Město světla
Andrés Barba
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432496/bmid_mesto-svetla-iq6-432496.jpg
4
126
126
V jihoamerickém městě San Cristóbal se náhle objeví skupina 32 dětí. Nejstarším je třináct let, mluví neznámým jazykem, oblečené jsou ale současně. Nemají vůdce, chovají se jako roj včel. Skupina se sice dopouští výtržností, ale zpočátku jde jen o drobné přestupky a nedorozumění. Každý večer navíc děti mizí v pralese, kde mají nejspíš svůj úkryt. Když se ovšem šéf místního sociálního úřadu pokusí jedno z dětí chytit, ostatní ho začnou zuřivě bránit a později dojde k prvnímu vážnému napadení. Policie pročesává okolní prales několik dní, ovšem bez úspěchu. Zdá se, že tlupa nadobro odešla. Pak ale začnou mizet i děti občanů městečka San Cristóbal. Román španělského autora spojuje sociální naléhavost s tajemnou atmosférou a díky tomu bývá přirovnáván jak ke slavné knize Pán much, tak i k tvorbě Javiera Maríase.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , PasekaOriginální název:
República luminosa, 2017
více info...
Přidat komentář
Anotace knihy mě dost zaujala, těšila jsem se na zajímavý, možná trochu tajemný příběh. Tajemný ten příběh je, ale na můj vkus možná až moc. Po celou dobu čtení jsem čekala na nějaké vysvětlení nebo alespoň na nějaký náznak, možná něco šokujícího, prostě alespoň něco. Ale ono nic nepřišlo. A to je škoda, protože to podle mě mělo potenciál. Opomenout nemůžu ani osobu vypravěče, která mi byla čím dál tím víc nesympatická, asi jsem od někoho, kdo by měl být sociální pracovník, čekala nějakou empatii, ale tenhle se spíš řídil tím, že účel světí prostředky. Abych nebyla jen negativní, tak styl vyprávění byl dobrý, občas jsem se i přistihla, že mám pocit, že se to opravdu stalo a že čtu nějaké reálné svědectví. Zároveň kniha dobře navozuje atmosféru dusného jihoamerického městečka a víceméně i takovou magickou atmosféru. Autor se snaží i o diskusi obecnějších filozofických otázek a úvah. Celkově je to ale taková jednohubka, co přečtete za chvilku.
Úplně v tom člověk cítí magický realismus....to líné horko provinčního městečka, nereálno, autor filozoficky rozebírá jednou to, pak zas ono, přeskakuje. Je to spíš kniha, která nutí zamýšlet se nad různými otázkami života než čtení nějakého lineárního příběhu.
Město světla pro mě bylo obrovským literárním zážitkem. Dusivé a téměř hmatatelné parno evokuje Márquezovo tíživé magično, prostředí ovšem připomíná třeba i Kingovo To nebo Goldingova Pána much.
Skvělý překlad Anežky Charvátové, krásná obálka, ale především skvělá schopnost vypravěče vtáhnout do děje a nechat se jím pohltit stejně tak, jak dokáže prales stáhnout do svých útrob civilizaci, nutí obracet list za listem a vydechnout až na zadní straně obálky. Je to o vztahu dospělých k dětem, o tom, jak dětskému světu vlastně příliš dospělí nerozumí a zůstává pro ně po většinu času zahalen tajemným oparem.
Prales u jihoamerického městečka San Cristóbal natahuje své liánové pařáty k civilizaci a na pár hodin do neprostupné zeleně stáhne i vás.
Já teda nevím, ale kniha mě celkem zklamala. Děj mi připadal plytký, nedotažený. Místy jsem se poněkud ztrácel tím, jak autor až necitlivě utínal děj nějakou svou myšlenkou, kterou nedokázal pořádně rozvinout. Příběh tak na mě působil velmi popisně bez hlubšího ponoru, a tedy nedotaženě, až zanedbaně. Velká škoda, protože filozofie knihy mi přišla velmi zajímavá.
Skupina dětí a dospívajících, které nikdo nezná a zničeho nic začnou podnikat nálety na jihoamerické město, by mohlo tvořit kulisu pro slušné drama či horor. Děti džungle, zdánlivě ztracené a komunikující mezi sebou vlastním jazykem, se stávají trnem v oku místním obyvatelům. Pro děti symbolizují dobrodružství i příslib tajemství a především svobody.
Autor příběh retrospektivně vypráví z pozice nezaujatého ředitele odboru sociálních věcí. Text prošpikovaný úvahami, glosami, ale i novinovými články a věděckými sociologickými pracemi není až tak primárně o dětské tlupě (ostatně o jejich osudu se dozvíme hned na začátku knihy), ale především o tom, co předcházelo celé tragédii. O proměně nálady ve společnosti od soucitu po vztek a neporozumění. Upozorňuje na to, že děti jsou svébytné osobnosti jen do té doby, dokud vyhovují představám dospělých, jak by se měly chovat.
(SPOILER)
V meste poblíž pralesa sa z ničoho nič začnú objavovať deti, z ktorých ide strach – nejedná sa totiž o obyčajné deti, ale napohľad o bytosti z iného sveta. Sú to deti, ktoré hovoria vlastným jazykom, ktoré sú schopné spáchať zločin, ktoré nemajú hierarchiu podobnú dospelým, ktoré sa len tak túlajú mestom San Cristóbal, hrajú sa, no visí nad nimi akási zvláštna atmosféra. Dozvieme sa, že zomrú. Rovnako tak sa dozvieme, že toto všetko sa odohralo pred dvadsiatimi rokmi. Rozprávač si spomína, niekedy hmlisto, niekedy presne, niekedy zas dodatočne interpretuje svoje spomienky a prikladá význam tomu, čo v tom čase ešte význam nemalo, odráža sa od dobových správ, záznamov, denníkov či esejí – a pokúša sa nám prerozprávať, čo sa to vlastne s tými 32 divokými deťmi stalo a o čo šlo.
Dielo tak trochu pripomína Pána Múch, ale z opačnej strany – z pohľadu mesta, z pohľadu rodiča, ktorý sám vychováva dieťa. Spočiatku sa všetci boja pomenovať problém, následne ho riešiť: je ťažké priznať si, ako tvárne deti sú a že to, kým sa počas výchovy stávajú, je len jedna z možností. Možnosť, pri ktorej sa neprejaví detské násilie a agresia.
Rozprávač sa tak často zamýšľa – takmer hororový dej je pretkávaný úvahami, metaforami a náhodnými zhrnutiami vedeckých experimentov, ktoré však podľa mňa občas zbytočne odbiehajú od ústredného príbehu, akoby bol autor naozaj sčítaný a nevedel, ako to všetko zo seba dostať von. Miestami je to však veľkým plusom knihy, akoby dej poskytoval priestor na meditáciu nad vzťahmi, nad rodinou, na deťmi a detstvom, nad výchovou a nad rozbíjanými ideálmi. Súčasne bolo zaujímave sledovať vzťah medzi mestom a deťmi, kedy sa dajú deti interpretovať ako neznáma, ako čosi cudzorodé, čo nezapadá do bežného chodu mesta, keďže občas sú podľa mňa zásahy proti nim o niečo násilnejšie, ako je nutné, čo podporuje aj všadeprítomné teplo a dusno.
Rozprávač síce vyjadruje ľútosť, pokúša sa porozumieť obom stranám, nie je však celkom ani na jednej – dôležité je preňho čo najkomplexnejšie zachytiť udalosti tejto prazvláštnej etapy mesta San Cristóbal. Hrôzu predstavuje práve neznámo, to, čo je neuchopiteľné a neporozumiteľné; román však rovnako nebojuje proti predsudkom a proti agresii namierenej voči neznámemu a cudziemu. To je asi moja jediná výčitka: dielo sa oplatí čítať, je zaujímavé ako konceptom, tak rozprávaním, navyše je „čtivé“ a krátke.
Bom tortila přátelé.
Tahle knížka je o bandě parchantů, kteří terorizovali celý město, tudíž knihu doporučuji všem teraristům. Celý to vypráví místní Janek Kroupa, kterej popisuje, jak se všichni báli a co všechno se stalo. Bohužel, není to ani moc zábavný, ani moc šokující, je to prostě takový průměrný, jako já. A sobě bych si dal tak 6/10. Sice toho moc neumím, ale namátkou třeba: uvařit rejžu, sníst rejžu, koupit rejžu, umím pít víno, chodit doleva, nastoupit do autobusu atd atd. Tohle tahle knížka neumí, takže dávám ještě míň, třeba 5/10. Ano, někdo by mohl namítnout, že tohle není pořádná recenze. Někdo by též mohl říct, že toto není květináč. Kdo má pravdu? To se bohužel nedozvíme, protože já jdu kadět.
Město světla je jednou z nejzajímavějších a nejvíce znepokojujících knih, jaké jsem kdy četla. Nejobdivuhodnější mi připadá, na jak malém prostoru dokázal Andrés Barba vytvořit kulisy nutící k zamyšlení nad tolika otázkami. Román odehrávající se ve fiktivním městě v subtropické oblasti, začíná smrtí dvaatřicítky dětí. Odosobněný vypravěč, který se retrospektivně navrací do doby před dvaceti lety, aby podal o této události svědectví, působí velmi nespolehlivě. Jeho paměť je selektivní a neopírá se jen o vlastní vzpomínky, nýbrž i o různé dokumenty sesbírané v době, kdy děti San Cristóbal obývaly. Nálada obyvatel a jejich postoj k tlupě se rychle mění ze soucitu či lhostejnosti v nedůvěru a obavy, Barba ohledává dětství způsobem, na nějž totiž nejsme zvyklí. Děti nevykresluje jako naivní a roztomilé bytosti, ale jako svébytnou jednotku, která funguje na pro dospělé neznámých a nepochopitelných principech. V partě nefunguje hierarchie, nemluví známým jazykem, děti se nevyskytují téměř nikdy všechny pohromadě, nikdo neví, kde mají úkryt, co mají za lubem, kdy se znovu objeví. Příliš mnoho neznámých faktorů, na jednu stranu fascinujících, na druhou hrůzu nahánějících. Vždyť toho, co neznáme, se obvykle bojíme. Barba v atmosférickém prostředí a stylisticky precizně konfrontuje čtenáře s otázkami morálky, vztahu mezi barbarstvím a civilizovaností a nahlíží dětství optikou, která zpochybňuje zavedené stereotypy. Po delší době zase jedna z těch knih, kterou bych ráda nacpala každému povinně.
Kniha měla dvě velké přednosti. Tou první byl brilantní jazyk, díky kterému jsem si čtení vysloveně užívala a na konci litovala malého rozsahu textu, tou druhou bylo vykreslení atmosféry - lepkavého tíživého dusna provinčního města sousedícího s deštným pralesem, což mi připomnělo knihy mého oblíbence G. G. Márqueze. Mrzel mě poněkud nevyužitý potenciál, autor mohl mýtus dětství strhat ještě víc, a trochu rychlý konec, při kterém jsem si přece jen připadala trochu ošizená.
Není to knížka pro každého. Bude asi patřit k těm, které budou čtenáři buď milovat, nebo nenávidět. Patřím do skupiny nadšených čtenářů. Téma je originální, napětí graduje, text Město světa boří stereotypy a všechny ideály o dětech a dětství. Dle mého názoru jde o velmi pozoruhodnou a čtivou knihu, která by neměla zapadnout.
Myslím, že je to taká love/hate kniha. Tí knižní "fajnšmekri" budú dávať vysoké hodnotenia a druhá polovica slabé hodnotenia. Ja nie som ani fajnšmeker, ani tá druhá polovica, takže som sa priklonila k šedému priemeru a dávam 3*.
Námet zaujímavý, téma zdivočelých detí, ktoré možno ani nie sú zdivočelé, len obyvateľstvo mestečka na nich tak nahliada a tak sú aj vyfarbené v autorových popisoch. Tému, alebo teda hlavnú myšlienku by som nazvala, že nepoznaného sa bojíme a preto robíme občas rozhodnutia v správaní, ktoré by sme nikdy inokedy neurobili.
A síce bola kniha útla, ale odsýpala naozaj pomaly, pretože Barba tam často vkladal dosť ťažké myšlienky o údeli človeka a podobne. Takže, som knihu často po kapitole zavrela a nechávala v sebe dozrieť myšlienku. Dej bol ako vzduch v pralese, vlhký, hutný, ťažko dýchateľný a tak nejako by som aj zhodnotila túto knihu.
Ako sci-fi mi to moc neprišlo - skôr som z toho cítil Kinga. Město světla má dobrú atmosféru - je tu minimum dialógov, nepoznáme meno hlavného hrdinu, cez ktorého je kniha rozprávaná a celý príbeh sa točí okolo mesta San Cristóbal a skupine 32 detí, ktorá sa v ňom objaví. Už na začiatku sa dozviete ako skončí konflikt medzi obyvateľmi mesta a deťmi a postupne budete odkrývať viac informácii. Kniha sa čítala veľmi dobre, prejdete ju ako nič, pretože je veľmi krátka, no je veľmi špecifická, preto si ju neužije každý. A kvôli tomu nebude mať taký úspech ako iné knihy.
Přečteno na jeden zátah. Skvěle napsaný příběh, tíživý, čtenář ví, že to bude malér. Hodně mi to připomnělo Kroniku ohlášené smrti. Jinak k ostatním komentářům, že to je filozofické - to mi teda nepřišlo ani trochu. Je to napsané až reportážním stylem. Za mě teda hodně dobrý.
Tohle pro mě byla pecka. Hutný příběh, který strhává nevinnou masku dětství - tady se nehraje na žádnou roztomilost. Fantaskní, ale hrozivě výstižné. Inteligentní vypravěč, který není klasický pozitivní hrdina, ale něco na něm je. A negativní hodnocení Malého prince, se kterým souzním, protože mě ta knížka odjakživa irituje.
Upřímně? Po dočtení téhle hubené knížky (podle anotace román, podle světa novela) jsem vážně rozhozená. A vážně je těžké napsat zde komentář. Protože ta anotace je skvělá. A odtažitý způsob a zkratkovité vyprávění dokonalý. Jak postupně přidává na tajemnu kombinovanému tou druhou vrstvou příběhu. A jak vás přinutí věřit, že ten příběh není fikce. Problém Je v tom, že jsem se bohužel právě z tohohle důvodu pořádně nezačetla. Možná bych jinak hodnotila líp :(
Město světla
Kniha je plná filozofických úvah o tom, jak by z pohledu dospělého jedince, mělo vypadat ideální dětství. Hlavní problém spočívá v tom, že ačkoliv každý z nás si prožil své vlastní dětství, do myšlení dětí se vcítit nikdo ve skutečnosti nedovede. A to mi přijde hodně zvláštní. Vypravěč příběhu cítí vinu nad touto tragédií a snaží se o sociologickou studii, při níž hledá skutečné příčiny této nešťastné události. Kniha je sepsána tak autenticky a věrohodně, že jsem si od začátku myslela, že se jedná o autobiografii, ve které se autor snaží vypsat ze své viny. Že tomu tak není, jsem zjistila teprve před chvilkou a o to větší uznání si v mých očích pan Barba zaslouží. Je to pan spisovatel, který umí mistrně navodit atmosféru příběhu. Audiokniha je velice vydařená a opravdu velice dobře ji načetla paní Lenka Veliká.