Middlemarch
George Eliot (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46538/bmid_middlemarch-Dub-46538.jpg
4
79
79
Jeden z nejslavnějších románů klasické anglické literatury nás zavádí do budoárů a ložnic anglického provinčního městečka v první polovině 19. století. Autorka skrývající se za mužským pseudonymem pozoruje s humorným nadhledem i s účastným citem trnitou cestu dvou mileneckých párů i převratný kvas doby.
Přidat komentář
Kolos, ktorý som sa snažila prečítať už pred 6 rokmi a nedala som to. Zabil ma jazyk, ktorý bol oveľa zložitejší ako u sestier Bronteových, či Austenovej, či u Dickensa. Nakoniec sa mi miesto českého vydania podarilo zohnať starodávne slovenské vydanie, reku, že snáď blízkosť slovenčiny mi ju podarí zdolať. A tradadá! Síce som knihu čítala polovicu apríla, ale u 900 stranového kolosu sa ani nečudujem. A nakoniec som na seba pyšná a mala som aj čitateľský zážitok!
Knihu by sa dalo čítať aj ako ľúbostný román, kde vyslovene sledujete ľúbostné linky dvoch hlavných postáv- Dorothey a doktora. Respektíve je to prvá kniha, ktorá vám prezradí, že "happily ever after" neexistuje ako to písala Austenová, a prezradí vám, čo bolo potom. Čítať túto knihu ako mladé dievča v roku 1871, tak sa rozhodne naučím, dať si na vydaj pozor. Potom kľudne knihu môžete aj čítať ako spoločenský román, kde sa riešia reformy, spoločenské triedy, náboženstvo a jeho rôzne vierovyznania. Takisto je možné knihu vnímať aj ako popis malomeštiackeho života. Veľmi mnoho významové a dobre to Mary Ann Evans zvládla!
Volejte sláva a tři dny se radujte, já jsem to dočetla! Touto knížkou jsem si definitivně potvrdila, že společenské romány nejsou nic pro mě. Trápila jsem se už s Jane Austen, tak jsem tomu chtěla dát šanci s George Eliot, ale ne. Rozumím tomu, že zobrazení života mnoha různých postav nám má dát jednak představu o historickém období, jednak poznání, že člověk a jeho problémy jsou pořád stejné. Mně se to ale neskutečně táhlo a nebavilo mě to (ale když se to líbilo Virginii Woolf, tak to přece musí být dobré!). Za každou desátou větou nějaký zobecněný poznatek o životě, aby se čtenář zamyslel. Ne, že by to nesedělo, ale tak často by to zase být nemuselo. Charaktery byly vykresleny s až neobvyklým pozorovacím talentem a citlivostí, psychologie postav jí šla náramně, to uznávám. Oblíbila jsem si Willa Ladislawa. Nemám moc s čím srovnávat, jen s nedočteným Zločinem a trestem a Annou Kareninou, připadá mi, že v obou zmíněných dílech jde společenský román do větší hloubky, je v něm víc filosofie a tolerance k lidským slabostem, nesnaží se vychovávat jako Middlemarch. George Eliot vládne něčím, co by se asi dalo nazvat společenskou podvratností, mám tím na mysli ženskou podřadnost a podřízenost muži devatenáctého století. Její jasnozřivost a sarkasmus co se tohoto tématu týče, pro mě patří k tomu nejlepšímu v románu. Takže abych to shrnula, rozumím tomu, co se ostatním může na žánru společenského románu líbit, ale pro mě to není.
Velice mě zaujala pasáž o předepisování léků, která je, zdá se, opravdu nadčasová: Aby si vydělali na živobytí, musejí královským poddaným předepisovat víc léků, než je zapotřebí, a to nemá daleko k velezradě, pane Mawmsey - máloco škodí lidské konstituci víc.
Ještě k obálce. Kdyby se člověk podle ní měl řídit, myslel by si, že má před sebou milostný román odehrávající se v první třetině 20. století. To se nepovedlo.
Vrcholný román George Eliotové je silná kniha obsahem i podobou. Příběh velmi komplikovaný, propletený, pro moderního čtenáře dosti složitý až nudný a rozsahem skutečně dlouhý. Nebo dlouhý - v originále má Middlemarch nějakých 316 000 slov. Což je skutečně dost v kontrastu k současným (i mnoha tehdejším románům). Na druhou stranu Dickensovy knihy kolem těch 300 000 slov mají též. Kromě počtu stran se Middlemarch vymyká i v kontextu své doby pro mnoho odlišností ve formě vyprávění i struktuře.
V roce 2024 je každopádně Middlemarch ocenitelný spíš pro staromilce, kterým autorka nabídne silný zážitek. Při čtení této knihy je radno oprostit se zcela (či co nejvíc) od rušivých vjemů okolí, uvolnit mysl a soustředit se pouze na dílo. A mě teď trochu mrzí, že moje mysl se nacházela v poněkud roztržitém stádiu, čímž jsem sám sebe poněkud ochudil a cítím ze své strany jako bych se dopustil trochu nespravedlnosti vůči autorce, neboť Middlemarch za plnou pozornost stojí. Jen tak je pak možno jej ocenit.
Tento společenský román odehrávající se v provinčním městečku je ságou životních poutí jednotlivců i párů. Eliotová ovšem dovede psát způsobem, kdy překračuje mnoho hranic, a tak ze společenského románu přechází do přímo psychologických dramat. Nestaví na dialogu, ale vede sondy do myšlenkových proudů, pohnutek k činům, detailně propracovaných charakterů všech postav. Zároveň dá nahlédnout do společenských konvencí své doby, reálií 19. století na venkově a tichému vzdoru proti nim. Text prokládá nejedním moudrem v podobě skutečně silných myšlenek a citátů. Stejně tak pro občasné ulehčení nabídne milý ironický komentář.
Široká škála postav a jejich skutečně obdivuhodná propracovanost vyvolává emoce, soucit, ale i vztek nebo nechuť. Tempo románu je velmi pomalé až statické a na události není nikterak bohatý. Troufám si tvrdit, že to byl autorčin záměr, který se může u moderního čtenáře minout účinkem. Spisovatelské i společenské konvence Eliotová ostatně rozbíjela celkem často. Middlemarch to ukazuje i formou kapitol, které nemají jasnou osnovou ani podobnou délku či něco jasně společného.
A kam tedy Middlemarch zařadit? Těžko popisovat podobnou knihu. Není to rodinná sága jako byly Buddenbrookovi, což z mého pohledu byla hrozná kniha. Ale je podobná tempem. Eliotová není tak romanticky zaměřená jako Charlotte Brontë, ale taky ne tak zábavná a čitelná jako Austenová. Není tak sentimentální jako Dickens, ani ironizující jako Thackeray. A není tak venkovsky zaujatá jako Hardy, který miloval anglickou přírodu.
Eliotová je zaměřená na mysl jedince. A v tom je naprosto bravurní. Na život se dívá v poněkud pochmurnější náladě - k čemuž měla nejednu příčinu. Netlačí na city a je realistická jako málokdo. A zároveň nadějeplná. Představuje každodennost ve své hlavní podstatě, kdy naše malé světy do sebe narážejí a vzájemně se ovlivňují na poli celého života.
Middlemarch (1872), rozsáhlý vrcholný román anglické spisovatelky píšící pod mužským pseudonymem George Eliot (vl. jm. Mary Ann Evans, 18191880), čekal na český překlad na rozdíl od jiných autorčiných děl (Silas Marner, Červený mlýn, Adam Bede, Romola aj.) velmi dlouho, až do roku 2006. Odehrává se ve fiktivním městečku Middlemarch a jeho okolí kdesi ve střední Anglii v letech 18291832 s výjimkou pasáže z Říma, kam jedna dvojice odjede na svatební cestu. Z velkého množství postav, spojených příbuzenskými, sousedskými či přátelskými vztahy, postupně vynikne sedm hlavních. Dorothea Brooková, jedna z nejkrásnějších ženských postav britské literatury, se zklame v manželství s o mnoho let starším učencem a knězem Edwardem Casaubonem (naopak jedna z nejméně sympatických postav, i když to nebyl žádný zloduch, jen upjatý a sobecký knihomol); složitou cestou se pak odvíjí její vztah k manželovu mladému vzdálenému příbuznému Willu Ladislawovi.
Lékař Tertius Lydgate se ožení s Rosamundou Vincyovou, ale jejich manželství projde krizí kvůli dluhům, do kterých se dostanou, protože lékaři se v jeho praxi moc nedaří. A Rosamundin bratr Fred Vincy si zase musí hodně zasloužit Mary Garthovou (další skvělá postava!) a dokázat jí i její a své rodině, že není jen povrchní floutek, ale že si dokáže najít zaměstnání.
Složitě komponovaný román má mnoho dalších dějových linií a témat (bankéř vydíraný kvůli své minulosti; problémy zdejší nemocnice a spory mezi lékaři; volební reforma a industrializace; stavba železnice; vzdělání mladých mužů a jejich zaměstnání; starost o hospodářství, pozemky a majetek; rodinné a příbuzenské vztahy aj.) a autorka svým hrdinům a hrdinkám s jemnou ironií klade do cesty za štěstím řadu nejrůznějších překážek a morálních a jiných dilemat, které čtenář sleduje s narůstajícím napětím až do finále. Vskutku velký román a četba, která sice vyžadovala značnou pozornost a trpělivost, ale byla též požitkem!
Pořádně tlustá bichle, navíc s prťavými písmenky. Ale ve svém žánru určitě patří k tomu lepšímu. Na rozdíl od Austenové se to tak dobře nečte, ale zase si to spíš zaslouží označení "společenský román", protože tam nejde jen o milostné pletky a nesnáze. Dost věcí je v knížce podle mě nadbytečných, obsahuje myslím příliš vaty. Něčeho bych určitě ubrala – ne že by tam dané téma/úvaha/rozhovor neměly být, ta mnohovrstevnatost je na románu dobrá, ale nemuselo by to nutně zabírat tolik stran. Stejně tak bych měla výhrady k jazyku, protože se to nečte zrovna plynule, text působí místy poněkud krkolomně a je třeba ho pěkně slovo po slovíčku přelouskávat. U překladové literatury ale těžko odhadovat, jak moc za to může originál a jak moc český překlad, nicméně častokrát mě napadlo, že kdyby byl v souvětí mírně pozměněný slovosled, četlo by se to lépe. Ale přes všechny výtky je to pěkný román o peripetiích tří (nikoli dvou, jak je uvedeno v anotaci) párů plus několika dalších postav na anglickém maloměstě. Konec je dá se říct šťastný, ale dokonale růžový happy end to přece jen není.
Co mě ale dost dráždilo pokaždé, když jsem knihu brala do ruky, to je obálka. Román se odehrává přibližně v polovině 19. století, tak proč je na obálce skica postav viditelně spadajících oblečením a účesem do – nejsem znalec, ale řekla bych tak – dvacátých třicátých let 20. století? PROČ? Copak nakladatel nevěděl, co za knížku vydává? Vážně nechápu a dojem z knížky to docela kazí.
Společenský román Middlemarch (jehož hlavní dějová linka je v podstatě romantická, tvoří ji osudy tří mladých párů) je velmi podrobným drobnohledem života v anglickém maloměstě za viktoriánské éry.
Přesto, že G.E. je bystrou pozorovatelkou lidských povah s břitkým, lehce potměšilým i ironicky pichlavým jazýčkem a nadhledem, která staví do kontrastu idealistické představy svých postav s následnou životní realitou, není na knize nic cynického ... i přes některá životní ztroskotání svých postav staví do popředí naději, že čestnost, dobré úmysly a snaha jednat ve prospěch druhých má vždy nakonec smysl.
Tato kniha nebyla zrovna jednohubka (nejen počtem stran, ale i rozvětveností příběhu a postav), ale číst ji byla, zejména kvůli autorčině stylu komentování, labužnická radost.
Někde jsem četla, že Middlemarch je katedrála postavená ze slov.
To je víc než výstižné.
K tomu už můžu jen za sebe dodat, že je to jedna z těch nejkrásnějších katedrál ...
Pokud máte chuť na sociologicko-psychologickou sondu do Británie 19. století, lepší nenajdete. Skvěle napsané, veeelmi zevrubné, ale rozhodně nenudí.
Nemůžu jinak, než se přidat k oslavným komentářům níže. Ze začátku jsem si taky říkala, že Austenová je lepší, ale teď nevím. Ono to okouzlení začne opravdu nabývat na síle s počtem přečtených stran. Občas si Eliotová rýpne tak, že i dneska by některý autor zaváhal, a navíc pořád v rámci velmi korektního vyjadřování. To je prostě boží.
A nedá mi to, abych nepoznamenala, že hlavní filozofie Middlemarche se podle mě velmi podobá Atlasově vzpouře nebo Zdroji (doufám, že tímto neodradím od čtení někoho, kdo paní Randovou nemá úplně v lásce :) ).
Nejprve jsem nechapala, co okolo tehle knihy vsichni tak blazni, a rikala si, ze Austenova je lepsi. To proto, ze sila seriozni Eliotove neni v okamzitem slovnim vtipu jako u Austenove, ale spise ve vytrvalosti a propracovanosti, kterou clovek zacina ocenovat az s ubivajicimi strankami. Tento rozsahly roman da nahlednout takovym zpusobem do svych postav, ze se neubranite silnym emocionalnim reakcim. Urcite dospejete k tomu, ze nekterou z postav budete zboznovat (za me Lydgate a Dorothea) a jine naprosto nesnaset (ehm, ruzovy horor jmenem Rosemund, to si clovek gratuluje, ze zije v dobe, kdy existuje rozvod). Ale musite tomu dat cas. Na zacatku me taktez vadilo preruseni jedne dejove osy a prevedeni pozornosti na jiny osud, kdyz mne prece po tolika stranach zajimalo, jak dopadne ten prvni. Nakonec jsem ovsem hltala pribeh vsech hlavnich hrdinu bez vyjimky. Koho navic zajimaji realie viktorianske doby, ten se tu mnoho dozvi. Sila tohoto romanu je v jeho propracovanosti a delce, urcite nebudete litovat te casti sveho zivota, kterou s ni stravite. Navic je to jedna z knih, ktera ve vas neco zanecha...
Fascinující čtení o Anglii 19.století. A navíc v úžasném překladu Zuzany Šťastné. Doporučuji!!!
Obraz města Coventry-zde Middlemarch. Hlavní hrdinka Dorothea je oddaná a milující žena upínající se k intel. staršímu muži-Casanbone. Po jeho smrti prochází duchovním přerodem. Vztak k Willimu Ladislawovi. Detailní pohled ba maloměsto.
(2006)
Výborná kniha, "lidsky výchovná" takovým tím správným, nenásilným a strhujícím způsobem.
Když jsem v jakési souvislosti našla na tuto autorku názor v Denících od Virginie Woolfové, příliš jsem si nebyla jista zda Virginie nepřehání, to že nepřehání mi došlo jakmile jsem otevřela knihu.. V knize, napsané drobně a úhledně a hluboce a bez falešných emocí, je přichystán humor, rozhled, prostor. Není to v žádném případě jednohubka typu Jane Austen, dokonce mám dojem že i Thackeray to odfláknul :-)
Je to vsazené do střípků, které člověka naplní a ejhle, každý z nich má jinou příchuť, jsou to rozpravy, které čím déle čtu v o to větší jsem hloubce.
Oceňuji ipřeklad této knihy. 5/5 Ražba pěti hvězdiček je však podceňující:-)
Hned na začátku jsem byla oslněna způsobem, jakým je příběh podán - hlavně úžasnou ironií a bonmoty. Postupem času moje nadšení trochu polevilo - bonmoty a ironie už mi v druhé polovině knihy nepřipadaly tak oslňující (ale možná jsem si prostě jen "zvykla"). Váhala bych v hodnocení mezi 4 a 5 hvězdami, ale závěrečný odstavec rozhodl.
" Růst dobra na tomto světě nezávisí jen na velkých činech, a není-li to s vámi ani se mnou tak zlé, vděčíme za to způli právě těm nesčetným lidem, kteří poctivě žili svůj život stranou vší pozornosti a odpočívají v hrobech, k nimž nikdo nechodí."
Po dlhom čase som si opäť prečítala klasiku, tentoraz z Anglicka. Otvorila som takmer 900 stranovú knihu a hltala som stranu za stranou. Bola som prekvapená s akou ľahkosťou sa čítala. Román je situovaný do prvej polovice 19.storočia do mestečka Middlemarch a autorka v ňom píše o osudoch obyvateľov, ktoré sú zdanlivo nesúvisiace, no v podstate sú všetky navzájom poprepletané. Bola som očarená autorkinou múdrosťou a štýlom, ba priam prekvapená ako je možné, že táto kniha doteraz unikla mojej pozornosti, keďže knihy z viktoriánskeho obdobia sa mi páčia. Spočiatku som sa zamýšľala nad tým, čo len môže autor písať v takom rozsiahlom románe a hlavne tak, aby zaujal čitateľa od prvej strany po poslednú. Postupne ako som čítala kapitolu za kapitolou som obdivovala Eliotovej schopnosť tohto umenia udržať pozornosť a ešte aj v poslednej tretine knihy ma stále prekvapovala zvratmi, ktoré zakomponovala do svojho románu a ani chvíľu som nemala chuť knihu odložiť. Vytvorila úžasné postavy a postavičky, mnohé z nich si určite zamilujete a budete im fandiť, aby sa ich príbeh vyvíjal v pozitívnom smere.
Pokiaľ mi pamäť siaha, takúto „bichlu“ som ešte nečítala, no v budúcnosti sa k nej určite vrátim. Napriek tomu, že sa naše životy sa diametrálne líšia od životov ľudí v 19.storočí (hlavne vymoženosťami), pokiaľ ide o charaktery, kladné či záporné vlasnosti a ľudské problémy samotné, nič sa nemení ani po stáročiach :-) Verím, že aj v dnešných si tieto typy kníh nájdu svojich čitateľov, pretože ide o knihu vskutku krásnu, pre mňa osobne sú „staré“ knihy stále príťažlivejšie ako mnohé súčasné...
Tak konečně jsem to po letech těšení se rozečetl... a je to ještě lepší, než jsem čekal. Neskutečná salva inteligentního humoru, jemně ironického zachycení doby, láskyplného a přitom škádlivého vykreslení charakterů... zkrátka od první kapitoly nejnabitější a nejtřaskavější z viktoriánských románů, který jsem zatím četl!
Neuvěřitelně bohatému a přitom lidsky skromnému intelektu George Elliot se hluboce klaním.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Middlemarch |
| 1989 |  Silas Marner |
| 1892 | Červený mlýn |
| 2010 | Osud je černý jezdec |
| 1914 |  Romola |
Neprávem opomíjený klenot, zcela důvodně označovaný jako jeden z nejlepších románů, které byly kdy napsány. Krásný jazyk, množství svérázných a mistrně psychologicky vystižených postav, poutavý děj a pro mě hlavně ten jemný a rozhodně ne suchý (v nějakém hanlivém slova smyslu) humor. Snad jediný zádrhel může představovat rozsah díla, který právě v kombinaci s množstvím postav a jejich příběhů možná pro některé čtenáře představuje těžko překonatelnou překážku. Děj se prostě nežene kupředu, ale postupuje po malých krůčcích a na své případné oblíbené hrdiny si čtenář často jednu nebo víc kapitol musí počkat. Děj ale v této knize možná ani není tím hlavním prvkem. Ústředním motivem jsou tu složité vztahy mezi lidmi (zvláště dva mladé páry tu hrají prim), ale také by se možná dalo říci, že je to celé městečko Middlemarch jako živoucí organismus se všemi svými „malými“ obyvateli a jejich myšlenkami, city, touhami a osudy.