Mesto slepých
José Saramago
https://www.databazeknih.cz/img/books/91_/91746/bmid_mesto-slepych-X1l-91746.jpg
4
333
333
Katastrofická vízia sveta postihnutého náhlou epidémiou slepoty, ktorá sa šíri pohľadom a v krátkom čase jej podľahne celé mesto, krajina a dá sa predpokladať, že i celý svet, okrem jednej ženy, ktorej zrak zostal, a jej očami aj čitateľ vníma do dôsledkov premyslené a opísané scény zo života v slepote. Autor je nositeľom Nobelovej ceny za literatúru za rok 1998 a jeho štýl, ktorý si i v tomto románe zachoval všetky atribúty a pôsobí ako autentické rozprávanie o kataklizme, je popretkávaný tradične istými fantastickými, či s absurditou hraničiacimi prvkami.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Slovart (SK)Originální název:
Ensaio sobre a Cegueira, 1995
více info...
Přidat komentář
Víc než nevidění všech a jeho důsledky mě ťala do živého absence jmen aktérů...nebo spíš umocnila slepotu a zvíře v nás...doporučuji
Jedná se o velmi silný psychologický román, který si musíte dávkovat, abyste unesli informace, které jste právě přečetli.
Po přečtení knížky, ale to se stávalo i během čtení, Vám v celém těle ulpí neodbytný pocit: pocit děsu, jaké monstra jsou lidé, když mají strach, když mají strach o svůj život - tehdy dělají zlé věci, které omlouvají třemi slůvky "pro vyšší dobro". A to vše navíc umocněné autorovým specifickým způsobem psaní.
Nikdy už bych tuto knížku nechtěla číst znovu, a i tak nelituju, že jsem ji přečetla.
S chutí za den a půl přečtený téměř čtyřsetstránkový román - alegorie. Do důsledků dotažený obraz náhlého oslepnutí, které postupně zachvátí celou společnost. Situace se rozvíjí skrze skupinu postav, které osleply v rychlém sledu jako první a jsou tak internováni v psychiatrické léčebně v marném pokusu vlády a vojska epidemii zastavit.
Velmi mi blízký styl literárního toku, proloženého neuvozenou přímou řečí a množstvím úvah a situačních komentářů. Ty zajišťuje hlas vypravěče, komentátora, který situace glosuje, pojmenovává, mnohdy se jí také sarkasticky vysmívá, především skrze vazby na ustálená rčení a přísloví.
Postavy nemají jména, jsou charakterizovány nějakým typickým znakem, nebo svým povoláním. Žena lékaře, která se zpočátku obětuje pro svého muže, později pro celou skupinu slepých, jako jediná zrak neztratila. To jí umožňuje být průvodkyní a také aktérem vzpoury proti degradujícímu tlaku zlých slepců, kteří převezmou vládu nad ústavem, který se víc a víc začíná podobat peklu odpadků, bezmocnosti a lidské bídy.
Alegorie společnosti v rozkladu, slepota jako už poněkud nadužívaný symbol lidského nevědění (podobně, ale mnohem rafinovaněji v Sabatově Zprávě o slepcích), přesto po obrazech marasmu a beznaděje mile zahřejí momenty lidské pomoci a vzájemnosti v krajní bídě. Díky tekoucímu fabulování se ale kniha čte jedním dechem, některé situace (jako například hledání jídla ve městě plném slepců) mě natolik vtáhly, že jsem se ocitnul v prostředí v románu vykresleném a na čas se stal jeho součástí.
Slepota je impozantní román, který musíte číst pomalu, jedině tak vám přinese výjimečný literární zážitek, který si vychutnáte a vážně vás dostane jako nákaza. Vynikající.
Román se nečte zrovna nejlépe, nejen proto, že tam postavy nemají vlastní jména, což působí nezvykle, ale také proto, že je příběh vyprávěn ve větách za sebou bez přímých řečí označených uvozovkami. Věty plynou dál a dál jako tok bez interpunkce. Celé dílo tak působí rozvláčněně a nikdy netušíte, kolik věcí dokážou věty pohltit. Vše je doplněno sarkasmem, nadhledem a dobře propracovanou atmosférou.
Kniha je rozhodně zvláštní nejen svým dějem, ale též úžasným vyprávěním a realistickou atmosférou. Lidé oslepli a přestávají doufat, nebo jsou vyděšení. Všechny emoce jsou silně popsány a nutí čtenáře k zamyšlení nad situací současné společnosti. Je dobrým nápadem všechny nakažené dávat na jedno místo a dál se o ně nestarat?
Píšu komentář poletech, co jsem knihu četla, ale moc dobře se pamatuji na rozčarování ze stylu psaní, které mi přišlo jako slohovka. Téma hrozně zajímavé, moc jsem se na knihu těšila, dočetla jsem, ale fakt mě to zklamalo. Nebyla jsem tam.
Zo začiatku náročnejšie čítanie (kým som si zvykla na jednoliatosť textu, absenciu interpunkcie, mien postáv a celkovo na štýl autora, s ktorým som sa doteraz nikdy nestretla), postupom času už lepšie. Príbeh považujem za relatívne zaujímavý, koniec ma nesklamal (taký nejaký som aj očakávala).
Moje pocity a postrehy vystihuje výborný komentár užívateľa paulhunter, nemám čo dodať.
Zvláštne, nie pre každého.
Nikoho neprekvapujú toľkí slepí pohromade, podaktorí sú už ako ľudské hyeny s kožuchmi posiatymi škvrnami, vyzerajú takmer ako tí mŕtvi v rozklade, behajú okolo so stiahnutými chvostami, akoby mali strach, že mŕtvi, ktorých o všetko obrali, sa preberú a oni budú musieť zaplatiť za to, že hrýzli do bezbranných. Ako to vyzerá vo svete, spýtal sa starec s čiernou páskou a lekárova manželka mu odvetila, Neexistuje nijaký rozdiel medzi tým, čo je vonku, a tým, čo je vo vnútri, medzi tým, čo je tu a čo je tam, medzi trochou a množstvom, medzi nami, čo ešte žijeme, a medzi tým, či zajtra ešte žiť budeme, A ľudia, ako vyzerajú ľudia, pridala sa dievčina v tmavých okuliaroch, Všade sa motajú ako mátohy, presne takto musia vyzerať mátohy, vedia, že existuje život, lebo im to navrávajú štyri zmysly, ale nemôžu ho uvidieť.
(SPOILER) Knihu jsem přečetla během tří dnů, styl psaní je hodně čtivý a celková myšlenka i filozofie knihy jsou dokonalé. Určitě bych nic neměnila až na ten konec. Nedokázala jsem přenést přes srdce, že všichni najednou zase vidí. Někteří slepci dospěli k prozření, tak jako dívka v tmavých brýlích, ale proč se vrátil zrak i jiným? I těm, kteří žili na úkor jiných a nezměnilo se v nich vůbec nic? Tato otázka ve mně zůstává otevřená.
Žuzé Saramáču, jak by řekl kingpin Studia fotbal Pavel Čapek, si Slepotou dupnul a nakonec tu Nobelovu cenu přece jen dostal. A musím říct, že po právu. Aby někdo psal takhle dlouhý souvětí, na to musí být fakt chytrej. To se prostě nedá popřít, stejně jako se nedá vyvrátit, že velryby se vyvinuly z Haliny Pawlovský.
Docela mě mrzí, jak se někteří lidé v komentářích pouští do autorova stylu, jen proto, že jsou rozmazlení a chybí jim uvozovky. Taky mě mrzí, jak někteří vyčítají postavám nesmyslné chování a to i přesto, že Saramáču vždy stráví alespoň třicet vět tím, aby vysvětlil, proč se někdo zachová jako debil (a vždy to obhájí). Mrzí mě to, protože ti lidé si neuvědomili, o čem Slepota ve skutečnosti je. Ano, slyšel jsem hodně názorů, že poukazuje na naše zvířecí pudy a na to, co všechno se v lidech ukrývá. To je dobrý postřeh, ale pořád to není to, o čem vlastně Slepota je.
Slepota není knihou o slepotě, ale o tom, co by se stalo s lidstvem, kdyby na světě nefungoval ani jeden záchod!!! A to je ten pravý post-apo element této knihy. Nikdo nevidí kam kadí a když se náhodou trefí, nemůže to spláchnout, protože nefunguje splachování, někdo kadí na další lidi, někdo si kadí do kalhot. I mnou kdysi zhlédnuté německé porno, kde nebohá Helga z výčepu musela jít do sklepa, kde vyfasovala brčko, aby mohla dýchat skrz na obličej složený náklad šestnácti Jürgenů s kšandama, je proti Slepotě jen slabý náznak toho, jaký armageddon by nastal, kdyby zemřely všechny záchody na světě.
Jsem rád, že Saramáču jako jeden z mála velkých spisovatelů poukázal na tento hypotetický katastrofický scénář, který se již brzy může stát skutečností.
Ze začátku je třeba dát knize trochu času. Autorův styl psaní není obvyklý tvoří souvislý ,text je téměř prost interpunkcí označení přímé řeči nečekaně ,a bez souvislosti prokládám autorovými úvahami.
Ale pokud toto čtenář akceptuje a přijme, je odměněn nezapomenutelným čtenářským zážitkem. Samozřejmě mluvím za sebe, někomu může zvolené téma připadat obehrané a tuctové, ale pro mě, jakožto milovníka postapokalyptického žánru, kniha nabídla jedno z vrcholných děl daného žánru.
Jak pravil klasik - Nezvládla. Chtěla, snažila, plakala, nezvládla.
Samotné téma mě nijak neoslnilo, Den trifidů jsem četla ještě jako holka. Tak jsem se tedy těšila na ten propracovaný psychologický vhled. Jenže děj tak odplýval a styl psaní byl tak odtažitý, až jsem z toho byla odtažena na kilometry daleko a začalo mi být srdečně jedno, co a komu se děje. Následovala otázka: Je nutné tím nadále ztrácet čas?
A proto jsem tuhle knihu nedočetla ani do půlky. Ať si ji užije někdo jiný.
Skutečně mne překvapuje, že tato kniha není v širším povědomí, čte se sama - skutečně, zvláštní styl psaní mi vůbec nevadil, naopak, přišlo mi, že děj díky tomu plynul hrozně rychle. Líbilo se mi i to, že postavy neměly jména, protože jsme si je skutečně mohli představovat jen podle popisu, stejně jako ostatní, kteří je neviděli. Občas byla kniha dost nepříjemná, protože realistická a popisná. Byla jsem ráda, že kniha skončila tak, jak skončila.
Lidstvo postupně slepne, jde zjevně o nakažlivou epidemii, takže nakažení se jeden po druhém se ocitají zavření v karanténě, kde se o ně nikdo moc nestará a jsou necháni na pospas sami sobě a svým slepým spouluvězňům. Jeden z klíčových románů nositele Nobelovy ceny. Dá se to číst jako post-apo, je to ovšem alegorie o soucitu a solidaritě. Dojem poněkud kazí závěr, který vyznívá jako komunistická agitka (bodejť by ne, vzhledem k politickým postojům autora), ale jinak mohu jen doporučit.
Dobrá knížka, ten styl psaní se mi taky úplně nelíbil, ale po chvíli už jsem si navykl a čtení šlo plynule. Co hlavně oceňuji, je autorův realistický přístup k lidské "dobrotivosti", která je luxusem, jenž si můžeme dovolit v době hojnosti a bezpečí. 4*
Zajímavá myšlenka o oslepnutí celého lidstva s jednou jedinou vidoucí pozorovatelkou vší té hrůzy okolo trochu kazil styl psaní předlouhých vět včetně přímé řeči, ale zvyknout se na to dalo celkem rychle.
Příběh se mi líbil, bohužel jsem se nedokázala přenést přes zvláštní styl psaní a nakonec jsem knihu odložila nedočtenou. Ale jednou, jednou se k ní vrátím...
Sice trochu složitější čtení, ale super kniha, jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Bála jsem se, přemýšlela nad slepotou, prostě mne kniha dostala.
Ale řekla bych, že konec byl tak trochu odfláknutý. :-)
Kniha je doslava "zabitá" způsobem psaní.
.... a lékařova žena se zeptala, Co hodláš dělat, Nic, zůstanu tady, budu čekat, jestli se vrátí rodiče, Sama a slepá, Na slepotu už jsem si zvykla, A na samotu, Budu si muset zvyknout, sousedka zezdola taky žije sama, Chceš žít jako ona, živit se salátem a syrovým masem, dokud nějaké bude, nikdo dalšíuž tady zřejmě nežije a vy dvě se budete nenávidět a bát se, že dojde potrava, každý kus, terý jedna z vás chytí, bude ta druhá vnímat jako krádež, tys tu nešťastnici neviděla, A blablabla, Blabla, A blabla .....
a tak to pokračuje dalších půl strany než konečně přijde tečka a já se mohu nadechnout. Jako když hovoří stroje. Pak začne další "souvětí" na dalších půl strany. A tohle Vás čeká celkem 392 stran. Nedá se to číst.
Štítky knihy
zfilmováno portugalská literatura psychologické romány epidemie slepota postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2010 |  Slepota |
| 2011 |  Kain |
| 2002 | Baltasar a Blimunda |
| 2018 | Putování jednoho slona |
| 2003 | Príbeh o obliehaní Lisabonu |
Mozny spoiler, upozornuji predem.
Nevadilo mi jak to bylo napsane. Vadila mi ta absence jmen, preci se museli nejak oslovovat?
Cely dej tak nejak tekl, chvilema se zasekaval kdy to bylo mega nudny a ten konec? Jakoze slovo bozi oslepilo lidstvo?
A jeste takova malickost: Divim se, ze obálka knihy neni zarive bilá :-P