprávěla svůj osobní příběh, reportérce a ta je čtivě knižně zpracovala. Muselo to být dost na psychiku, vzpomínat na strašné věci, které si prožila. Kniha se četla dobře a některé vzpomínky jsou opravdu kruté, tahle doba co prožila se nesmí již opakovat.
četla jsem tuto knihu pomalu bez dechu a uvědomila si, že si nemám na co stěžovat.
Je to krásná kniha a jsem ráda, že ji mám ve své knihovně.
Tato kniha mě doslova chytla za srdce. Je to tak silný příběh, že jsem si i mnohdy pomyslela, že ji prostě nedočtu. Dostala jsem se na emocionální dno jen díky knize. Mnohdy mě totiž donutila přemýšlet nad lidmi jako takovými...jak jsou schopni se změnit, jak mohou tak ubližovat a žít s tím, jak se mohou nechat oblbnout, že nejaká rasa je horší než jiná.?. Ani bych snad nespočetla kolik kapesniků jsem probrečela. Hlavně když se začalo popisovat cokoli spojené s dětmi.
Jsem člověk, který miluje historii a vše s ní spojené a už jsem slyšela tolik příběhů, ale žádný mě tak nepohltil jako tenhle.
Až si zase někdo v mém okolí bude stěžovat na dnešní dobu, dám mu tuhle knihu do ruky. Tolik slz jsem nenaplakala u žádné knihy... člověk tomu stále nemůže uvěřit.. že něco tak příšerného byla skutečnost Číst tuhle knížku byla asi fakt chyba, protože jako matka ji vůbec nezvládám.
Tuto knihu mám v knihovně už dlouho a pořád jsem kolem ní chodila s tím, že na to nemám žaludek. Až čtenářská výzva mi dodala odvahy, ale musím přiznat, ze horor by mě stresoval mnohem míň. Těžko napsat pocity, chyba byla číst knížku v nemoci, přitížilo se mi a noční můry spíš než z horečky mám z toho co se dělo, co dokázali lidé dělat lidem, dětem. Je mi hodně smutno, ale nelituju, že jsem knihu četla a dočetla, ikdyž jsem často musela odkládat, se slzami v očích se špatně čte. Když si říkáte, že jste přežili to týrání a pak návrat domů je možná ještě horší než to co bylo tam? Ach jo, máme se dobře.
Velice silný příběh. Během čtení jsem si dávala pauzy abych to všechno pomalu vstřebala. Líbil se mi i autorčin styl psaní. Byla jsem ráda za přiložené fotografie. Za mě povinná četba !
Dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha doslova rozbrečela. U této knihy se mi chtělo brečet hned několikrát. Tak dobře byla na psaná, a tak silný příběh to byl. O to silnější, když člověk ví, že se opravdu stal.
Lidé, kteří si zažily druhou světovou válku a Osvětim byli neskutečně silní. Viola správně píše, že, kdo to nezažil nepochopí. A má pravdu. Nedokáže si představit, jak šílené bolesti musela prožívat. Jakou hrůzu musela zakusit. Obdivuju jí, že to ustála a dokázala o tom vyprávět.
Myslím, že tuhle knihu bysme si měli přečíst všichni, aby jsme aspoň trošku věděli, čím si židé za druhé světové války museli projít.
Sice se mi knížky s touto tematikou čtu opravdu těžce, ale je dobré je číst, aby jsme si vážili toho, co máme, svobody.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) nacismus holokaust, holocaust přeživší holokaustu
Skrýt reklamy
(SPOILER) Silné a těžké čtení. Neuvěřitelné, jak se ty zrůdy dokázali odvolávat na “převedenou zodpovědnost MY NIC! TO BYLY ROZKAZY! Nedokážu uvěřit tomu, že v době tak nedávné dokázal jeden člověk pomátnout lidem hlavy a donutit je cítit se, že je v pořádku a chvályhodné nechat utopit batole a nutit matku se dívat.. Takových tragických osudů je v knize spousta. Oplakala jsem to. Nicméně životní příběh a finální dojemný konec mě nakonec i u srdce zahřál. Měl by si to přečíst každý, i když je to pro silné povahy.