Mesto slepých
José Saramago
https://www.databazeknih.cz/img/books/91_/91746/bmid_mesto-slepych-X1l-91746.jpg
4
331
331
Katastrofická vízia sveta postihnutého náhlou epidémiou slepoty, ktorá sa šíri pohľadom a v krátkom čase jej podľahne celé mesto, krajina a dá sa predpokladať, že i celý svet, okrem jednej ženy, ktorej zrak zostal, a jej očami aj čitateľ vníma do dôsledkov premyslené a opísané scény zo života v slepote. Autor je nositeľom Nobelovej ceny za literatúru za rok 1998 a jeho štýl, ktorý si i v tomto románe zachoval všetky atribúty a pôsobí ako autentické rozprávanie o kataklizme, je popretkávaný tradične istými fantastickými, či s absurditou hraničiacimi prvkami.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Slovart (SK)Originální název:
Ensaio sobre a Cegueira, 1995
více info...
Přidat komentář
Mohlo by se zdát, že Slepota je postkatastrofický román. Má všechny jeho atributy, dokonce i jakýs takýs sci-fi prvek. Je v ní krutost lidí a proměna jejich chování pod vlivem vnějších okolností. Je v ní i to, že mnozí zůstanou navzdory okolnostem stejní nebo se naopak jejich charaktery vybrousí do nečekaně kladných. Ale mnohem víc než to je Slepota podobenstvím, až mýtem. O něco modernějším Pánem much.
Po stylistické stránce je Saramangův text poměrně experimentální. Místo teček často čárky, dlouhé pasáže textu plynoucí bez nějaké kotvy pro čtenáře kotvení uvyklé. Bál jsem se, že mi to bude vadit, ale nakonec to bylo spíš naopak. Text získal na naléhavosti a plynulosti. A odlidštění, o což autorovi skoro jistě šlo. Je silný a místy krutý, ale logický. Ale nepřišel mi děsivý nebo záměrně si v krutostech libující. Vlastně byl, vzhledem k okolnostem, poměrně krotký. A protože jde více o memento a podobenství, nemusí se držet logiky tak pevně, jak by možná čtenář čekal. Neřekl bych, že by autor nepředvídal vývoj situace správně. Naopak, zdál se mi velmi přesvědčivý i v momentech, které se mi zprvu zdály jako nesmysl. Ale jinde si stojím za svým, že Saramango nechal logiku odpočívat a obrátil se na její praneteř náhodu nebo na její nechtěnou sousedku autorskou zvůli. Nevyčítám mu to však. Napsal silný nadčasový (a do jisté míry bezčasý) příběh a já mu tleskám.
Dlouho jsem byla přesvědčena o tom, že si tuto knihu zařadím na seznam těch, které doporučuji. Nakonec mě trochu zklamal, až samotný závěr. Přesto knihu hodnotím jako velmi vydařenou. Sledovat každodenní život slepců zavřených v karanténě, bylo velice silným zážitkem. Psychologické drama ve své nejsyrovější podobě. Kniha mě zaujala nejenom svým dokonalým příběhem, ale také způsobem vyprávění. Autor si libuje v dlouhých složitých souvětích a ve své knize ani jednou neuvede byť jen jedno jediné jméno. Strašně zvláštní, vynikající kniha.
'Brána je dokořán, blázni vycházejí'
Kniha je psaná zvláštním stylem, na který si ale rychle zvyknete. Není tu přímá řeč a žádná jména. Postavy jsou pojmenované podle toho, co je definuje (Slepec, zloděj, šilhavý chlapec, lékařova žena atd). Bylo to ale čtivé a děj mi rychle ubíhal. Hvězdičku dolů dávám za jednu věc co se stala v léčebně a u které se mi zvedal žaludek.
Když jsem tuto knihu začala číst, říkala jsem si Co to jako je? To ani nedočtu a dám jí hodnocení ODPAD!"
Co si budeme, styl psaní pana autora byla katastrofa. Žádná přímá věta, žádná jména, četla se příšerně. Chudáci čtenáři kteří čtou knihy nahlas. Ti se ani nemůžu nadechnout, neboť tečka je někdy i po půl stránce ne-li po celé.
Ale jsem nakonec ráda, že jsem vytrvala! Ono stačí chvíli knihu číst a na styl psaní si postupně zvyknete (chce to čas). A když budu hodnotit především děj, kniha pro mě byla skvělým postapokalyptickým románem!
Jakmile jsem překonala hrůzný styl psaní, nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Děj ubíhal před očima a s postavami jsem prožívala jejich útrapy které jim přinesla náhlá bílá slepota.
Jednu hvězdičku ale přeci jen musím strhnout neboť by mi to nedalo spát, však už víte za co.
Mě to přišlo celkem slabé a nezábavné. Styl psaní mi nevadil, ale děj je moc předvídatelný, což se autor snaží nahradit detailním popise hrůz a hnusu všude kolem. Pořád jsem doufal, že se něco stane a ono nic... a pak konec.
Postapo stejně jako fantasy patří na chvost mých zálib a stojí mě trochu přemáhání. Podle toho nechť si ti, co mají vše v oblibě, přidají i čtvrtou hvězdu. Obecně reaguju i na jemnější literární přirovnání či podobenství :o)
V rámci žánru je Nobelovka asi i na místě. Civilizace je křehkost sama a člověk kultivované zvířátko, co v boji o přežití rychle veškerou kultivaci ztrácí!
Logicky.
Pokud . . . a to mi k dokonalosti chybělo, nemá opravdu hluboký vztah k Bohu. Jasně, i když jej má, může ho v krizi ztratit, to nepopírám, jen mi tenhle rozměr osobně trochu chyběl.
Zavázané oči svatých úplně nestačily, ale vše podstatné je řečeno i tak. Většinová společnost se na realitě víry stejně neshodne a z toho asi Saramago při svém vzdělání a ateismu vychází.
Docela mě překvapil rok 1998, dle textu i obsahu mi všechno přijde přece jen trochu zastaralé. To asi covid nás přece jen v něčem posunul mílovými kroky kupředu?
V uchopodání jsem textem prolezla místy s ucpaným nosem a odporem, místy se zájmem.
Postava, co se velice povedla je žena očního lékaře a byla to asi ona spolu s dívkou s brýlemi, co mi u poslechu udržely.
Styl psaní mi celkem vyhovoval, jména postav ani přímá řeč úplně nechyběla - brala jsem to jako výraz krizového stavu, jakéhosi odosobnění. A závěr jsem asi očekávala.
Pokud by byl jiný, dám jen dvě hvězdy. Hluboký filozofický podtext jsem tam jako karol.cadex taky úplně nenašla :o)
3/4
Zajímavý nápad a zpracování knihy. Na formu, kterou je kniha napsaná jsem si musela zvyknout. Příběh je napínavý a hlavní hrdinové sympatičtí. Trošku mi vadila absence jmen, kterou bych naopak v době bez zraku považovala za to hlavní, co člověka identifikuje. Až po dočtení jsem zjistila, že za ni dostal autor Nobelovu cenu, k tomu co knihu odlišuje od běžných apokalyptických románů jsou hlubší myšlenky postav o smyslu života, naší společnosti apod.
Saramagův styl psaného textu formou tzv.plynoucí vody nebyl asi úplně můj šálek kávy . Stejně tak poněkud místy infantilní způsob popisu děje , kde bych od “Nobelkáře” očekával více. Nicméně pro mne téma knihy mělo 2 odlišné rozměry - první osobní , vymezovaný vlastním zdravotním handicapem …a druný společenský, obsažený v textu knihy : “Máme v sobě málo citu, nebo máme dost, ale přesali jsme užívat slova, Která ho vyjadřují” popř. že “”Svět byl už slepý ještě předtím než definitivně oslepl” nebo “ vzájemné odcizení dosahuje už takové hloubky, že hraničí s pomateností”.
Ať už epidemie slepoty jako příčina nebo jako alegorie, obraz bleskového rozpadu civilizačních struktur je stejně výmluvný. A kdo by si obrácenou spirálu vývoje a to, co jsme ve své podstatě zač, neuměl sám od sebe dost dobře představit, toho navedou vsuvky v podobě autorových výstižných, sarkastických (a taky poněkud polopatistických) komentářů ... I když, neznám sice portugalské poměry, ale podmínky internace slepců v psychiatrické léčebně se mi přece jen zdály docela divoké.
Klasické, solidní postapo s poněkud bezradným závěrem, ozvláštněné Saramagovým vypravěčským podáním, díky němuž mi stránky utíkaly velmi rychle...ale už jsem asi přečetla více podobných, co se do mne dokázaly zarýt hlouběji.
Je Silvestr, hrajeme s manželem hru Svět a mě čeká otázka z Evropy. Jak se jmenuje jediný portugalský nositel Nobelovy ceny za literaturu fakt netuším, hrajeme bez nápověd, takže příslušnou kartičku nezískám, ale nedá mi to a hned na Josého Saramaga koukám na DK a objevuji jeho Slepotu:-)
„…, tady nás nemá kdo napadnout, i kdybychom venku vraždili a kradli, sem nás nikdo zatknout nepřijde, ten, který ukradl auto, by si nikde jinde nemohl být jistý svobodou tak jako tady, jsme natolik vzdáleni světu, že zakrátko zapomeneme, kdo jsme, vůbec nás nenapadlo říct si, jak se jmenujeme, a nač taky, k čemu by nám byla jména, psi se také nepředstavují a nepoznávají podle jmen, která dostali, ale podle pachu, a my jsme vlastně jako nové plemeno, poznáme se podle štěkotu, podle hlasu a na ostatním, na tváři, barvě očí, pleti, vlasů nezáleží, jako by to přestalo existovat, já sice ještě vidím, ovšem na jak dlouho.“
Drsné čtení. Městem se šíří zvláštní forma slepoty a vláda bleskově jedná. Zavírá všechny slepé i ty, kteří s nimi přišli do kontaktu do bývalé psychiatrické léčebny. S přibývajícími slepými začíná atmosféra v psychiatrické léčebně houstnout. Lidé si šahají na pomyslné dno svého lidství, o nějaké důstojnosti nemůže být ani řeč. … Při čtení mi myslí proběhlo několik dalších knih (Zápisky z bunkru, Spící město, Pán much, ale i Puls od Kinga). … Nejdrsnější pro mě bylo, když jsem si představila, že to na co jsme zvyklý, bereme jako samozřejmost (voda, elektřina, jídlo, možnost umýt se, vzít si čisté oblečení, spát v čisté posteli, trávit volný čas, jak se nám „zlíbí“, jít nakupovat, atd.). Moc z nás už není schopno soběstačně fungovat. Největší šanci přežít by měla asi moje rodina na Šumavě, která má k soběstačnosti hodně blízko. … Včera proti mně šla na ulici žena s plnou taškou jídla a mě přepadl divný pocit, představila jsem si, že jsem ve světě slepců (jako lékařova žena). A když teď vyhazuji zbytky od jídla, tak se taky dobře necítím.
Příběh je „okořeněný“ různými připomínkami vypravěče. Ty mi z počátku trochu překážely, chci se nad tím, co čtu, zamýšlet sama, ale na druhou stranu glosy v případě J. Saramaga jsou něčím, co ho odlišuje. A radost mi udělala přísloví, kterých je v textu také požehnaně. Škoda, že jsem si je nevypisovala.
„…, Navrhl jsem to nejjednodušší, Přece se říká, že kdo dělí a rozděluje a přitom si nenechá to nejlepší, je buď blázen nebo trouba, Co pořád meleš ta přísloví, nech toho, sakra, znervózňuješ mě, Měli bychom odnést všechny potraviny do jídelny, každý pokoj zvolí tři zástupce, kteří jídlo rozdělí, když jich bude šest, hrozí menší nebezpečí, že se spletou nebo budou podvádět, A jak si ověříme, že ti druzí mluví pravdu, když řeknou, že jich je v pokoji tolik a tolik, Tady jsou slušný lidi, To je taky přísloví, Ne, to říkám já, Drahý příteli, pravda je taková, že tu jsou především lidé, kteří mají hlad.“
Baví mě, že se autor neobtěžuje používáním tradičně zavedených interpunkčních znamének, seká jednu větu za druhou. Do jedné věty (když beru tu hlavní, ukončenou tečkou) nacpe klidně několik promluv různých osob. Proč ne, na srozumitelnosti to neubírá. V Slepotě nepadne ani jedno jméno, přesto je hned jasné, o koho jde. Taktéž je mi jasné, že tohle nebyl můj poslední román od J. Saramaga:-) DOPORUČUJI těm, kterým nechybí odvaha pustit se na cestu, z níž se vrátí s velkou pravděpodobností poznamenaní.
„…, Nejsem ochoten položit život, aby si ostatní mohli užívat, A nebudeš ochoten jíst, až někdo umře, aby ses najedl, zeptal se jízlivě starý muž s černým klípcem a druhý už neodpověděl.“
Jeden z největších literárních zážitků. Rozhodně doporučuji si knihu sehnat a přečíst. Nebudu se tu zbytečně rozepisovat o ději knihy, protože to zde udělali už jiní, ale podivuji se nad nízkým hodnocením některých uživatelů, že kniha je obtížně čitelná atd., které tomuto skvostu zbytečně shazují hodnocení. Přitom se stačí soustředit a vnímat to, co čtu. Nic pro zhýčkané čtenáře.
"A takoví jsou všichni, napůl lhostejní a napůl zkažení."
"Strach oslepuje."
Nevysvětlitelná epidemie náhlé slepoty, panika, zoufalství, špína a bolest. Varování či trest? Co se děje pod povrchem naší civilizace a co vlastně znamená být člověkem? Děsivý portrét rozpadu společnosti, tragická reflexe lidstva. Doporučuji.
Knihu jsem četla v elektronické formě, takže jsem Saramagův "styl" přisuzovala chybě ve formátování knihy. A ejhle, ono to chyba nebyla! Název Slepota nemá nic společného s dějem, ale se čtenářem, který si při čtení připadá naprosto slepý - totálně jsem se ztrácela, žádný odstavec, žádná přímá řeč, postavy tam lítají jak na koštatěch, navíc ani jedna není zapamatovatelná, snad jen ten slepý dědek na začátku, jelikož začátek jsem četla víckrát, zda-li jsem se opravdu nespletla. Těšila jsem se na se Slepotou srovnávaný Den Trifidů v jiném kabátku a dostala jsem zmatenou šílenost, kde postavy jsou nesympatické, chovají se naprosto nelogicky a podivně, nevíme co se stalo a kdy a proč. Jestli to má opravdu tak hluboký a filosofický podtext jak jsem si přečetla v komentářích níže, tak jsem asi vážně hloupější než jsem si myslela a na tento typ literatury holt nestačím.
Docela náročné čtení. Žádná přímá řeč, ani jména. V knize několikrát zaznělo, že se nebudou chovat jako zvířata. To je omyl, zvířata se chovají mnohem líp. Nechápu, jak může světu vládnou tak primitivní druh, jako jsou lidé. Slepé "ovce", i když zrak mají.
Kdo by měl přece jen problém s textem, tak doporučuji film. Je skvělý stejně jako kniha.
Toto je kniha o ľudskej dôstojnosti, hľadanie toho, čo nás robí ľuďmi. Autor zobral ľuďom zrak, zobral im mená, doslova i v prenesom zmysle ich vyzlieka donaha. Zachádza do takých krajností a do takej hĺbky, akú si sotva kto dokáže predstaviť, klesanie na dno a zároveň stúpanie do výšky, umocnené tým zvláštnym spôsobom písania. Ako vodopád.
... a proto když promluvila dívka v tmavých brýlích, bylo to tak překvapivé, uvážíme-li, že neabsolvovala žádná vyšší studia. V každém z nás je něco, co nemá jméno, a to jsme my.
Nádherné čtení, které vtáhne do děje od první stránky, je to vlastně dechberoucí příběh s apolalyptickou vizí společnosti kterou zachvátí epidemie slepoty.
Líbí se mi, že spisovatel nepoužil jediné jméno a ani přímou řeč. Proč taky? Ve světě slepých, kde je “vidět” pouze duše člověka, a to pouze na základě jeho jednání v té nejspíš nejkrizovější situaci, jakou zažil, nemá cenu duším a povahám dávat jména.
Kniha mě přivedla k myšlence, že děj bohužel neměl daleko od pravdy... Pět hvězd bez mrknutí očí :-)
Já jsem naprosto nadšená ! Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla...
Od první chvíle mě autor totálně vtáhl do děje, kniha je v podstatě neodložitelná ! :-) příběh je jako rozjetý vlak, který nikde nestaví a strhne vás s sebou :-)
Styl psaní José Saramaga mi trochu připomíná styl Franze Kafky, kterého mám moc ráda.
Doporučuji a hodnotím plným počtem * ...
Tak to byla síla… Apokalypsa. Velice dobře zpracované téma. Kniha je temná, drsná, autor se s postavami nemazlí, vše je realisticky vylíčeno. Jediné, co mi vadilo je to, že autor nepoužívá přímou řeč, takže mi občas postavy s mluvením splývaly a špatně jsem se v dialozích orientovala. Na tuto knihu rozhodně jen tak nezapomenu.
Štítky knihy
zfilmováno portugalská literatura psychologické romány epidemie slepota postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2010 |  Slepota |
| 2011 |  Kain |
| 2002 | Baltasar a Blimunda |
| 2018 | Putování jednoho slona |
| 2003 | Príbeh o obliehaní Lisabonu |
Velmi zvláštní příběh bez jediného jména, kdy lidé bez příčiny náhle přijdou o zrak. Všechno zachvacuje rozklad, nemoci mají dveře otevřené, dochází voda a potraviny se mění v jedy. Hrozná představa... Portugalský rodák José Saramango, nositel Nobelovy ceny, si rád pohrává s realitou a fikcí. Ve svých dílech kritizuje uspořádání a fungování světa i společenské pořádky, řízené penězi, majetkem a mocí, "slepou spotřebou". Slepota má paradoxně otevřít oči těm, kteří už slepí byli ... Velmi zajímavá kniha, doporučuji.