Metelice: Obraz z Podkrkonoší

04.06.2024

Nečekaně zajímavý čtenářský zážitek … v příběhu Mečířovic rodiny ukryté vyprávění o proměnách podkrkonošského kraje, kde se do čistě zemědělského prostředí pozvolna „vkrádala“ industrializace a s ní počátky dnes dobře známého (a bohužel už upadajícího) sklářského průmyslu, kde se do původně negramotného a tmářského kraje pozvolna „vkrádalo“ vzdělání, které ovšem místním přineslo víc otázek, než odpovědí, a asi víc duševního i morálního trápení, než osvícení, určitá pudová „jednoduchost“ k životu v tomto kraji totiž tak nějak „přirostla“ …

Je to kraj, kde jsou podkrkonošské vísky rozesety po celém údolíčku a jeho stráních a „stavení od stavení je značně vzdáleno“.
Je to kraj se silnou vůlí k životu, jinak by se tam ani nedalo přežít.
Je to kraj, kde se děje často něco tajemného a místním se zdá, že až zázračného, kde smrt je častou mařitelkou lidského štěstí, jen občas se totiž slituje a couvne.
Je to kraj, kde prostá a často nábožná mysl není navyklá reálně posuzovat život v celé jeho složitosti jevů a tak ho chápe spíš jako prosté seskupení náhodných skutečností, a tyto nenadálé obraty pak vysvětluje všemocným prstem laskavé Prozřetelnosti.
Zdejší lidé tu rozhodně nemají kdy oddávat se labužnickému pozorování půvabů kraje a náladové hře jeho barevnosti … „hmotné starosti jim totiž nedopřávaly tolik hledaného klidu, spíš je honily a pobízely z místa na místo, od úsvitu do tmy, od jara do jara – den co den.“
Nutnost je pak naučila důmyslnosti, stali se vynalézavými - tak postupně velebili své „háje“.
A tak je tu celý život jedna ohromná práce.

I z rodiny Mečířových to věčné pachtění a starosti vysály život – „srdce je totiž odstrčené, ošizené o svou dávku láskyplného života“ – a tím pak trpěli všichni členové už od plenek.

Citové bohatství je totiž pramenem štěstí – a ten tu vyschl!

A tak s obvyklou horalskou důkladností dál žijí své životy bez něj.

„Tvrdý horalský život jako by v něm byl ztělesněn a zhuštěn. Veškerá ta fyzická námaha nebyla s to zdolat jeho pevné zdraví, jako divoké vichry, sveřepé lijavce a šílené vánice nebyly s to rozhlodat hrdá čela horských velikánů. Nezmarná síla a nepoddajný vzdor tohoto kraje jako by se vstřebaly v krev a svaly upřímného jeho dítěte a věrného obyvatele. Člověk s přírodou a ovzduším a náladou zdál se srůstat v jedinou harmonickou jednotku. Ba člověk jako by chtěl triumfovat nad mrtvou hmotou… Ovšem nebylo nic podobného vědomého v duši Mečířově, ale instinkt zdravé bytosti zdál se vésti ho k témuž cíli.“
Pevní, neúnavní, vytrvalí … ale stačí to?

„U Mečířů nikomu ani nesmělo napadnout vyhýbat se práci, která mu byla přiřčena.“

Do Mečířových osudů, tak křišťálově jasných, a tak prostě průzračných, stejně padl nenadálý a neznámý stín … pokrok! Nevyhnul ani téhle horské krajině …

Je to ale pro zdejší její obyvatele cesta k prospěchu, nebo ke zkáze?

„Po osobním jejich štěstí se Mečíř neptal. Sám žádných podobných požadavků neměl, a že by nějakých mohly mít jeho žena nebo děti, to mu ani na mysl nepřipadlo.“
V těchto letech se podstata podhorského života na první pohled nepozorovatelně, ale přesto dost pronikavě měnila …
„Ale tak mě často napadá, co na tom světě máme. Od narození do smrti jen lopotu a chvíle oddechu a radosti jen jako namátkou. Proto jsme na světě? Stojí za to život?“ … „Proč jen nám vložil Pánbůh do těla srdce a do toho srdce cit! Bylo by líp, necítit jako kámen nebo zvíře –“ … „A tak si někdy myslívám, že dětem dobře nerozumíme. Zapomínáme, že maj jiné myšlenky než my a jiné tužby – a my že pořád je chceme mít po svém. Všecko se tak změnilo …“

Vítr se žene – slyšíte?
Taková hrozná metelice!
Stromy láme a vyvrací! – Už je tu!
Slyšíte – jak skučí a lomozí – – a láme kmeny?

Jako větrná smršť zavířil život v zdejším kraji - divoce a zběsile se rozvlnil nad zdejšími rodinami … „ a co za dlouhá léta nahromaděno, rozprášil téměř v jediném okamžiku“.