Miláčik
Guy de Maupassant
Román francúzskeho spisovateľa - príbeh karieristu, ktorý prichádza z chudobných pomerov do Paríža s cieľom urobiť kariéru. Keďže nemá nadanie a nedarí sa mu, začne na tento svoj cieľ využívať ženy. 3. slovenské vydanie.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1974 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Bel-Ami, 1885
více info...
Přidat komentář
Miláček je pro mě prototypem ideální knihy povinné četby. Poutavý rychle ubíhající děj, zajímavé dynamicky se vyvíjející charaktery, k tomu nadhled, jakýsi skrytý morální apel a zábava. Moje první setkání s autorem mě bavilo, navnadilo a těším se na další!
Když se řekne francouzský román, okamžitě se vzpomenu na Miláčka - nevím, proč zrovna na něj, snad je to způsobeno tím, jak věrně umí Maupassant vylíčit Paříž a Pařížany... Pro mě jeho "objektivní román" představuje příjemnou alternativu naturalismu (Ačkoliv Zolou taky nepohrdnu, takové guilty pleasure). Miláček je napsán decentním, ale dokonalým jazykem, fungujícím jako břehy, jimiž protéká čistý příběh muže jménem Duroy ( který je, řečeno žargonem dnešní pop-psychologie, psychopat), a který vypovídá o tehdejší Francii víc než lecjaká sociologická studie.
Ve zkratce: Miláček je jedno z nejlepších literárních děl, které se v 19. století ve Francii vůbec zrodilo. A že to bylo plodné století.
Knihu jsem před léty odložila a nyní se k ní opět vrátila. A stal se zázrak, přečteno jedním dechem. Asi ten časový odstup jsem potřebovala k setřídění myšlenek.
Prostě klasika!, kterou by měl mít ve své knihovně každý zavislák, čtenář, co miluje knihy.
Co dodat, syrovost příběhu dodává na uvěřitelnosti a vidíme, kam až člověk muže zajít, aby dosáhl svého.
Srdeční záležitost. Při každém čtení mám hlavní postavu méně ráda, ale na druhou stranu se mu jeho mazanost odepřít nedá. Jak mi připadá geniální, tak mi připadá odporný.
Lačný. Hladovost léčí, sytí. Pýřící se "konkubín," satyr. Pevnými upířími stisky. Mne si váček s léčkami. Leští čáry svodů. Známostmi mostí. Maří máry osudu. Tvořivý, dvořivý pán v cylindru. Sinavý syn s vysokými límci. Pusinky od smetánky hostí na líci.
V době covidové jsem objevila v knihovně Miláčka, kterého jsem již určitě v minulosti četla. Na to, že je kniha napsaná v 19 stol. mě mile překvapila stylem psaní a příběhem. Určitě i po tolika letech převyšuje mnohé dnešní knihy.
Kniha mě velmi překvapila, jedna z mála, která mě z povinné četby opravdu zaujala.
Je tam velmi dobře vykreslená Paříž, hlavní hrdina a udělala jsem si krásný obrázek o tom, jak to tehdy asi 'fungovalo'. Navíc je to celkem poutavě napsané a vy prostě chcete vědět, jak to s ním skončí.
Panebože, to je rozdíl!!! Přehrabovala jsem se právě v různých románech pojednávající o láskách a mezilidských vztazích, setkala jsem se s různým autorským přístupem a tohle realistické ztvárnění citů vyčnívá nad tím vším jako Mount Everest. Krásná kniha, která se dobře čte a vypovídá o lidech, o tom, jací mnozí z nás skutečně jsou. Spisovatel dokázal psát o milostných peripetiích jako málokdo, ačkoli to samozřejmě není autor jen jednoho tématu. Klobouk dolů. Maupassante, já tě prostě miluju. A žeru.
Knihu, kterou zrežíroval Ivan Chrz a hlavní roli ztvárnil Jan Šťastný, jsem poslouchala na radiu Vltava a moc se mi toto nastudování zamlouvalo. Bezohledný kariérista, který je pro peníze a moc schopný udělat téměř cokoli, zneužít a využít kohokoliv, citově, politicky i profesně zničit každého, kdo mu stojí v cestě k ještě většímu majetku a vzestupu do vyšších kruhů...
Když jsem byla v deváté třídě, setkala jsem se na olympiádě z češtiny s maturantkou, která právě četla Miláčka. Vtiskl se mi do paměti tolik, že jsem si ho sama později zařadila do maturitní četby. Ale zklamala jsem se.
Je to jedna z opravdu mála knih, kterou jsem nebyla s to dočíst. Začátek mi přišel zajímavý jako exkurs do naturalismu, ale zbytek mě nudil – na můj vkus fádní dílo o nezajímavém tématu. (Společenský vzestup po stupních milostných afér – koho to může upoutat?). Nejsem prudérně pobouřena, ale spíš znuděně znechucena. Asi s tím má dělat i to, že mně osobně nesedne naturalismus jako směr a že nemám ráda Francii v éře fin de siècle.
Knihu jsem četl jako součást doporučené četby k maturitě. Silný příběh, výborně napsaný. Kdepak přečtení nelituju ani dnes.
Nechal by se sám Maupassant též svést od Miláčka, potažmo Duroye, potažmo Du Roye?
Těžko hledat odpověď, nicméně láskyplných popisů zakrouceného kníru v knize najdeme habaděj.
Poslední dobou jsem četl spoustu postmoderních, experimentálnějších knih a byť na ně nedám dopustit, není nad vyváženost. Tedy tento běžný repertoár proložím občas nějakou klasikou a z tohoto důvodu se mi v knihovně zjevil Miláček.
Nebudu chodit kolem horké kaše, pochutnal jsem si. Vyloženě jsem si liboval v té klasické formě vyprávění, kdy děj stojí na prvním místě a jeho kompozice je v mistrných rukou vtahující. Je znát, že se Maupassant kamarádil se Zolou a jemu podobnými.
Jazyk je tu vcelku květnatý, podle popisu Paříže ze začátku knihy muselo jít tehdá o pěknou stoku, o čemž mě již dříve informoval zmiňovaný Zola.
Když už jsem knihu začal podezřívat z určité plochosti, přílišné přímočarosti, dostane se mi krásné, několikastránkové, nihilistické úvahy nad smrtí.
"K čemu se máme přimknout? Ke komu vysílat své zoufalé výkřiky? V co máme věřit?
Všechna náboženství jsou hloupá se svou dětinskou morálkou a sobeckými sliby, jsou až obludně pitomá. Jedině smrt je jistá."
Jedno velké mínus. Kniha má celkem jednoduchou zápletku. Demonstrovat bezbřehou lidskou vychcanost na příběhu chudého chlapíka, jemuž náhoda naskytne příležitost dostat se společensky výš a vzhledem k tomu, že oplývá krásou stejně jako onou vychcaností, jde mu to moc dobře.
Konkrétně pomocí svého péra si otevírá spoustu dveří. A to je právě ono. Na Maupassantovi je znát, že by rád popustil stavidla, leč společenské konvence tehdejší mu to nedovolují. Tak se vyžívá v popisu otírání se stehny pod stolem, prsa popisuje Xkrát, ovšem jen v souvislosti se zrychleným dechem a sex je odbytý pouhým "pomilovali se". Ne že bych nutně potřeboval explicitní mrdání v každé knize, ovšem v Miláčkovi je to hlavní prostředek pro sunutí děje a byť hlavní pointa je někde jinde, cítil jsem se ochuzen.
Jako taková kompenzace mě potěšila silná hrdinka, jediný opravdový talent, bez níž by byli Duroy i její nebožtík manžel pouhými rádoby pisálky.
Madeleine si šla za svým a v rámci tehdejších prapodivných norem, kdy žena byla v podstatě mužův majetek, dokázala ze svého postavení vymačkat maximum a mám pocit, že ona jediná skončila opravdu spokojena, takovým tím hřejivým vnitřním pocitem.
PS: Nevím, co to o mě vypovídá, ale postava Duroye mi seděla mnohem víc než nějaká za každou cenu čestná bábovka. Podobně jsem to cítil u Welshova Sviňáka, což by vlastně mohl být název i této knihy.
Uděluji 8 nakroucených knírů z 10.
"Pod důstojným zevnějškem je člověk v podstatě jednou provždy mrzkým tvorem."
Kniha, která člověka ničím příliš nepřekvapí. Hlavní hrdina je vykreslený jako kariérista, který pro svůj posun využívá vysoce postavené ženy. Celou knížku mi vrtalo hlavou, jestli je vlastně George Duroy/du Roy kladná nebo záporná postava, nejzajímavější jsou v ní úvahy o životě a zejména smrti.
Moje první kniha od Maupassanta a bohužel asi i poslední. Nějak jsem se nemohla začíst.
Když to tak vezmu, ukazuje Maupassant v knize úplně skvěle, jak je tzv. demokracie skvěle uzpůsobená pro kariéristy a bezskrupulózní osobnosti.
Štítky knihy
láska 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura autobiografické prvky naturalismus rozhlasové zpracování společenské romány realismus (literatura)Autorovy další knížky
| 1972 |  Miláček |
| 1968 |  Kulička |
| 2014 | Kulička (19 povídek) |
| 1990 | Neteře paní plukovníkové |
| 1967 | Mont-Oriol |
(SPOILER) Maupassanta miluju, už mám od něj přečtenou Kuličku, Mont Oriol a asi 40 povídek, takže další na řadu přišel Miláček.
První asi polovinu jsem si říkala, že to přece vůbec není o chlápkovi, co šplhá po společenském žebříčku přes postele, jak nám říkali ve škole. Georges mi přišel jen přemýšlivý a ambiciózní; vždyť kdo se nesnaží o to, aby se měl lépe? (I když musím přiznat, že sympatický mi nebyl, ale to asi nikomu.)
Asi v půlce to začalo. Už dříve mi bylo zřejmé, že Forestier je tam, kde je, hlavně díky své ženě. Ale až později mi došlo, že se do ní Georges jenom nezamiloval, ale že taky chce, aby ho postrčila svými novinářskými schopnostmi a politickými intrikami výš. Vcelku nečekané pro mě bylo to, jak ji odkopl, aby si mohl vzít lepší partii.
Obecně ke knížce: Na rozdíl od Mont Oriolu, kde mě Maupassantovy popisy poprvé nudily, mě tady zase bavily, úplně jako bych tam byla. A řekla bych, že právě v této knize se autorovi nejvíc podařilo dokonale vykreslit charaktery postav. Ač neznáme vnitřní svět nikoho jiného kromě Georgese, hlavní ženské hrdinky jsou uvěřitelné a perfektně propracované.
Klasika, která je v mnoha ohledech stále aktuální. Doporučuji k přečtení.