Město světla
Andrés Barba
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432496/bmid_mesto-svetla-iq6-432496.jpg
4
126
126
V jihoamerickém městě San Cristóbal se náhle objeví skupina 32 dětí. Nejstarším je třináct let, mluví neznámým jazykem, oblečené jsou ale současně. Nemají vůdce, chovají se jako roj včel. Skupina se sice dopouští výtržností, ale zpočátku jde jen o drobné přestupky a nedorozumění. Každý večer navíc děti mizí v pralese, kde mají nejspíš svůj úkryt. Když se ovšem šéf místního sociálního úřadu pokusí jedno z dětí chytit, ostatní ho začnou zuřivě bránit a později dojde k prvnímu vážnému napadení. Policie pročesává okolní prales několik dní, ovšem bez úspěchu. Zdá se, že tlupa nadobro odešla. Pak ale začnou mizet i děti občanů městečka San Cristóbal. Román španělského autora spojuje sociální naléhavost s tajemnou atmosférou a díky tomu bývá přirovnáván jak ke slavné knize Pán much, tak i k tvorbě Javiera Maríase.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , PasekaOriginální název:
República luminosa, 2017
více info...
Přidat komentář
Tenoučký román, který jsem si ale musela postupně dávkovat. Město světla je kniha zajímavá hned z několika důvodů. Sám příběh o skupině dětí, jež se náhle objeví v jihoamerickém San Cristóbalu, je velmi zajímavý. Tyhle děti tu nejprve jen žebrají, pak si sem tam něco ukradnou, postupně však ve svém chování víc a víc přitvrzují. Jejich jednání se dospělým nedaří pochopit, a to nejen proto, že ty děti mluví vlastním jazykem, nemají dokonce ani žádného vůdce, přesto se chovají organizovaně, navíc každou noc někam mizí, aby se zas ráno do města sevřeného pralesem vrátily. Občanům města jsou každopádně stále více trnem v oku, nikdo však netuší, co si s nimi počít. Jedinými, komu se s nimi podaří navázat aspoň nějaký kontakt, jsou opět jen děti, tedy děti obyvatel San Cristóbalu.
Velmi zajímavý je však i styl vyprávění. Příběh nám podává jeden z představitelů vedení města, a to s odstupem dvaceti let po klíčových událostech. Spoiler, jak to celé dopadne, najdete už na prvních stranách knihy, přesto chcete vědět, co všechno k tomu vedlo. Hutnou atmosféru přitom ještě více sytí tropické dusno a pečlivě odvažované dávky napětí a nových informací, které nám autor postupně servíruje.
Ačkoli se jedná o čistou fikci, vypravěč nám své vlastní vzpomínky prokládá úryvky z tehdejšího tisku, různých později publikovaných esejů a odborných studií, jež se fenoménem těchto dětí měly zaobírat. Zamýšlí se nad tím, jak snadné je odlišovat neustále „naše hodné děti“ od „těch ostatních“, ale také fenoménem dětské nevinnosti a představy, že kriminalita dětem prostě nemůže být vlastní.
Andrés Barba je španělský spisovatel, který je na domácí půdě velmi oceňovaný, Město světla je však první jeho kniha, která vyšla v češtině. Nelze než doufat, že se nám brzy dostane i dalších překladů autorova díla.
„Láska a strach mají něco společného, obojí je stav, v němž se necháváme podvádět a vodit, v němž se někomu svěřujeme do rukou, aby si po svém zacházel s naší důvěrou, a hlavně s naším osudem.“
Španělský spisovatel Andrés Barba napsal prazvláštní knihu. Děsivou v podprahovém sdělení, nejednoznačnou v zápletce a melancholickou v emocích. Podobně jako Stephen King v povídce Děti kukuřice i on pracuje s motivem dětské nevinnosti, proti níž je normální člověk prakticky bezbranný. A podobně jako Gabriel García Márquez v novele Kronika ohlášené smrti i zde je celý konflikt předkládán jako hotová věc, která od začátku spěje k fatálnímu vyvrcholení, které jednoduše nejde odestát. Autor tak spíš než na strunu hrůzy brnká na čtenářovo lidské svědomí. Vysloveně ho nutí polemizovat se svým vlastním já o tom, jakým způsobem by situaci řešil on, kdyby byl na místě protagonistů. Ovšem namísto snadno identifikovaného děsu, jej ponechává v nejistotě, kdo je vlastně větší bestie – dospělý nebo dítě?
Výborný román s lehce fantaskní atmosférou, která má ale k realitě možná blíž, než by si jeden chtěl připustit. Hlavní plus tohodle románu je jeho délka, protože samotný děj je tak na povídku, možná na novelu. Tím, že vypravěč nechává do děje vstupovat v letmých náznacích i příběh svého vlastního života, dostává vcelku jednoduchý děj další rozměr. Místy to působí jako nějaká hádanka nebo snad proroctví. Vlastně si nejsem úplně jistý, co chtěl autor tímhle dílem říci, misty se to tváří jako obžaloba sociálního systému v Jižní Americe, ale tomu zase odporuje celkové vyznění, které je spíš jakousi cestou a svým způsobem snahou o násilné zmocnění se čisté, divoké a tudíž nepochopitelné dětské duše; dětského naivního světa, který na nás dospělé mnohdy působí jako směs čiré bezprostřednosti a radosti, ale i bizarnosti a strachu. Doporučuji.
Kniha byla útlá a líbila se mi. Ale nějak závažně se mě nedotkla. Doporučuju lidem, co mají rádi magický realismus, symboly a rádi si kladou otázky.
A o čem kniha je?
Myslím, že je to o tom, jak se snažíme ochočit vlastní děti, o majetnický vztah knih a nerespektování toho, že to jsou děti a nemusí plnit naše očekávání. Že jejich nenávist a zlé city jsou skutečné, a že jich jsou schopny, i když jsou to “jen” děti.
Že děti nejsou jen holčičky s mašlemi ve vlasech a kluci s autíčky v ruce, ale jedná se o skutečné lidi s vlastním tajemstvím.
Je to taky o tom, jak některé věci nevidíme, přehlížíme, protože jsme se to naučili a jak nám náš iluzorní svět je schopný rozbít někdo s nepředvídatelným chováním, kdo do něj nezapadá. A jak jsme schopni ho označit za nepřítele a zničit, jen abychom si svůj křehký svět ochránili.
Ale to je jen můj výklad.
Ve městě se najednou začnou objevovat děti odnikud a dospělí musí tento fakt přijmout. A to ve světě, kde dosud člověk zná nějaké zákonitosti, není snadné. Najednou to nejsou milé a hodné dětii, které známe. Jsou jiné, divoké, mají vlastní jazyk a vlastní pravidla. Abychom je pochopili, musíme uznat, že existují. Trochu se jich bojíme, trochu nás fascinují. A nakonec je tu vina, která na nás leži za všechna rozhodutí dospělých.
Za mě strašně zajímavá a barvitá kniha, takové zjevení na pomezí scifi a detektivky. Ale určitě není pro každého.
Chvíli jsem si musela zvykat na ten strohý, skoro až nebeletristický styl vyprávění... Ale téma super. Konečně něco "jiného"...
Strhující příběh, poutavé vyprávění o tématu tak citlivém, jak jen děti a vše s nimi spojené může být.
Smutek, nepochopení, zloba, naštvanost, soucit- to je jen pár pocitů, které kniha může evokovat.
Tak neuvěřitelně uvěřitelné....
Mezi obyčejností luxus a nevšednost
Některé knihy si užívají pozornosti až až a o některých se pomalu ani neví a přitom je to velká škoda. Město světla je zrovna ten druhý případ. Už jenom obálka titulu ladí k samotnému příběhu a krásně ho doplňuje. Autor mě touto knihou rozhodně zaujal a plánuji si od něj přečíst něco dalšího. Rozsahově máte přečtený příběh velmi rychle. Přece jenom 164 stran není nějaký velespis. Naštěstí ne až tak rychle od vás odejdou pocity z tohoto dílka. Dítka dokážou být pěkně nevinná, ale i pěkné potvory. Mnohdy jim neporozumíme, ale to ani oni nám dospělým. Dospěláckým dojmem na mne působí i popis pralesa a městečka San Cristóbal kde se děj odehrává. Je vidět, že to nepsalo právě jen nějaké dítko, ale už nějaký pan spisovatel. Chvílemi až máte nutkání se tam podívat. Stejně jako bývá v pralese dusno, tak stejně dusivá je samotná atmosféra Města světel. Kdo jsou vlastně ty děti? Proč tu jsou? Co chtějí? Co s nimi? Proč se ztrácejí naše děti? Plno otázek,ale ne na všechny dostaneme odpovědi,ale to vůbec nevadí. Postavy jsou uvěřitelné a to i ty zvířecí. Cítíte z těchto všech postav při čtení jakoby jejich duši a dokážete se s nimi sžít. Samotné prolínání světa dětí i dospělých se tu myslím povedlo na výbornou. Stejně jako postupná gradace příběhu. Stejně tak jak je prales plný barevných květů rostlin, tak je krásně barevný a květnatý samotný jazyk v knize použitý. Najdete zde krásná přirovnání, popisy atd.
Město světla rozhodně dokáže zaujmout a stejně jako dětský svět, který nám všem rychle uteče, tak Vám uteče i četba tohoto krátkého dílka a pak nezbývá nic jiného než vzpomínat. Na naše dětství a na samotnou knihu. Za mě jednoznačně výborné dílko a občas je prostě potřeba sáhnout i někam vedle než na ty knihy s označením best... Město světla má za mě 100 %.
Po pár stránkách čtení Město světla se mi vybaví kniha od Goldinga Pán much. Myslím si, že tento příběh ve čtenářském prožitku něco zanechá. Rozhodně! A nadlouho.
Vynikající. Námět, styl psaní, prostředí i kompozice. Hlavní hrdina retrospektivně vypráví a postupně odhaluje a skládá obraz toho, co se vlastně stalo. Čtenář musí text hltat, chce se dopátrat rozřešení, jak to celé dopadlo a hledá klíč k celé události. Nedočkavě ubíhá textem, aby po zavření knihy zůstal sedět a zírat do prázdna. Tepve tehdy přichází myšlenky s doopravdickým vysvětlením, autorovým záměrem. Kniha zůstane ještě dlouho ve čtenářově mysli a donutí ho přemýšlet o společnosti, dospělých, dětech, davu a typech společenství. Poutavý a hustý román i příběh. Doporučuju!
Město světla
Ze začátku mi chvíli trvalo, než jsem se naladil na autorův styl (můj běžný problém u hispánských autorů) a velmi pozvolné tempo vyprávění. Nádech magického realismu mě postupně vtahoval a ke konci už jsem byl naplno chycen.
Dost dobré.