Měsíční pahorek v dlani
Henri Bosco
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47995/bmid_mesicni-pahorek-v-dlani-VQs-47995.jpg
4
55
55
Poetický román jež se odehrává v jihofrancouzské Provence, v době kdy Martial Malicroix opouští své bydliště a rodiště, přichází na venkov se ujmout svého dědictví – domu, statku, sídla i pozemků. V novém a dosud neznámém prostředí se dostává do střetu s vlastními životními zvyklostmi a s lidmi, kteří ho jen většinou neradi přijímají mezi sebe.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Příjemné překvapení a pohlazení, i když ve finále celkem napínavá detektivka. Mladík donucený v rámci dědictví k pobytu na samotě v přírodě na ostrově si postupně zvyká a zároveň se dozvídá o historii místa a závěti. Pochopí, co vlastně chce, a zároveň se zamiluje.
Za mě to asi nejlépe vyjádřil Tony86. Jazyk, jeho struktura a bohatost, je neuvěřitelný, ale po pár desítkách stran toto nadšení opadne a dalekosáhlé popisy začínají jít spíš na nervy. A po dlooouhých popisných pasážích najednou přijde pár neuvěřitelně hlubokých a třeskutých stran, nabitých "dějem", emocemi, temnotou, tajemstvím, aby téměř v okamžiku zase sklouzly zpět. Určitě je to knížka, u které (a o které) se dá přemýšlet na tisíc způsobů. Přečtení rozhodně nelituji, ale vracet se k ní asi nebudu.
3 a 3/4*
Poeticky temné, o lidech, přírodě, prostředí, tajemnu ... Báječné čtení na temné večery.
Skvěle zprácováno na ČRo.
Ponurý, tajemný a brilantně napsaný román o drsném kraji uprostřed "ničeho" (kdesi na ostrově na jihu Francie), o jeho obyvatelích, záhadných rodinných vztazích i jedné velké zkoušce, ve které musí Malicroix, jestliže chce být právoplatným dědicem svého prastrýce, obstát...
Bavilo, hlavně díky audio zpracování Českého rozhlasu, Ale nekteré snivé části jsem úplně nepochopila....
Moc hezký příběh, a strašně romantický, o muži, který se řízením osudu dostává do úplně nového prostředí, je přinucen jednat sám za sebe a tak konečně sám sebe nachází. Vypravěč a současně hlavní a jediný hrdina pořád popisuje svoje pocity a dostává se při tom hodně hluboko, dotýká se svojí duše a vnímá i něco bezejmenného, co je pod tím. To všechno ve styku se živými silami přírody a tyhle pasáže jsou hodně působivé. A pak jsou tady trochu povrchnější věci - prolínání snů a skutečnosti, tušení a předtuchy. Jednu chvíli se mi zdálo, že se milý autor v těch záhadách až příliš vyžívá, to když tam všichni záhadně onemocněli a zase se zázračně uzdravili.
Ostatní postavy jsou jenom jako loutky v divadle, chovají se vlastně schematicky a čistě jen slouží naplánované dějové lince. Je mezi nimi i jedna žena schematická úplně nejvíc, ale bez ní by to nemohlo skončit.
Pan Bosco má svůj styl a zaplať pánbůh za něj.
Je to příběh jakoby z jiného světa. Hlavní hrdina odjíždí z poklidné, úrodné části Provence do místa mimo čas a prostor. Tento prostor je ohraničen ostrovem mezi řekami, které se vzdouvají, plynou, obepínají, valí se, podobně jako vítr, který duje, cloumá, lomcuje a zmocňuje se. V obklopení těchto živlů, které samy se stávají postavami románu, dostává hrdina těžký úkol. Tedy hned několik. A jeden z nich, je přežít.
Román je velmi intenzivním líčením vztahu člověka a přírody, je prodchnutý pokorou k ní, je plný tajemství. Myslím, že se autorovi daří na papír přenést onen pocit, který zažívá člověk uprostřed přírody, kde je sice sám, ale není opuštěný. A příběh, který se týká lidí, jejich vztahů, lásky, úcty, zrady, pomsty i odpuštění, je jen esencí ve změti živlů. Kdo nemá rád sáhodlouhé líčení přírody, byť ve vypjatých chvílích, čtení nedoporučuji. Kdo se chce nechat unést proudem Rhony, a zažít mystický dotyk něčeho, co nás přesahuje, doporučuji vřele.
Snivě napjatý příběh, někdy jsem musela zapřemýšlet, co je tím nebo oním myšleno. Ale to se mi na příběhu líbilo, četla jsem pomaloučku a krásně jsem mohla vstřebávat atmosféru. Není to akční , jak jsme zvylí i když, ke konci jsem byla napnutá jako kšandy.Líbilo se mi...
"Halucinogenní", tohle slovo pode mnou už někdo použil a objevuje se několikrát i v knize a asi tam není úplně bezvýznamně. Příběh mě upoutal od samotného začátku, ani ne tak co se dálo, ale svým košatým stylem vyprávění. Ovšem jak jsem pokračoval, začaly mi vadit ony bohaté rozbory jak prší a jak fouká a jak toto působí na hlavní postavu - na jeho tělo, na jeho mysl, na jeho duši a na jeho ducha... snad jsem nic nezapomněl. :) Zkrátka čeho je moc, toho je příliš. Místy to autor žene opravdu do extrému, taky si umím představit, jak těžký musel být překlad, najít ta vhodná slova. Jo a mohlo se to jmenovat prostě Malicroix, stejně jako originál; totiž zmínka o dlani a pahorku je jen na jednom zcela nevýznamném místě.
Nutno říci, že i když je příběh vyprávěn chronologicky, často asi bude mít čtenář pocit, že něco důležitého přeskočil. Inu, není tomu tak. Boscův styl psaní je zvláštní a těžko popsatelný. Sice popisuje děj, místa, lidi a nechybějí rozhovory, ale je to podobné, jako když jdete po městě a zachytíte od nějaké dvojice, která jde souběžně s vámi, jen sem tam nějaké úryvky jejího rozhovoru, a teprve z něj si skládáte celkový obraz. Navíc toto je kniha zasvěcovací, takže ve chvíli, kdy opustíme malebný francouzský venkov a přistaneme na ostrově v divoké řece s polorozpadlým domem, začíná fáze hledání, cesty a případného nacházení. Souvisí to v mnohém s tím, nakolik čtenář sám souzní s přírodou a její divokostí. A nakolik kus té přírody a divokosti dokáže pojmenovat v sobě. Pak je kniha skutečně vynikajícím průvodcem, rádcem a společníkem.
Děj je rámován příběhem dobře situovaného mladého muže, který zdědí prostý domek na osamělém místě. Sled událostí s tím souvisejících tvoří nosnou kostru vyprávění, kde hlavní roli hraje detailní, myšlenky zastavující popis vnitřních pochodů a pohnutek hrdiny, jehož mysl je zbystřena osamělým pobytem v přírodě. Příběh se tak odehrává v krajině prostoru ale také v krajině lidské mysli, což vytváří další dramatickou vrstvu románu.
Chcete utéct při četbě do přírody tajemné a krásné ve své divokosti? Nevadí Vám pomalé (opravdu poooomaaaalééé) tempo vyprávění? Poetické líčení přírody je úžasné, tak barvité, rozehraje všechny smysly – slyšíte provazy vody dopadající na střechu, rozechvěje Vás chlad větru pronikajícího pode dveřmi, cítíte vůni bahna a tlejícího listí. Jazyk je krásný, líčení přírody je jako báseň. Atmosféra je tak naléhavě vylíčená, že i nevýrazná zápletka v příběhu je najednou dramatická, místy až hrůzostrašná. Bojíte se s hrdiny toho, co číhá v noci za dveřmi malé chalupy ve tmě, toho co přijde po řece. Důležitým momentem vyprávění je samota, není ale popisována jako něco negativního. Samota je třeba - aby mohl člověk prožít sám sebe a sám sebe jako nedílnou součást přírody. V knize najdete jen pár postav. Jsou vylíčené úsporně, ale působí živě a opravdově, některé jsem si opravdu zamilovala.
Za nic neříkajícím názvem (v českém vydání) a tuctovou obálkou se ukrývá silný příběh o samotě, osamění, lidském strachu, hledání své podstaty. Jazyk románu je opravdu bohatý - tolik synonym, rozvitých přívlastků a vůbec slovní zásoby popisující vodu, bahno, přírodní živly i duševní stavy jsem ještě nečetla.
Svým temným a tajemným způsobem je příběh navzdory rozsáhlým popisům napínavý, záhadné přírodní síly se promítají v jednání postav a nezvratně je ovlivňují.
Kniha byla napsána roku 1948, takže je příroda - v rozporu se současnou zažitou představou romantického kraje Provence - divoká, živelná a dosud nespoutána levandulovými poli a camargskými výběhy pro turisty.
Velmi lyrický román, v němž jednu z hlavních rolí hraje příroda a dům na samotě. K tomuto autorovi mě dovedla studie Gastona Bachelarda Poetika prostoru, kde Henri Bosca zmiňuje právě jako výsostného básníka domu, obydlí. A má pravdu, Boscovými tématy jsou dům uprostřed přírody, člověk uvnitř domu, člověk a dům, člověk a příroda. Jemnocitně zpracované a popsané vazby.
Kostra příběhu, tedy majetek zděděný pod podmínkou zkoušky samoty tři měsíce v domě uprostřed ostrova, nepostrádá jisté napětí i dramatičnost. Přesto jsem ale díky jemné lyričnosti románu po čase v četbě ustával, v některých chvílích jsem se musel nutit číst dál. Obrazy nesmírné prostoty života lidí pevně vztažených k přírodě.
Nemám srovnání s podobným dílem, snad "Muž, který sázel stromy" má k tomuto románu svou akcentací přírody blízko.
Dosti halucinogení příběh. Hlavní hrdina dědí pozemky v dosti zvláštním kraji( alespoň jemuto tak přijde) a je usilovně přesvědčen že s ním mluví jedině krajina a nikoliv lidé. Navíc se ocitá občas v zajímavých přeludech z nichž si vypomáhá zajímavými cestami. Jinak autor dost dobře vylil na stránky řeku, šumění lesa a nevidomé kroky okolí ( přenáší z místa na místo), takže jak říkám docela halucinogení příběh.
Netuším o čem kniha byla, plaval jsem si textem tak nějak nevědomě blaženě jako hlavní postava v pro mě nejdramatičtější části knihy... Nejspíš mi i něco podstatného uteklo, ale já si tuhle bizardní koupačku zvláštním způsobem vychutnal...
Měsíční pahorek v dlani
Absolútna lahôdka pre vnímavého samotára. Mám ju už roky stále po ruke, každá druhá veta pdtrhnutá, poznámky na okraji...je to moja biblia. Neuveriteľne ma vždy inšpiruje. Skutočný klenot v mojej knižnici!