Mesinská silnice
Johannes Steinhoff
Je rok 1943. Winston Churchill a Franklin D. Roosevelt se dohodli, že příštím cílem spojeneckých útoků bude Sicílie. Proti spojeneckým svazům tu stojí asi 1250 německých a italských letounů. Německé letectvo, které tu má jen málo kvalitních strojů, navíc již začíná trpět nedostatkem kvalitních pilotů. Steinhoffova JG 77 je složená většinou z mladíků, starých a ostřílených stíhačů je let od letu méně. Steinhoff, eso s více jak stem sestřelů na kontě, vypráví o fyzickém i psychickém nebezpečí plynoucím z opotřebení pilotů, jež se den co den vrhají do sebevražedného boje proti mnohonásobné převaze spojeneckého letectva.... celý text
Válečné Literatura naučná Vojenství
Vydáno: 1994 , MustangOriginální název:
Die strasse von Messina: Tagebuch des kommodore, 1993
více info...
Přidat komentář


Vůbec ne špatné čtení, jen i na svou útlost počtem stránek místy poněkud zbytečně rozvláčné. Buď jak buď, pohled na válečný neutěšený stav německé Luftwaffe, resp. přímo stíhačů ustupujících z Afriky přes Sicílii do Itálie, očima leteckého majora, jemuž i jeho pilotům je jasné, kam to všechno spěje. Aby toho ale nebylo málo, z pozic vrchního velení jim není v rámci možností podávána ani pomocná ruka, jako je přes jejich natahované ruce za pomocí sekáno rákoskou těmi, kteří žijí v nereálném světě. Z pilotů se stávají už jen stroje, které létají z povinnosti tam, kde nemá jejich přítomnost valného smyslu, a které umírají zbytečnými skony. Pohled na rozpadající se a upadající Říši na jednom z okrajů její končící moci.
Zajímavé bylo, že ač jsem to neplánoval, kniha velmi volně obdobím i místem navazuje na knihu, kterou jsem právě před Mesinskou silnicí dočetl: 'Patrick Gibbs - Konečně Malta!', takže s poměrně malým časovým dějinným odstupem jsem mohl sledovat druhou barikádu s jejími osudy a pohledem na skutečnost.
Stačí se jen posunout o rok později, 1944, a uvidím, co za vzpomínky na dobu a poměry přinese autor v navazující knize 'V poslední hodině'.
Vcelku zajímavý pohled na krátké sicilské působení. Nicméně poslední kapitola/doslov je jak z jiného světa. Pořád ještě mi nedošlo, co tím autor přesně zamýšlel.