Mezi svými
Amos Oz (p)
Obraz fiktivního kibucu padesátých let je pro Amose Oze návratem do míst, kde se zrodilo jeho psaní. Žijí tu kromě jiných i osamělí lidé, kteří se s kolektivistickým duchem prostředí těžko vyrovnávají. Skutečné sny se střetávají s idealismem v příběhu otce, který se rozhodne postavit milenci své dcery, svému příteli a vrstevníkovi, v osudu starého zahradníka, který na svých bedrech nese celou tíži tohoto světa, nebo v líčení ženy, jež své sokyni píše mučivě zvrácené dopisy. Ozovo brilantní literární mistrovství je tu opět hluboce lidské, empatické a zároveň kritické k dějinám i společnosti.... celý text
Přidat komentář
Nádherně zpracované dílo o životě a lidech v kibucích. Tolik životů, příběhů a běžných životních útrap v jedné knížce. Je tu krásně vyzobrazen chod kibucu. U některých postav byl vidět zvláštní fanatismus kibuckého uspořádání a u jiných zase okouzlující idealismus, jiní zase žili v nešťastném svazku s kibucem.
Kniha byla zajímavá, jiná a chytlavá. První, ale ne poslední Oz
Nie, rozhodne nie roztomilá, ani jednoduchá. Práve naopak, zložitosťou predkladaných otázok nesmierne závažná a nemilosrdne pravdivá. Pri knihách ako je táto sa mi slovami len veľmi obtiažne vyjadruje pocit z prečítaného, keďže nedisponujem darom slova. Ale Amos Oz ho má, on skrátka vie, ako narábať so slovami, ako v doslova pár skromných obrazoch, momentkách, zachytiť ich podstatu. Ach - Osnat, Ariela, Moše, Luna, Roni, Edna, Jotam, Joav... Vy viete, že človek sa rodí i umiera sám. Kde inde sa možno cítiť viac osamelo, ak nie v obklopení ľuďmi? Nemožno žiť podľa predstáv iných, nemožno povýšiť princíp nad človeka, nemožno zovšeobecňovať - a ak áno, treba znášať dôsledky a napriek nim ďalej žiť, dýchať, pochybovať, bojovať, čakať, dúfať. Dúfať v najlepšie, očakávať najhoršie. Niečo tak hlboko ľudské je v tejto knihe... Pre mňa je toto ďalšia Ozova kniha, ktorá ma utvrdila v presvedčení, že ako možný kandidát na Nobelovovu cenu nebol toľké roky spomínaný len náhodou.
Zajímavá útlá kniha, která dobře vystihuje, jak se žije v kibucu či jiném obdobném zařízení.
Musím říci, že čtení to bylo hodně smutné a beznadějné. Lidé, kteří měli žít podle jejich ideologie pospolu jako jedna velká šťastná rodina, bojují s osamělostí (nebo už svůj boj vzdali).
Kniha je plná rezignací a nedává moc pozitivních vyhlídek do budoucna. Za mě jsem se utvrdila v tom, že jsem šťastná, že žiji, kde žiji a podle svého.
Velké množství povah, příběhů a emocí načrtnutých jednoduše a stručně. I přes (nebo právě proto) rozsahovou skromnost se však každá ta kratičká povídka dokáže uvnitř dotknout. Někdy prostě stačí jenom skica a netřeba dlouhých románů, aby autor dokázal něco hlubšího předat.
Kniha se mi líbila, jednoduchá, popisující život v jednom kibucu, široká škála lidí, povah, různé životní příběhy. Perfektně napsané.
Tíha osamělosti dopadá i na lidi žijící v tak kolektivním zřízení, jakým je kibuc. Smutné duše však často najdou pochopení u někoho ve svém okolí. To je možná poselství, které autor do příběhů vložil.
Štítky knihy
nevěra Židé Izrael psychologické romány pomsta mezilidské vztahy milostné vztahy společenské romány izraelská literatura kibucČást díla
Chlapeček
2012
Dejr Adžlún
2012
Dvě ženy
2012
Esperanto
2012
Mezi svými
2012
Autorovy další knížky
2009 | Příběh o lásce a tmě |
2010 | Černá skříňka |
2017 | Jidáš |
2019 | Mezi svými |
2013 | Scény z venkovského života |
Moc krásná kniha, která nechává čtenáře nahlédnout do běžného života v kibucu. Každé postavě je věnována rozsahem krátká, ale hluboká povídka. S každou postavou stráví čtenář krátký úsek jejího života, přesto má pak pocit, jako by ji dokonale znal...
Někteří vedli v kibucu spokojený a naplňující život a jiné zase svazoval. Co na první pohled vypadá jako idylka může být ve skutečnosti jen zdání.. Já u knihy hodně přemýšlela a myslím, že si v kontextu dnešní doby a svobody, kterou máme, už takový život ani nedokážu představit. A tak díky za to, že jsem se na krátko mohla do kibucu "podívat" ..