Meno ruže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366862/bmid_meno-ruze-BPq-366862.jpg
4
3951
3951
November 1327. Mladý mních Adso prichádza so svojím učiteľom Viliamom z Baskervillu do opátstva v severnom Taliansku, kde sa majú zúčastniť na učenej dišpute katolíckej cirkvi. Viliam má františkánom pripraviť pôdu na rozhovory s pápežom Jánom XXII. Jeho chúlostivú misiu však zatieni bizarná séria siedmich úmrtí mníchov – Viliam sa ako bývalý inkvizítor ujíma prípadu a začne pátrať po vrahovi. Pri vyšetrovaní sa riadi aristotelovskou logikou, teóriami Tomáša Akvinského a poznatkami Rogera Bacona – zbiera dôkazy, dešifruje tajné symboly, hľadá staré rukopisy a blúdi labyrintom opátstva, kde sa „to najzaujímavejšie deje v noci“.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2016 , Slovart (SK)Originální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
Asi nenapíšu nic nového, co by zde už nezaznělo. Po dějové stránce je Umberto geniální, ale poctivě jsem nepřečetl ani třetinu jeho teologických pasáží. Film, na který Eco osobně dohlížel a schválil změny, mi přišel v tomto směru podstatně stravitelnější.
Umberto Eco je znám svojí studnou znalostí historie a Jméno růže je hrdým nositelem jeho znalostí a talentu. Děj hezky prolíná náruživým filozofickým nádechem a dokáže kouzelným způsobem uvést čtenáře do středověkého kláštera.
Jméno růže ve mně vzbudilo strašně rozporuplné pocity. Na jednu stranu popisy středověkých reálií, které se strašně dobře čtou, na straně druhé pak filosofické rozpravy, které jsou až na zářné příklady nebetyčně nudné a od čtení mě přímo odrazovaly. Co je však třeba u Ecca kvitovat je popis postav, kdy každá z nich je barvitě vykreslana a nesmírně zajímavě, jak již ve svém životním příběhu,tak v pohnutkách, které je vedou. Co se však dle mého soudu moc nepovedlo je samo "detektivní" pátrání po pachateli záhadných vražd v opatství , které je ve své podstatě pouze okrajovou částí knihy a samotné odhalení viníka bylo pro mě osobně velmi nepřesvědčivé, jakož i motiv, který ho k tomu vedl. Jednotlivé pasáže knihy mě dokázali fascinovat, další zas nudit natolik, že jsem vážně uvažoval, že s knihou seknu. Nakonec jsem rád, že jsem tuto objemnou "bichli" dočetl, nicméně Ecco asi nebude úplně můj šálek kávy, leč věřím, že řadu čtenářů dokáže toto dílo pohltit a Eccovi dají za toto dílo "kredit", který si určitě zaslouží.
Historická detektívka, v ktorej majú miesto opis stredovekého kláštora a života, hororové úmrtia, sherlockovská logika... V knihe je to všetko. A ešte viac. Ak sa chcete dostať do deja hlbšie, pripravte si Google, aby ste si preštudovali dané obdobie, postavy, či sekty, a pripravte sa na to, že túto knihu za dva večery nedáte. Prečítať ju však rozhodne stojí za to, je vynikajúca.
Přes všechna doporučení jsem dlouho odkládal zhlédnutí filmu Jméno růže, protože jsem chtěl nejprve přečíst knihu Umberta Eca. Když jsem se k ní konečně dostal, byl jsem od začátku nadšen jejím jazykem a mistrně vykreslenou atmosférou. K tomu se po pár stránkách začalo přidávat množství krásných myšlenek prezentovaných Vilémem z Baskervillu, jakýmsi středověkým Tomášem Halíkem, který bourá na strachu postavený svět náboženských fundamentalistů bystrostí svého rozumu a pokorou své víry.
Tempo odpovídající dynamickému příběhu - těžko se od knihy odtrhnout a nepustit se do další kapitoly. S hrdiny románu bych vydržel klidně i dalších 400 stran.
Po přečtení pro mě byla filmová zpracování jen jakýmsi jednoduchým převyprávěním k odpolední kávě. Z knihy, která má velkou přidanou hodnotu právě ve filosofických a historických pasážích, budu ještě čerpat mnoho moudrosti.
Máte špatné autory, průměrné, nadprůměrné, výborné, skvělé a nad nimi se tyčí Eco. Neuvěřitelná kniha od neuvěřitelně brilantního autora.
Teológia, filozofia, história, bylinkárstvo, symbolika, sektárstvo, inkvizícia, ponuré prostredie stredovekého kláštora, kde životný cyklus predstavuje prísná rehoľa, plus kus napätia a tajomna k tomu tvoria dohromady pod Ecovou rukou dychberúci pletenec nebezpečných úvah, nedotknuteľných dogmat, neprijateľných právd a starých krívd, ktorými vás prevedie učený Viliam z Baskervillu.
Důmyslná zápletka,silná postava Viléma z Baskervillu,forma harmonicky souzní
s obsahem.Prostě literární postmoderna v celé své kráse.
Prvních asi 50 stran mě kniha moc nechytla. Jak se ale začala stupňovat atmosféra, úplně mě to pohltilo. Do poslední strany sem byl napjatý, jak to všechno dopadne. Autor byl opravdu génius.
Spisovatel Eco byl zařazen do čtenářského deníku na škole. Tuto knihu jsem louskala docela dlouho, jelikož nejsem moc na historickou literaturu. Pomohlo mi filmové zpracování, kde jsem si udělala jakou si představu o ději a době. Excelentní provedení Seana Connery vzalo za své, že se mi víc líbil film, než samotná kniha. Je jisté, že se ale ke knize nevrátím.
Tento román mi místy nepřipadá jako historický,protože určité pasáže se prolínají jako skutečné.Zajímavé čtení je třeba o léčivých roslinách(herbáře).Je pravda,Eco není zrovna moje krevní skupina,ale jeho spisovatelské jméno mě donutilo tuto knihu si přečíst.Kdo ho má rád nebo se zajímá o středověk tak vřele doporučuji.
Knihu jsem četla už před lety, po shlédnutí tenkrát nového filmu v kině. A fascinovala mne tak, že jsem ji přečetla doslova jedním dechem.
Já toho Eca asi neumím číst, Foucaultovo kyvadlo jsem dočetl s přemáháním a Jméno růže jsem vzdal v polovině a radši jsem si pustil filmové zpracování se skvělým Sheanem Conerym, ač ani film nenaplnil všechna má očekávání, snad někdy příště.
Jméno růže je stěžejní román postmodernismu, tzn. že nevíte, jestli čtete historický román, detektivku, filosofický román, či nějakou teologickou disputaci.
V tom je právě tato kniha náročná. O postmoderní literatuře se říká, že má více rovin a že si ji může přečíst i nenáročný čtenář třeba jako napínavou detektivku. To zde bude pravda jen částečně. Detektivka a hodně napínavá to jistě je, ale konzumnímu čtenáři budou vadit ty desítky dalších stránek o teologii či filosofii.
Bavilo mě v knize sledovat jak autor využívá Aristotelovu filosofii, bavilo mě přemýšlet o jazyku a o znacích. Ale tentokrát jsem se při četbě knihy soustředil hlavně na její historickou rovinu.
Církevní dějiny středověku jsou pro mě dost vzdálené, a proto jsem se chtěl dozvědět co nejvíce. Jenže to nebylo tak jednoduché. Eco s vámi hraje hru na pravdu. Jeho historie je částečnou mystifikací, takže jsem tentokrát hojně využíval wikipedii, abych si ověřil fakta a srovnal příběh se skutečnou historií. Proto se mi četba dost protáhla. Ale stálo to za to.
Závěrem obdivuji Umberta Eca, jak se mu podařilo vtělit své bohaté znalosti do tak zajímavého románu. K četbě bych ale stejně doporučoval mít už nějaké základní znalosti o středověku a Aristotelovi. Pokud je máte, pak: Tolle et lege!
Nekonečné teologické disputace o smíchu, o kacířství a jiných tématech. Pořád dokola stejné argumenty a protiargumenty a stránky místo aby ubývaly, spíše přibývají, jako nechutné jídlo, které převalujete v ústech. Navíc k tomu nezáživně podané historické události popisované doby i časů před a po popisovaných událostech, politikaření jak lokální v rámci opatství, tak v rámci katolického světa. Vzato kolem a kolem, jedna z nejnudnějších knížek, které jsem četl.
Jedna hvězdička za zajímavý jazyk, jedna hvězdička za konečné vyvrcholení.
Vždy se po nějaké době k této knize vrátím a zhltnu ji jako malinu. A vždy v ní najdu něco nového. Geniální kniha. Bylo mi ctí se s ní zase setkat a už teď se těším za pár let na další setkání.
Naprosto fascinujici dilo. Jednak funkcni jako vyprava do jednoho stredovekeho klastera v horach, se skvele vykreslenym genius loci a mrazivym zaverem, jednak jako sonda do doby zmitane vecnym sporem mezi svetskou moci a cirkvi, mezi jednou odnozi cirkve s dalsi, inkvizici a tmarstvim. Dilo pak funguje i jako detektivni mozaika, filozoficke pojednani o vedeni, vede, logice, extremismu a fungovani moci. O vrstevnatosti dila toho byly nakonenec popsany stohy. Obohacujici.
Jméno růže jsem dočetla až na druhý pokus. Kniha je to určitě výjimečná. Obdivuji autora, jak dokázel své odborné znalosti zužitkovat k napsání takto rozsáhlého románu. Ovšem pro mě, jako člověka, který se v teologii neorientuje vůbec, byly některé pasáže hodně obtížné, jak na četbu tak i na pochopení. Jsem ráda, že jsem si Jméno růže přečetla, ale znovu bych "odvahu" už asi nenašla. (Coby čtenářka detektivek jsem "vraha" odhalila již zhruba v půlce.)
Štítky knihy
duchovno náboženství teologie tajemno zfilmováno středověk italská literatura spisovatelé Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mniši mezilidské vztahy světová literaturaAutorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Čtu ji nepravidelně znovu a znovu. Po letech nebo i kratších úsecích se k ní stále vracím. Hlavní postava františkána Viléma mi je velmi blízká a období je pro mne nevyčerpatelnou studnicí zájmu.
U jiných knížek je opakované čtení jiné, stačí si připomenout první větu, zápletku, postavu a vím, můžu přeskočit odstavec a pokračovat. Tuhle čtu od začátku do konce pořád je něco nové, poutavé, přímo vybízí k novým myšlenkám. Vždycky mě znovu naplní vírou v pravdu, v nezbytnost hledání pravdy.
Jsem nadšenou čtenářkou detektivek. Málokterá je tak dobrá, aby ji stálo za to číst znovu. Ale Jméno růže pro mne není detektivkou. A popravdě mě zaráží, kolik čtenářů ji čte jako detektivku. Zápletka s vraždami a mrtvolami je vedlejší, je to jen prostředek pro vyjádření toho, co chtěl autor říci. A při každém dalším čtení je ta detektivní vrstva příběhu ta méně a méně podstatná, zajímavějším a podstatnějším se stává to ostatní sdělení.
Film mě dost zklamal, bohužel, čekala jsem asi příliš mnoho. Dobrá je ale i rozhlasová dramatizace, stojí za poslechnutí.