Metodologie nalézání práva

28.12.2023

A tak dohromady je to velice dobrá kniha, nebudu to popírat. Jako ne že by mi to dělalo radost, to rozhodně nedělá, ale je to přeci kvalitní čtení. Víte, autor publikace patří mezi nejarogantnější právníky, co znám. Není na tom ještě nejhůř, ale řadí se ke špici. Je přitom samozřejmě odborníkem primárně na občanské právo a úplně nejúžeji na závazky ze zákona – jeho komentář je v této oblasti zdaleka nejlepším dílem v naší provenienci. Doufal jsem přirozeně, že tato kniha bude stát za prd a dostanu možnost si tu s ním hezky pěkně anonymně vyříkat to, jak mě trápí v přípravě na zkoušku ze závazků. A ne no...

Rozumějte, kniha je plná drobných chyb, nepřesností, tezí se kterými částečně nebo dokonce kategoricky nesouhlasím. Ale jsou to v zásadě drobnosti, které jsem objevil ve své rýpavosti. Věci typu nedocenění jazykového výkladu a jeho složitých pravidel, která nám ukazuje například docent Škop, očividná předpojatost proti normativní teorii práva, kterou já sice také nerad, ale Melzerovy argumenty nejsou dost hluboké na to, aby se nad ni mohl povyšovat, a tak dále a tak dále.

Pak mám některé ryze osobní výhrady pramenící z jiného pohledu na právo, jeho systém a potřeby jeho interpretace. Autor textu se hlásí například hlásí k historicky subjektivnímu výkladovému cíli (podřazuje jej objektivně recentnímu výkladu, ale stále s ním pracuje), což je po mém soudu naprosto špatně. Na stranách 80 a 81 přibližuje výklad práva výkladu literatury, sice tzv. pozitivistickému výkladu literatury, který pracuje se záměrem autora. Cituje i ono vyčpělé „co tím chtěl básník říci“. Poznamenávám, že tento postup je v literární vědě považován celkem obecně za imbecilní – docent Melzer navrhuje abychom v právu postupovali metodou, která byla například v literatuře zavržena ji před padesáti lety. V čem je problém? Ve smrti autora. Smrt autora není nový koncept. S trochou zjednodušení říká, že autorovy záměry jsou čtenáři nejen nedostupné, ale i nežádoucí – nejenže nikdy, ale opravdu nikdy nezjistíme, jaký skutečně záměr autora byl, ve velkém množství případů ale tento záměr může dílo navíc poškodit. U právních předpisů je tento problém o to dramatičtější. Nejenže v případě kolektivního tělesa nejsme schopní jeho názor zjistit, ono ho prostě ani nemůže mít – teorie pakt, kterou docent Melzer na obranu přináší, není řešením, konstruuje totiž jenom fikci a fikcí se snad řídit nechceme. Navíc původní zákonodárcův záměr je nebezpečný – změnily-li se socioekonomické podmínky společnosti, proč bych měl zákon interpretovat prostřednictvím vůle někoho, kdo v nich nežije a tak tento zákon interpretovat do žitého světa? Nemluvě už o tom, ze vůle zákonodárce by nás v demokratickém právním státě ale vůbec neměla trápit. Vůle zákonodárce je relevantní v totalitních systémech, kde je možné jako pramen práva něčí vůli brát (ale ani tehdy, autorovu tvrzení navzdory, nejsme schopni vůli diktátora zjistit), v demokratickém právním státě ovšem disponuje zákonodárce legislativním procesem, kterým normy formalizovaně produkuje – jeho vůle (interpretace) je pak irelevantní. Jistě, právní předpis by posléze měl sehrát úlohu jakéhosi obrazu jeho vůle – ale obraz už nemáme dotvářet vůlí jako takovou.

A takových, opravdu čistě ideologických, problémů bych měl poněkud více. A jistě, mohou se mi takové autorovy názory nelíbit, mohu s nimi polemizovat a nesouhlasit, nejsou proto však méně relevantní (a ony jsou relevantní!) a kniha pro ně není o nic horší, méně kvalitní. Autorem prezentované názory navíc reprezentují právnický mainstream, je proto snad dokonce vhodné, aby byly prezentovány – jinak by kniha postrádala hodnotu „úvodu do právní argumentace“. Nakonec je tedy vlastně snad i vhodnější, je-li kniha taková jaká je. A lze ji proto jistě hodnotit jako mimořádně kvalitní, třebaže ne dokonalou. Navíc ji lze silně ocenit, že věnuje jistý prostor některým méně běžným otázkám, jako je problematika poznámek pod čarou, zásada in dubio pro mitius, či teze essante ratione legis cessat ipsa lex. Nezbývá než knihu hodnotit jako mimořádně kvalitní v tom co dělá, třebaže ideologicky mohu s některými jejími obsahy nesouhlasit.