Měsíc na venkově
Joseph Lloyd Carr
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/482982/bmid_mesic-na-venkove-CW9-482982.jpg
4
12
12
V hluboce básnickém románu J. L. Carra Měsíc na venkově nachází Tom Birkin po první světové válce útočiště v klidném vesnickém kostele Oxgodby, kde má restaurovat středověké nástěnné malby. Ponořen do míru a krásy venkova a neměnných rytmů života na vesnici se pokouší načerpat sílu a energii, zapomenout na prožité hrůzy a nabrat dech do nového života. Postupně prožívá pocit obnovy a víry v budoucnost. Nyní, dlouho poté, přemýšlí o plynutí času a síle umění a nachází ve svých vzpomínkách určitou útěchu pro vše, co bylo ztraceno.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , Volvox GlobatorOriginální název:
A Month in the Country, 1980
více info...
Přidat komentář
Malá velká kniha. Už dlouho se mi nestalo, že bych si nějakou knížku tolik šetřil a oddaloval okamžik, kdy už ji budu mít přečtenou. Jenže ona by ani nemohla být tlustší, pak už by to nebyla ona. Tahle kniha je jako lehký polibek. Je skutečně hluboce básnická, jak se píše na obálce, ovšem ne tak, jak si běžně představujeme – ta poezie je tu hluboko skrytá. Na pozadí zdánlivě obyčejného vyprávění a všedního jazyka se odehrávají situace, rozhovory a obrazy, které jakoby míří do věčnosti nebo aspoň do trvalé individuální paměti. Vše tu má zvláštní náladu posledních letních dnů, srpnové trávy, lehkého humoru, nadhledu a přitom nevysloveného smutku nad traumatem, o kterém nemá smysl mluvit, ale je třeba ho prostě "odžít" a převrstvit drobnými radostmi. Během měsíce na venkově se vše usazuje zpátky na své správné místo – věci, vztahy, práce i naděje. Čas tu plyne dopředu i nazpátek a v tom průsečíku mezi tehdy a potom se otevírá trvalá hodnota každého zažitého okamžiku. Nenápadné, nevtíravé a přitom tak působivé dílko!
Vzpomínka na léto strávené ve vesnickém kostele restaurováním staré fresky, první vlastní zakázky. Vzrušující odkrývání malby jako most k tajnému neznámému umělci i do zcela odlišného života za středověku. Postupné poznávání místních a včleňování se do jejich života. Žádné velké emoce či zvraty, přesto nezapomenutelné životní intermezzo, snad svou naprosto vybočující jinakostí, snad cenným dosažením vnitřního klidu... Obyčejné a nekomplikované čtení, které asi nezpůsobí žádné ohromující aha momenty obsahem ani formou, ale umí vykouzlit kromě nostalgie i příjemně uklidňující pocity.
Vlastně nevím, proč se v noticce píše o "hluboce básnickém románu". Myslím, že je to nejen nepřesné, ale navíc to tomu trochu ubližuje, resp. vzbuzuje to jiná očekávání, než kniha nakonec je. Spíš bych volil pojem "obrazivém" nebo snad i "baladickém".
Ale to je drobnost, za kterou autor nemůže. Ten zato může za text, který je skutečně mnohovrstevnatý. Lze ho číst jako jednoduchou civilní, v ich formě vyprávěnou zprávu o tom, jak hlavní postava jede do venkovského kostelíku restaurátorsky odkrývat obraz na zdi, a co z toho pak vzešlo. Lze ho ale vidět jako obraz, jako výjev, ne nepodobný svým principem tomu na zdi. Lze ho brát jako cestu hledání, ať už čehokoliv. Lze ho přijmout jako klubko prchavých okamžiků, které mohou ovlivnil náš zbytek života a je na nás, jak je využijeme. A pak je tam rovina řeknu zjednodušeně duchovní, která odkazuje do dávné minulosti, až k mytologii.
Na knize se mi líbilo, že je psána civilním jazykem a nehraje si na umění. Trochu jsem se bál, že to "prozření" postavy na venkově bude mírně trapné a jednostrunné. Blížilo se to k tomu, ale hranice naštěstí nebyla překročena. Pak jsem se taky bál, že podobně jalově se bude pracovat s náboženskou rovinou, ale (kromě jedné chvíle, která je tím pádem velmi nevěrohodná), tomu taky není. Ale celkově musím říct, že kniha se mnou nijak nezamávala a neusmýkala mě, nemá sílu typu Muž, který sázel stromy. (Takže bych jí určitě nedával Bookerovu cenu ani cenu Guardian Fiction, ale naštěstí nejsem v porotě.) Ale přesto jsem ocenil, jak se autor dokáže dotýkat oněch prchavých okamžiků, které se nedají vlastně vyjádřit, ve vztahu k přírodě, k atmosféře, k vnitřnímu klidu, k doteku s opravdovým uměním a samozřejmě láskou. O jedné postavě, která zemřela, se tam říká: "Náš Perce byl moc hodnej hoch. A uměl vzít za práci. Každýmu pomáhal, všichni ho měli rádi." Uvědomil jsem si, že to je to nejlepší, co po člověku může zbýt. Takhle jemné předivo ta kniha spřádá. Milé.
Měsíc na venkově
pohyblivy svatek, na venkove