Mezipřistání
Matěj Hořava (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/453358/bmid_mezipristani-zNt-453358.jpg
4
122
122
Autor na sebe před několika lety upozornil prvotinou Pálenka, která se odehrává převážně na české vesnici v rumunském Banátu. Autobiografická kniha Mezipřistání je zasazena do reality tbiliského panelového sídliště. Nová cizina, nová bloudění, nová setkání; nová, nesrozumitelná řeč. A čím dál tím větší únava z šedi a chaosu velkoměsta, kterou se vypravěč snaží přehlušit občasnými útěky k Černému moři, na Kavkaz, na Moravu, do Čech, do dětství… Osudy postav, povětšinou tvrdé a trpké, se prolínají s osudy vypravěče a jsou zachyceny básnicky obraznou, rytmickou prózou. Matěj Hořava. Narozen 1980 v severních Čechách. Žil na Moravě, v Bavorsku, v Rumunsku. V současné době žije v Gruzii. Jeho prvotina Pálenka (prózy z Banátu) získala v roce 2015 cenu Magnesia Litera za Objev roku, cenu Česká kniha a byla dosud přeložena do pěti jazyků.... celý text
Přidat komentář
Krásné, intimní, ale i naléhavé a drásavé poetické prózy z gruzínského Tbilisi. Lidské osudy na pozadí městských sídlišť i drsné kavkazské přírody. Protagonista utíkající z rodné Moravy do východní Evropy, do ciziny, ve které ale nenalézá upěvnění a opakovaně se vrací, vzpomíná, tápe. Tyhle prózy se těžko opisují, je nutné je přečíst, prožít, promyslet. Jsou to jazykově umně zachycené lyrické fragmenty lidských příběhů, které stojí samy o sobě, ale zároveň se spojují v jeden jediný a přece univerzální příběh o lidské neukotvenosti, o hledání smyslu a domova.
Doopravdy jsem se v mezipřestávkách snažila přistát na vlnách autorovy každodennosti. Celé to však přinášelo dojem prostého intermezza čehosi vyššího, co mělo přijít... Mrzí mě, že se autor nepustil do ucelenějšího příběhu, na nějž by zcela jistě měl vynikající předpoklady. V této podobě jsem obohacená o umně sepsané novinářsky cestopisné zážitky.
Tohle je opravdová lahůdka, vytříbená stejně jako Pálenka, možná tu a tam působivější. Gruzie, jejíž návštěva autora vede z okouzlení do rezignace a stereotypu, milostný příběh brněnsko-macošský, setkávání s rozličnými lidskými typy, příroda a město, příběhy často drásavé... Je to putování nejen fyzické, ale hlavně vnitřní - autor opět hledá domov, spíše v přeneseném než doslovném smyslu... Stojí za POMALÉ přečtení.
Mám "básnickou prózu" Matěje Hořavy ráda, jeho propojení myšlenek, úvah, popisů prostředí Gruzie, brdských luk, Brna, bezejmenných blízkých osob i osudů procházejících.
Takové tajemně neuchopitelné a přitom blízké...
"Ale některé ty říčky už se nevynoří; některé se úplně ztratí."
Literární ploužák. Tak bych vám jednoduše přiblížila novinku Matěje Hořavy.
Obrovská životní tíha tady tančí s lidskou otevřeností a ryzostí bytí. Tbiliská paneláková šeď střídá mlčenlivou přírodu a delfíny v Batumi. V jednu chvíli se procházíte českou krajinou, abyste se náhle ocitli kdesi uprostřed gruzínských hor a tohle střídání prostředí je tak souznící, že ty tisíce kilometrů přeskakujete s elegantní lehkostí.
Všichni o Matějově stylu říkají, že to je poetická próza. Je. A není pro každého.
Zdánlivě chybí děj, zdánlivě... Stane se toho strašně moc, celé je to prosycené myšlenkami... No co vám budu... Četli jste někdy Bibli? Tak asi tak.