Mezi stromy
Gyrðir Elíasson
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/184483/mezi-stromy-184483.jpg
4
42
42
V drobných a téměř minimalistických textech povídkového souboru Mezi stromy nahlíží autor do lidského nitra, formovaného životem v osobitém islandském prostředí, dávnými vzpomínkami, subtilními mezilidskými vztahy i osamělostí. Zachycuje prchavé okamžiky v životě i smrti protagonistů, okamžiky naplněné tichem, v němž rezonuje skryté napětí. Vnější prostředí odráží vnitřní svět postav, zcela všední situace se prolínají s nevysvětlitelnými momenty. Důležitou roli v povídkách hrají vizuální a zvukové vjemy, které jsou vystiženy velmi jasně, zatímco hranice mezi každodenní realitou a mytickým světem zůstávají zamlžené. Fantastično však není protikladem, nýbrž paralelou moderního přetechnizovaného světa, který působí na jednotlivce stejně chaoticky a destruktivně jako mystické síly. Povídky oscilují mezi úzkostí z nepochopitelného a hlubokým porozuměním pro člověka, smrtelného tvora, který může být zranitelný i nečekaně silný. V roce 2011 získala nejprestižnější skandinávské literární ocenění, Cenu Severské rady za literaturu.... celý text
Přidat komentář
Pro mě byla tato kniha vlastně jen další z řady severských povídklvých celků o krátkém rozsahu, které sázejí pouze na poetiku v představovaných situacích a popisech a na absenci pointy. Když jsem četla takový typ knihy poprvé (Hosté od Merethe Lindstrøm), byla jsem tím stylem oslovena a připadal mi originální, bohužel se postupně obnosí. Nedokážu to říct s jistotou, ale v případě "Mezi stromy" se možná vzhledem k počtu povídek obnosí už před poslední stranou. Nicméně povídky neurazí a není problém je na pár týdnů odložit a pak na ně zase naskočit. Nit se nepřetrhne, žádná tam není.
"Jako by chtěly zdůraznit, že všechny knihy jedno jsou, když se to tak vezme: tápavé pátrání člověka po smyslu světa".
Kratinké texty zádumčivého islandského spisovatele nejsou možná v detailu pokaždé exaktně uchopitelné, ale o tápání nebo nejistotě nemůže být řeč. Několik desítek v průměru třístránkových povídek se nese v poklidném tempu vypravěčova denního snění – vzpomínek, úvah, námětů, v nichž i zdánlivě všední zážitky mají pokaždé svůj význam. Ten se občas schovává: domnělá tvůrčí krize odkrývá nesoulad v manželství, idylické vyprávění z dětství se mění v noční můru, přitahující nebezpečí ve skutečné neštěstí... Konkrétní, nebo nespecifikované ohrožení je vlastně přítomno skoro pokaždé. Naproti tomu klasický, čistý styl, který bych možná podvědomě přiřadila spíš ke staršímu autorovi, je uklidňující.
V některých případech mě napadalo, že jsem se s podobnými motivy už setkala – u Bradburyho, Murakamiho, Borcherta, Kafky, McEwana nebo Klímy. Ale i tak je to dobré, dokonce i přes tu úspornost, anebo možná právě pro ni.
Povídky jsou opravdu hodně krátké a většinou nemají pointu, jsou jen takovými krátkými vhledy do lidské psychiky a vzpomínek. Pokud vám takový styl sedne, určitě knihu oceníte, mě se ale bohužel moc nedotkla. Povídky je třeba vnímat spíše jako básně a nehledat v nich pointu a hlubší smysl. Témata se docela opakují (tajemní tvorové, osamělost, stáří). Osobně mě nejvíce oslovily povídky o stáří, působily na mne nejvíce autenticky.
Je obdivuhodné, ako dokázal autor na tak málo stranách (v priemere 3 strany každá poviedka) vyčarovať tak zvláštnu atmosféru, vtiahnuť do deja a podmaniť si čitateľa. To sa len tak často nevidí. Navyše, ak spisovateľ dokáže vo vás vyvolať dojem, že počujete zvuky, cítite vône a vidíte to, čo vidí on...to už je naozaj neuveriteľný dar. Knihe dávam 4 hviezdičky, nie z toho dôvodu, že by som "odpadla" z jednotlivých príbehov. Nie, tie boli skôr zvláštne, vždy skončili akoby odseknuté, bez záveru, nechali čitateľa v tajuplnej atmosfére, bez odpovedí a skôr s viacerými otázkami. V jednotlivých príbehoch bol hlavným hrdinom muž, samotár. Pár krát sa mi zdalo, že čítam tú istú poviedku, ako pred pár stránkami..námety sú podobné....ale dôvod k tomuto vysokému hodnoteniu bol už spomenutý - ľudské zmysly. Nestáva sa často aby kniha zapojila (najmä za tak krátky čas) viacero než len 2 zmysly a dokázala tak silno upútať, až človek ostane chvíľu sedieť ako v tranze a rozmýšľať, čo sa to vlastne stalo?
Pridávam pár úryvkov:
...Zářicí slunce a modré nebe nade mnou. Stébla trávy kolem průtěného košíku šuměla v teplém větru. ...Zavřel jsem oči a hned je zase otevřel a uviděl jakési skvrny nebo spíš průsvitné spirály, které se vinuly po nebi a přesouvaly se podle toho, jak jsem pohyboval očima. Bavilo mě dívat se na ňe. Braly na sebe různe podoby a samy od seba se otáčely. ... Znovu uslyším lehký šelest stébel trávy kolem košíku, jediné trávy, která se nebude sekat. Smí tady zůstat stát, sklánet se nad košíkem a šeptat. Šumí úplne stejně jako rákosí.
....Díval se, jak se paprsky slunečního světla třpytí v čůrcích vody...
...Setmělo se, ma hory sedly chomáče mlhy....a nebylo slyšet nic kromě neustálého šumění řeky...
...vzduch měl takový ten hebký nádech, co se vždycky hlásí na sklonku léta.....Pohlédl jsem dolů k hladině, ale spatřil jsem jen stíny v tůnce pod lávkou......Soumrakem se nesla vůne pokosených luk....
...Při pohledu na pruhy třpitivých krystálů v kameni se mi v mysli cosi dělo. Možní mi připomínaly záblesky myšlenek v jinak neustálem šeru vědomí...
Autor se v jednom rozhovoru zmínil, že má rád krátké texty – cítí se být spíše básníkem a krátká povídka se básni více blíží. A tak to opravdu je. Každá z povídek je kratičkým pohledem do soukromí člověka, o kterém toho moc nevíme, ale plně zachycuje atmosféru intimity až izolace od okolního světa a soustředí se na ten vnitřní. Bavily mě hororové momenty, kterých je v povídkách řada. Četla jsem pomalu, užívala si.
PS: kniha je i krásně výtvarně provedená, je radost ji vlastnit.
Melancholické, tiché, trochu přízračné povídky, často o samotě, cizotě, smrti, trochu kafkovské, trochu enquistovské. Není radno číst najednou - pro mne byl limit sedm povídek na den - ale díky mixu detailů všedního dne a mírně nadpřirozených motivů jsou poměrně zapamatovatelné. Náhodné setkání s autorem, jehož další díla bych si ráda přečetla.
Pokaždé, když jsem tuhle knížku otevřela, ocitla jsem se úplně sama někde, kde je mi divně...prostě divně a osaměle, s pocitem strachu z těch bytostí ve skleníku a pohřbených pod mokrou hlínou. Takhle sama jsem nebyla nikdy nikde, jenom u týhle knížky. Příběhy se nedaly uchopit, nebyl tady nikdo, kdo by mi je vysvětlil, kdo by mi pomohl. Jenom samota, hrozná samota, strach, smrt a nekonečné pláně bez lesů! Tahle kniha je jednoduše podivná. Ne dobrá, ne špatná- podivná!
Minimalistické a lehce magické povídky-malby, které působí jako kresby či obrazy známých i méně známých malířů. Některé povídky jsou ve stylu impresionistů, jiné ve stylu expresionistů, některé jsou magické jak obrazy od Tora Lundvalla a jiné zas zneklidňující jako rurální krajiny od Edvarda Hoppera. Přirovnání autora k islandskému Raymondu Carverovi také není od věci. Doporučuji.
Kniha se četla docela rychle, povídky celkem odsypávaly. Chápu, že se autor snažil zachytit jen prchavé okamžiky, běžné dny, ale kniha plná povídek na čtyři pět stránek, po jejichž přečtení jsem si řekla jenom: "Cože, co to má být?!", to není nic pro mě.
Nejdřív mě zarazilo, že povídkám většinou chybí pointa. Některé měly začátek, ale konec jakoby chyběl, ještě bych čekala alespoň jednu stránku, jeden odstavec, který tomu všemu dá smysl. Některé příběhy jak by vystoupily z jiných knih, bez konce a bez začátku, jen se svojí zvláštní atmosférou, která mě obklopovala, jakmile jsem se začetla.
Ale pak mi došlo, že každý okamžik nemá pointu, některý prostě jenom je. Jako pocity nebo vzpomínky. Prostě se najednou objeví a zase zmizí a život jde dál. A je jen na nás, jestli ten prchavý okamžik dokážeme prožít a nebo ho prostě bez povšimnutí necháme zapadnout a zapomeneme.
Nechytlo mě to, nudím se. Jedině první povídka se Strindbergem v obchoďáku IKEA stála za přečtení. Všechny další mi přijdou už jenom jako variace téhož otráveného smutku a znechucení.
Štítky knihy
islandská literatura severská literatura
Autorovy další knížky
| 2013 |  Mezi stromy |
| 2020 |  Okno na jih |
| 2013 | Kniha od řeky Sandá |
| 2018 | Měděné pole |
| 2024 |  Smuteční pochod |
Pestrá škála námětů od hororových příběhů po krátké příběhy, to vše zarámováno líčením severské přírody. Velmi příjemné čtení