Mezipřistání
Matěj Hořava (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/453358/bmid_mezipristani-zNt-453358.jpg
4
122
122
Autor na sebe před několika lety upozornil prvotinou Pálenka, která se odehrává převážně na české vesnici v rumunském Banátu. Autobiografická kniha Mezipřistání je zasazena do reality tbiliského panelového sídliště. Nová cizina, nová bloudění, nová setkání; nová, nesrozumitelná řeč. A čím dál tím větší únava z šedi a chaosu velkoměsta, kterou se vypravěč snaží přehlušit občasnými útěky k Černému moři, na Kavkaz, na Moravu, do Čech, do dětství… Osudy postav, povětšinou tvrdé a trpké, se prolínají s osudy vypravěče a jsou zachyceny básnicky obraznou, rytmickou prózou. Matěj Hořava. Narozen 1980 v severních Čechách. Žil na Moravě, v Bavorsku, v Rumunsku. V současné době žije v Gruzii. Jeho prvotina Pálenka (prózy z Banátu) získala v roce 2015 cenu Magnesia Litera za Objev roku, cenu Česká kniha a byla dosud přeložena do pěti jazyků.... celý text
Přidat komentář
Již prvotina Pálenka mě nesmírně upoutala, zůstala do mě vryta vůně moruší a nejedna scéna z rumunského Banátu. Hořava je silný v popisných pasáží míst až tak, že čtenář cítí vůně, slyší zvuky, vidí a ohmatává předměty, které vypravěč popisuje, velmi živě a plasticky. Ale není to jen dobře napsaný cestopis, to vůbec ne, zde je o více než o předměty viděné, slyšené, hmatané a cítěné. Jeho krátké úryvkovité prózy přesto zvláštním způsobem v celku jednotné mi připomínají Čepovy povídky. Jsou podobně existencionální, ale přes všechny životní těžkosti přece jen nadějeplné. Přemýšlel jsem o názvu, čím je myšleno ono mezipřistání? Propojím-li to s konceptem dvojího domova Jana Čepa, možná že my všichni tady na zemi prožíváme mezipřistání na tajuplné cestě Domů.
Původně jsem měla od Matěje Hořavy spadeno na Pálenku, ale nakonec se ke mně dříve dostala jeho druhá kniha Mezipřistání.
Kniha má sice jen 131 stran, ale je to přesně ten typ textu, který se musí dávkovat po kouskách, aby se ve vás autorovy myšlenky, lyričnost a melancholie mohly usadit a jen tak neproletěly bez zadumání, to by totiž byla škoda.
Autor nás zavádí do Gruzie, kde žije, ale nečekejte cestopis, jedná se o soubor próz, jednotlivých zachvění a zamyšlení, autor se skrz zážitky se zajímavými postavami v Gruzii dostává v některých prózách i do vzpomínek na Česko. Nejvíce mě zaujaly části Racek, Andělský dům a Hapeikiki. Líbil se mi i velmi jemně vetkaný, občasný humor.
Doporučuji všem, kteří ocení básnicky obraznou prózu. Mě hodně zaujal výběr velmi zajímavých postav, se kterými nás autor seznámil.
Nechce se mi opakovat vše, co už tu bylo zmíněno. Vše je pravda. Napsat dobré povídky je sakra těžké a ty Matějovy jsou jedny z nejlepších, co jsem kdy četla. Utéct od bolesti se nedá. Odložit tuto útlou knížku, dokud není dočtená, také ne.
Čtení této knížky přináší libé pocity, jako je brouzdání spadaným listím, pití dobré kávy a rozpouštění sněhového pečiva na jazyku...ale zároveň místy i pocity bolestně tísnivé.
Autor je pro mě nový objev, takže se těším na Pálenku.
Když jsem kdysi četla Pálenku, očekávala jsem něco jako cestopis, takže jsem byla zpracováním dost překvapená. Teď už jsem předem věděla, co mám čekat, a dostalo se mi toho vrchovatou měrou. Autor píše vlastně stále stejně, jen kulisy se změnily (dostáváme se do gruzínského Tbilisi). A když se čtenář naladí na autorovu notu, funguje to perfektně: neschopnost hrdiny zůstat na jednom místě, jeho zvláštní rozlítanost a roztěkanost, tíhnutí k duchovnu, úvahy o jazycích, schopnost vžít se do druhých lidí, ale ne žít s nimi..., to vše je fascinující. Jsem zvědavá, do které země se autor/hrdina vydá příště. Nebo už někde zakotví?
Dalo mi to trochu práce knihu dočíst. Občas jsem se ztratila v příběhu. Někdy se to tak stane, že se autor s čtenářem nepotká.
Hořavovy knihy od sebe dělí šest let, já je obě přečetla s odstupem šesti týdnů, znamená to tedy, že teď mě čeká půl dekády těšení se na další? To nevydržím…
Mezipřistání je skutečně taková Pálenka II a to nemyslím vůbec ve zlém. Někoho bude možná iritovat, že autorův styl nedoznal žádných změn, já jsem za to naopak ráda. Jeho redaktor Jan Němec označil Matěje za ten typ autora, který píše celý život jednu knihu, že zpracovává jedno téma úzce související s tím, co žije. Já nemohu jinak než souhlasit. Pokud vás tedy ohromila poetika Pálenky, vykreslení prostředí, niterné působení na city, rozervanost hlavního hrdiny, který jako by nemohl nalézt klid a vyřešit záležitosti vlastní minulosti, zapůsobí na vás Mezipřistání pravděpodobně zrovna tak. Největší změnou jsou kulisy událostí a Hořava je v určitých momentech trochu uchopitelnější, silně na mě zapůsobily návštěvy (jeho životní lásky?) v psychiatrické léčebně. Vztah s touto osobou, který ho evidentně nesmírně poznamenal, můžeme v náznacích sledovat už v Pálence, v Mezipřistání nicméně poodkrývá podrobnosti mnohem více. Závěrem snad jen dodám, že člověk Matějova typu to musí mít v životě velmi složité a já jsem nesmírně vděčná, že nám svou komplikovanou osobnost po kouscích poodkrývá.
Někdo to tu již napsal. Tato kniha při čtení voní. Její příběhy jsou tak zřetelně vykresleny, že cítíte jak jste v bukovém lese a listí které vám šustí pod nohy voní. Stejně jako dým ohně a pečená brambora na něm. Stejně tak jsem vnímala kroupy a jejich sílu, když se schováte pod loďku u vody. Krásné a citlivé to bylo čtení.
Poeticky pojaté vypravování lehce vnitřně rozervané osobnosti, která jako by neustále neví kam patří. Osudy lidí spjaté s místní kulturou a krajinou dávají knížce esenciální nádech.
Víc příběhové a více vnější než Pálenka, ne že by se teda Hořava začal zajímat o nějaké společenské problémy, ale přijde mi, jako by přesunul objektiv ze sebe na univerzálního člověka, což jsem po sebestředném (či přinejmenším hodně niterném) debutu ocenil.
Co přináší menší zklamání; opakující se schéma knihy. Hořava si zas odcestoval do pro čtenáře atraktivní exotiky, cítil se tam cize a osaměle a pomocí asociací opět vyloudil mnoho vzpomínek. Zkrátka tak na jistotu – což neznamená, že to nefunguje.
Tentokrát se setkáváme s více postavičkami, kteří ať už se společností alkoholu (stále zřejmý motiv) či nikoliv konfrontují vypravěče, který jim pozorně naslouchá. Dochází pak z jeho strany jakémusi nevyřčenému soucitu; nedivá se na lidi z vrchu, zároveň se do jejich života přespříliš nemontuje, ale díky citlivosti vytuší jejich osudy. Prostřednictvím těchto osob pak dostáváme další perspektivy nejen na Gruzii (některé postavičky jsou spjaty dokonce i s Českem), ale i na univerzálnější skutečnosti. Setkáváme se s holičem v metru, posledním senilním Duchoborem či s mužem, který si do knihovny přináší svoji vlastní lampu; a kouká na stůl...
Se spojením obou knih už docela dobře známe vykreslení vypravěče; nemusí tak docházet k častému obracení do sebe (ne že by ho bylo vysloveně málo) a přijde mi, že mnohdy Hořava povídku vypointuje tak, aby až na konci odkazovala na něj.
Za zmínku stojí určitě i tematizace jazyka, tentokrát dochází ke křížení gruzínštiny, ruštiny, češtiny; četná nedorozumění (babička donáší vypravěči dokola a dokola hrušky) i nečekané konfrontace (taxikář ukazuje svoji schoulenou polohu v autě). Přitom nemusí jít o vyloženě cizí řeč, třeba povídka hapekiki ("A on mi psal zpět; ale protože nebyls to vymyslet další dopis, opisoval písmenko po písmenku dopisy, které mu předepisovala jeho sestra. Pokud sestra neměla čas nebo se rozhádali, přepisoval dopisy, které jsem mu posílal já." s. 32) A energický a tepající jazyk, pln závorkových odboček a středníků, nezaměnitelný.
Otázkou je, jestli je Hořava schopen ještě jiného konceptu, jestli čtenář příště nedostane to samé například z Turkmenistánu. Doufám, že ne, postava třicátníka, co neví, co se sebou, nemusí mít nekonečnou účinnost.
Povídka "železné dveře" je nesmírně brilantní:
Pajdavý pes leží na mém prahu. Chvilku se škubavě pokouší nadzvednout; ale nakonec opět klesne na bok (ta věčná otázka v psím pohledu: v tom pohledu jen a jen zespod, ze dna propasti). Nebojím se psa překročit (ač jizva po kousnutí toulavé fenky stále svrbí); cosi mě přesto zadrží: jakési neurčité – v tu chvíli však neodbytné – vědomí, že bych stínem oblouku svého jediného kroku toho tak věrně a marně vyčkávajícího psa k neunesení ponížil; ba dokonce zneviditelnil... Zacouvám zpět do svého bytu. Zavřu těžké železné dveře. Opřu se dlaněmi a rozpáleným čelem o chladný kov. Z druhé strany pocítím úlevné zapření měkkého, huňatého těla; a čím dál tím klidnější tep a dech...
(s. 47)
lyrické vidění světa, jakoby dovnitř svinuté a do sebe schoulené osudy obyčejných, bezvýznamných lidí, útržky příběhů všedního života, malá dramata, spoustu bolesti a marnosti (škoda že neznám Gruzii blíž, asi bych si čtení víc užil)
Krásná, moc. Sice mi to trvalo, četla jsem vždy jen tak jednu kapitolu, ale byla jsem nadšená. Dozvěděla jsem se zase spoustu nových informací. Pálenka mi přišla trochu lyričtější, ale obě knihy jsou opravdu úžasné. Díky za to.
U Hořavových knih cítím chutě. Chuť pálenky, přezrálého ovoce, soli. Táhne se to jako líné odpoledne v horoucím létě a je to krásnější, než jsem si vůbec dovedla představit.
Silná kniha jednoho z našich největších současných prozaiků a básníků zároveň, který v ní stvrdil naléhavost a hloubku svého poetického stylu i vidění a prožívání světa, které se snad ještě intenzivněji (protože sevřeněji a důsledněji) prosadily už v jeho předchozí knize Pálenka. Mezipřistání je svou strukturou, aspoň pokud si správně vzpomínám na Pálenku, rozvolněnější, texty jsou méně vzájemně provázané, jazyk je civilnější a méně subjektivní, ale o to širší rejstřík témat a motivů se zde rozehrává. Není však rozkročen až příliš, neruší tím pádem nijak celkový dojem koherentního a uzavřeného díla.
Tematicky povídky krouží kolem fenoménů, pocitů a míst, jako jsou vykořeněnost a hledání kořenů, vzpomínky, dětství, rodina, alkohol, spiritualita, Gruzie, Brdy, Morava, Polabí, Ústí, rumunský Banát, bavorské Řezno... Jednotlivé texty často začínají jako pouhé záznamy či etudy, budí dojem, že jsou často vystavěny spíše intuitivně až improvizovaně, črtovitě než s rafinovaným formálně-sémantickým konstruktérstvím, přesto jsou skvěle pointovány a čtenář nemá pocit, že by zachycovaly jen letmo a povrchně banální či svéúčelné obsahy.
Kniha možná (jak ji vytýkají někteří kritici) neznamená v autorově sporadické a vytříbené tvorbě žádný zřetelný posun jinam či "výše" a možná ani formálně nevykřesala z pojednaných témat maximum (jak zní jiné výtky kritiky), přesto se však jedná o svrchované dílo, které patří k nejzdařilejším a nejpřesvědčivějším počinům české prózy v roce 2020.
Při čtení jsem se nedokázal zbavit pocitu, že je mi vypravěč (jehož v tomto případě bezpochyby oprávněně ztotožňuji s autorem) někým velice blízkým, a to dokonce spíš nějakým pokrevním příbuzným nežli pouhým spřízněncem. Nejsem si jist, zda knížka takto zapůsobí i na jiné čtenáře, ale pro tuto mimořádnou empatickou otevřenost, jakousi transcendentální intimitu se vyplatí do ní začíst a vracet se k ní.
Nádherný jazyk a atmosféra. Určitě přečtu znovu. Možná nejlepší z letošní prózy.
Jsem nadšená, stejně jako z Pálenky. Způsob vyprávění se mnou naprosto souzní, fascinuje mě, že se vůbec dá do tak úsporného děje dostat tolik myšlenek, přestav, dojmů. Většina situací je rozehrána a nedořečena, a stejně člověk nějak sám od sebe tuší, jak to je dál.
Tato kniha se ke mně dostala nečekaně, ale jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Byla to pro mne zajímavá zkušenost a rozšíření čtenářského obzoru. Ačkoliv musím přiznat, že si nejsem na 100 % jistá, že správně chápu, co přesně se autor snažil sdělit. A proto je moje hodnocení lehce snížené. Je to chyba asi spíše u mne, ale tak co se dá dělat.
Mezipřistání je vcelku neutěšené čtení. Rozvrácené, těžké osudy lidí, roztěkaná mysl hlavního hrdiny, nelehké osudy Gruzie jako takové. To vše se tady objevuje ve střípkovitém vyprávění hlavního hrdiny. Nečekejte úplně jednolitý děj, to tu nenajdete. Jedná se o soubor kratičkých próz (každá tak 2-5 stran), kratičkých sond do příběhu nějakého člověka (ať už hlavního hrdiny nebo někoho z jeho okolí).
Jednotlivé mikropříběhy mohou pro někoho vyznívat možná trochu chaoticky - autor zde skáče ze současnosti do minulosti a zpět bez nějakého bližšího časového určení. V tomto ohledu je to pro čtenáře dost neuchopitelné - chybí tu jakékoliv časové ukotvení. Skáče se tu i z místa na místo. Tu jsme v Tbilisi na sídlišti, tu ve vzpomínkách v Banátu, tu v Čechách na dovolené, tu v Polsku na letišti. Navíc se mi zdálo, že se tu objevuje až příliš tenká hranice mezi realitou a sny, realitou a fantazií, která se ne vždy snadno rozlišovala.
Netvrdím, že je to nutně špatně. To vůbec ne. Faktem ale je, že na čtenáře to klade dost vysoké nároky. A já si nejsem jistá, že jsem vše dokázala zcela plně pojmout. Ale to nutně z knihy nedělá špatný počin a určitě netvrdím, že se mi kniha nelíbila. Pojetí knihy se mi samo o sobě líbilo, ale paradoxně je také zdrojem mého "ale" - že jsem asi nedokázala mezi řádky najít vše podstatné.
Co ve mně zůstane asi ještě dlouho, je motiv útěku, kdy hlavní hrdina očividně před něčím utíká. Otázka je ale proč a především před čím? A proč nenalézá ukotvení?
Celkově se mi ale kniha líbila, užila jsem si a jsem ráda, že jsem se s tvorbou Matěje Hořavy mohla konečně seznámit. Za mne solidní 4 hvězdy a určitě vyzkouším i jeho předchozí knihu Pálenka.
Nedočteno. Je to sice psané krásně, ale není to pro mě. Asi jsem hodně nenáročny čtenář, neb mě to nudilo. Většina povídek smutná. Nehodnotim hvězdičkami neb jsem došla asi jen do půlky knihy.
Splnil se mi sen: Hořavovi vyšla další sbírka povídek. Zachvátila mě podobná omamně melancholická euforie, opět ve mně text probudil ty nejhlubší proudy, ani sám nevím jaké šílené touhy žít, jako u Pálenky. Na Pálence mě asi nejvíc fascinovala ta obsedantní asketičnost (až bernhardovská), s jakou autor lpí na svém banátském vyhnanství. Mezipřistání je vyzrálejší a klidnější, ale sevřenost a soustředěnost formy stejně úžasná.
Edit 18.11.2023, přečteno znovu, již asi potřetí a je to pořád stejně omamné...
Matěj Hořava pokračuje po PÁLENKE vo svojom životnom putovaní (či úteku pred sebou samým ?) na stále podivnejšie miesta a v živom, rušnom hlavnom meste Gruzínska je rovnako melancholický ako v zapadnutých banátskych dedinkách... len, zdá sa, pije ešte omnoho viac než v Rumunsku... Impresie a silné ľudské príbehy, ktoré podáva a sprostredkováva, dýchajú človečinou a autentickosťou... ale z literárneho hľadiska je pre mňa poetika o dosť slabšia ako v jeho prvotine. Skôr to vnímam ako posun od úvahy a hlbokej poézie k náladovému záznamu a reportáži..