Město vidím...
Daniela Hodrová
Reflektivní glosy známé české jazykoložky týkající se její rodné Prahy a magického světa v ní. Praha představ, obrazů a tajemných historických příběhů. Praha středověkých zákoutí, židovské mystiky a oken vybízejících k nahlédnutí.
Přidat komentář
Místy snový, kapku fantaskní, občas magický, jindy mytický a plný legend. Brilantní. Divoce plynoucí a docela obtížně (a přitom tak poetický) čitelný. Úchvatný. Historicko pseudohistorický. Osobní i obsahující celou Prahu, nebo celý svět v symbioze světa textu a světa ulic. Právě takový je esejistický "průvodce Prahou" Daniely Hodrové Město vidím...
Hodrová v textu (je to próza? esej? báseň v próze?) nechává město ožívat a dělá z něj hlavní postavu, všeobjímající organismus, metaforu dějin. A vedle dějin skutečných, smyšlených i legendárních, odvíjí se ty ryze osobní a veskrze vlastní. Krátká kniha, kde text teče jako divoká řeka, je úžasná a zároveň dost těžká. Ale láká, strhává a nenechá se odložit. Jen pro odvážné, kteří se nebojí s textem trochu porvat, protože vědí, co za to dostanou, a že to za to stojí. Prostě Město vidím... je přesně to, co by člověk od Hodrové čekal.
Kniha „Město vidím...“ je velmi zvláštní, ale zároveň nezapomenutelná. Je to básnická próza plná poetiky a síly slov. Autorka si pohrává s jazykem a přináší čtenáři výjimečný zážitek. Jde o glosy, nebo možná i maličko o autorčin deník, protože je tam spousta jejích vzpomínek, zážitků, představ i odkazy na její knihy. Co se stalo, když psala román Théta? Chápu, že tohle nemusí oslovit každého, protože každé slovo v této knize má sílu a magii, nutí čtenáře k přemýšlení nad textem.
Někomu se může všechno v této knize zdát jako shluk nesouvisejících věcí, ale když se soustředíte a zvyknete si na autorčin styl psaní (který je velmi čtivý), tak zjistíte, že všechno nějak souvisí se vším.
Praha... Co je to? Město plné turistů... místa událostí historie... velké osobnosti dějin zdravící slavné umělce a spisovatele... legendy a báje... pamětihodnosti... město, které ožívá ve vzpomínkách lidí... místa, kde se otiskly osudy lidí... Co je tedy Praha?
A na tohle autorka odpovídá v krátkých textech, protože Praha je její domov, kde vyrůstala a žije. Město se ty dlouhé roky měnilo a vyvíjelo. Ještě stále se při pohledu na žižkovskou televizní věž podivuje, kde se tam ta věc vzala. Minulost se zde protkává s přítomností. Historické osobnosti kráčejí v ulicích města a hledí do budoucnosti, kolem se proplétají ožívající legendy a podivují se nad osudy lidí. Praha toho od počátku vzniku zažila již mnoho, králové se střídali na Hradě a každý člověk po sobě zanechává nějakou stopu.
A přesně taková je kniha „Město vidím...“, zachycuje mnohé vrstvy světa. Autorka píše slova, ve kterých se mísí vzpomínky, zážitky, různé sny a představy, minulost, báje i legendy, historie, české osobnosti promlouvají... Vidíme známá i neznámá místa Prahy, které jsou její součástí, stejně jako historické události v nimi spjaté. A to vše (a ještě mnohem víc) je napsané čtivě a nádherným jazykem.
Kniha mi přinesla opravdu nezapomenutelný literární zážitek a ráda v budoucnu sáhnu i po dalších autorčiných dílech. Určitě si chci přečíst románovou trilogii „Trýznivé město“, na které se v této knize hodně odkazovalo a ještě „Točivé věty“, které dostaly cenu Magnesie Litera v roce 2016 jako Kniha roku. Ale na druhou stranu říkám, že tohle rozhodně není pro každého čtenáře.
Praha - město, ve kterém románské prosakuje gotickým a gotické barokním. Autorka sama musela zažít za tu dobu mnoho změn. Není divu, že se vždy opět zarazí při pohledu na televizní věž (kde se tam ta věc vzala?). Jak přirozené je seběhnout po schodech od muzea, přeběhnout k soše a skočit do projíždějící tramvaje. A odkud vyjela tramvaj, může vyjet i sovětský tank. A když člověk půjde dál, může narazit na Apollinaira nebo Kafku, na věčného Žida nebo Husa.
Praha je město turistů, ale i velikánů historie a literatury, kteří ji nikdy neopustili, město legend, které jsou skutečné alespoň v představách (ke kterým znovu a znovu provokuje), Praha je tajemné město po kterém chodí Golem a které v noci ozařuje světlo pronikající ze svatovítského chrámu při mši, kterou slouží svatý Václav. Praha je město loutek, sudiček a kejklířů...
Kniha mě neskutečně bavila. Děkuji.
Pro mě bylo poznávání Prahy skrze jiné příběhy, jejich postavy a vzpomínky autorky zajímavé a jedinečné.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Točité věty |
| 2001 |  ... na okraji chaosu... |
| 1991 | Podobojí |
| 1999 | Trýznivé město |
| 1994 | Perunův den |
Paní Hodrová měla teda paměť... Kdoví, co vidí teď, určitě je to úchvatné. Oproti jejím ostatním knihám ve mně tato asi nezanechá trvalejší dojem, ale ještě pořád mám s ní co objevovat.