Milenci a vrazi
Vladimír Páral
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94117/bmid_milenci-a-vrazi-oz6-94117.jpg
4
437
437
Román zachycuje životní osudy zaměstnanců ústeckého průmyslového závodu Kotex. 2. vydání (po dvaceti letech) je doplněno doslovem PhDr. Miloše Podhorského, který je vlastně recenzí na Párala a jeho dílo.
Přidat komentář
Honba za štěstím? Jak strašná, strašná marnost z toho sálá...
Atmosféra po spisovatelské stránce brilantní, fakt totální nekonvenčnosti celého příběhu a ústecké prostředí dodalo knize jasnou osobitost.
Nejlepší Páralův román ve kterém se mu symbolem světa stal dům č.p. 2000. V tomto domě bydlí zaměstnanci firmy Kotex. Každé poschodí je určeno pro nějakou sociální skupinu, tím autor evokoval atmosféru třídních rozdílů, o nichž vládnoucí garnitura tvrdila, že neexistují. Kniha je plná protikladů a rozporů, ale nejzávažnější protiklad Páral metaforizoval v podobě červené a modré barvy. Červení rovná se nemajetní útočící na bohatství a postavení modrých - šlechta. Většině postav autor přisoudil symbolické úlohy, které románu dávají mytologický význam a odkazují k biblické předloze.V hlavní postavě inženýra Borka můžeme vidět stylizaci Juliána Sorela ze Stendhalova románu Červený a černý.
Nesnesitelné. Ze stejného znechucujícího pytle jako Kund(er)a či Houllebecq (nebo jak se ten úchyl píše).
Tahle smršť se snad ani nedá nijak krátce popsat. Obdivuhodná mozaika postav, charakterů, motivací. Úžasná kniha.
Román o věčném draní se za lepším, a nebyl by to Páral, kdyby nebyl také o sexu a milostných vztazích. Červení nemilosrdně útočí na modré a ti úspěšní z nich se stávají modrými. Neméně urputně válčí červení sami mezi sebou. Zejména boj o lepší bydlení je velmi militantní, protože jsou dva druhy lidí, s kvartýrem a bez něho, a mezi nima ostnatej drát. Tentokrát se tak děje v kulisách reálného socialismu. Nové generace postupně nahrazují ty staré a boj o lepší místo na slunci pokračuje dál. Kniha je to nesmírně čtivá a obsahuje také spoustu, často vtipných, vsuvek ze světového tisku. Postavy z domu čp. 2000 byly velmi zajímavé a těm klíčovým byly věnovány samostatné kapitoly ve formě životopisu. Nejsympatičtější mi byla Zita Gráfová a jen mě mrzelo, že jsem se nedozvěděl, jak to bylo dál s jejím synem Romanem. Čtení jsem si užil.
(Pokračování příště)
Citace: Jdu se ještě podívat na tu fabriku. Tyhle procházky - mezi námi - jsou poslední léta už jen zdravotní. Jdu pod svými věžemi, stanicemi a halami... Dívám se raději na zem. Náhle se lekám: proti mně se po betonu hýbe jakési pohádkové zvíře, báječný šupinatý netvor třpytně modrý, zelený a zlatý... Udělám ještě dva kroky... čtyřicet much s lesklými zadky se vzneslo do vzduchu a na betonu zbylo hovno.
Pro mě osobně docela náročná kniha. Trvala mi dlouho, první asi půlku jsem četla fakt po troškách, nemohla jsem se začíst, vůbec jsem se neorientovala. Ale postupem času mě začaly osudy postav zajímat. Nakonec jsem ráda že jsem se dílem prokousala, ač to byl někdy boj. Tou ponurou atmosférou a prostředím mi to trochu připomínalo film Kouř. Jsem zvědavá na filmové zpracování.
(SPOILER) Celkem náročné čtení (za to ubírám hvězdu) a dlouho mi trvalo, než jsem si na styl psaní zvykl. Kniha pro mě byla hutná a když jsem četl opravdu pozorně, zabralo mi to spoustu času. Poněkud depresivní líčení osudů několika lidí, žijících v jednom domě v Ústí nad Labem. Vnitřní myšlenky postav jsou bohaté, ale opravdu často spíše negativní, sebezničující, což odráží povahu samotného města, ve kterém také žiji (díky bohu ne v Ústí 60. let). Líbil se mi uzavřený cyklus životů hlavních postav. První polovina knihy je hravá, zábavnější s tragickým vyvrcholením. Druhá polovina pro mě byla téměř čirá deprese, apatie. Bezvýchodnost koloběhu života postav, odsouzených čím dál více strádat ať už mají vše nebo nic, byla skličující. Někdy jsem se trochu zasmál. Víc k tomu nemám co říci.
Dopisuji 28.9.2024: Ponechávám komentář z 27.6.2022 beze změny, ale tímto upravuji mé níže uvedené tvrzení, že V. P. je autorem jen jedné knihy, a to "Milenci a vrazi". Kniha s mimořádně nevhodným názvem "Profesionální žena" je hodně nad úrovní ostatních Páralových knih, i když hodnoty knihy "Milenci a vrazi" nedosahuje. Můj komentář na knihu "Profesionální žena" viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/cerna-pentalogie-profesionalni-zena-398111)
Zcela souhlasím s názorem helena8303, že Vladimír Páral je autorem jediné knihy, a to knihy Milenci a vrazi. Pokládám to za jeden z vrcholů české poválečné literatury. Mimo již zde mnohokrát komentovaný princip zmodrání červených, který se v dějinách stále opakuje (v žádné jiné knize jsem se s tím nesetkal, s největší pravděpodobností zde autor zpracoval sám svůj fantastický postřeh), bych rád upozornil na něco, co pravděpodobně čtenářům může uniknout, a sice, že do knihy je nenápadně zakomponován novozákonní příběh, včetně analogie postav:
Julda Serafin - svatý Jan Křtitel
Alex Serafin - ďábel
Madda - svatá Maří Magdalena
Iša - Ježíš
Starý Teo - Bůh Otec.
V závěru je dokonce i ukřižování. Ale jak autor sám dále píše, nikdo si toho nevšiml, protože všichni byli zaujati následujícím sportovním utkáním.
Na úvod druhého vydání z 90. let autor dopsal větu, že na druhém vydání nemá potřebu měnit ani jedno slovo. Geniální.
Uvedu jednu myšlenku, která mne napadla. (Nevnucuji ji, ale myslím, že za zveřejnění stojí.) Autor v r. 1973 vydal knihu Mladý muž a bílá velryba. Vytvořil zde postavu mladého člověka, který byl sympatický, nemusel vadit ani čtenářům, ani režimu. Tohoto člověka nechal v závěru románu tragicky zemřít. Pro mne to je vzkaz: "Tuto postavu chce režim, má ji mít. Tím, že ji nechávám zemřít Vám čtenáři vzkazuji, že s ní nesouhlasím. Opravdu nesouhlasím s tím, jak budu od nynějška psát. Z něčeho ale žít musím a psát umím. Bude se Vám to líbit a režimu to nebude vadit."
Osobně zůstávám u knihy Milenci a vrazi.
Závěrem něco ke zfilmování. I když film nedosahuje kvality knihy, tak svým úplným závěrem (který je pouze ve filmu) román krásně a vhodně doplnil. Z vězení propuštěný vrah Roman Gráf jde po odpykání trestu pracovat do sociálního ústavu pomáhat postiženým. Vůbec bych se nedivil, kdyby toto rozjasnění jiskřičkou naděje vyšlo přímo z hlavy autora knihy, který byl v době natáčení filmu o několik desítek let starší.
Možná proto, že jsem se sama narodila v Ústí a dodneška si pamatuji ten divný nasládlý smrad z chemičky, možná proto mám tak ráda Párala a jeho tvorbu. Chápe sever a zná stinné stránky mezilidských vztahů. Skvěle dokáže vystihnout tu ponurou smradlavou atmosféru některých míst na severu a malichernost některých problémů.
Chtíč, touha po jiném těle, tak i po moci, stereotyp v manželství, snaha uniknout, vztahy, nenaplněné sny a bezohledné ambice, tehdejší prapodivná doba, politika, o tom všem jsou Milenci a vrazy. Páral rozhodně nesedne každému, ale pro mě má osobité kouzlo. Každé postavě a jejímu příběhu se věnuje s náležitou péčí.
Po přečtení zůstává trochu depresivní nálada a pocit, že život, vztahy a touha po moci nakonec přeci jen každého semelou.
Na Páralovi je cítit, že to není úplně typický spisovatel, jeho tvorba se liší, je jiná, svérázná. Sám studoval technický obor a je to znát z něj i jeho děl. Nejen, že si vybírá možná trochu netypické prostředí příběhů - chemičky, továrny, ale i jeho postoj k životu a vztahům je občas až děsivě chladnokrevný, technicky popisný, mnohdy až balancující na hraně odtažitosti a pohrdání. A přitom se nebojí použít i svůj svérázný neprvoplánový humor a cynismus.
Mnoho let po shlédnutí stejnojmeného filmu jsem se rozhodnul, že si přečtu knižní předlohu. Mě osobně se zmiňovaný film líbil a to i navzdory nízkému hodnocení. V porovnání s knihou však tento film neobstojí. Kniha je v tomto případě mnohem zajímavější a komplexnější, což nepovažuji za pravidlo.
Obecně se nejedná o žádné veselé čtení a v mnoha ohledech kniha působí velmi depresivně. Příběh lze vnímat ve více rovinách jako svědectví o životě v bývalém komunistickém režimu, ale zároveň jej lze vnímat i v obecně lidské rovině, kdy jedna generace následuje druhou a každá řeší v podstatě ty samé problémy a každá je nakonec náležitě semleta životem. Nalezl bych mnohem více témat, která mne zaujala, ale tento prvek na mne v knize působil asi nejsilněji. V jistém smyslu závěr knihy evokuje existenciální otázky, které jsou nadčasové a ze své podstaty nezávislé na politickém uspořádání.
Za mne vynikající kniha, která v mnoha ohledech předčila stejnojmenný film. Podle mého názoru má tato kniha stále co nabídnout i současným čtenářům. Pouze bych jí nikomu nenutil ke čtení, v rámci povinné literatury. To je zcela proti duchu této knihy.
Vladimíra Párala považuji za autora jedné knížky. Do Milenců a vrahů dal všechno a asi sám věděl, že už sám sebe nepřekoná.
Kniha měla strašnou smůlu, brzy po vydání v roce 69 šla do stoupy.
Je to jedna ze tří knih, které mne ovlivnily na celý zbytek života. Prostě modří a červení a furt se to střídá.
Neuvěřiteně hutný text, ani slovo navíc, prostě “ pecka do tejla” , aspoň pro mě, v tom roce 69.
“ Evžen Gráf miloval čerstvá jablka a skutečně je také jídal. Rovnal si je na skříň, denně prohlížel, a jedl ta, která začínala hnít. Snědl 689 kilogramů nahnilých jablek. “
No, není tahle sentence GÉNIÁLNÍ???
( Snad jsem to nenapsala blbě, dala jsem to z hlavy. )
Vzpomínám na svůj čtecí maraton, kdy jsem hltala jednoho Párala za druhým. To už je fakt historie.
Sex a moc. Dvě hlavní motivace a jistoty předrevoluční reality, tak nám to alespoň někdy připadalo v lavicích střední školy, kde jsme si o přestávkách vyměňovali informace o sexu a literatuře a z Párala zpaměti citovali, přičemž naše moc byla nulová.
Chudí a nespokojení, draví červení slezou z hor, vyvolají revoluci, postupně zbohatnou, zpohodlní, zeslábnou, zmodrají a časem se stanou kořistí dalších zoufalých, hladových červených revolucionářů. A tak to chodí pořád dokola a živočišný sex při tom hraje významnou roli. Autor přesně odpozoroval několik charakteristických postav, přepálil jejich vlastnosti do extrémů a v prostředí severočeských chemických provozů přesvědčivě zjednodušil a velmi naturalisticky popsal koloběh života, jak ho už dávno prozkoumali historikové, složitě popsali filozofové a zdravým rozumem pochopili běžní smrtelníci. Originální a nezapomenutelná kniha.
95 % (aktuálně 345 hodnocení s průměrem 80 %).
P.S.
Tenhle komentář není aktuální reakce, je to vzpomínka na dávnou četbu.
Tahle kniha se Páralovi opravdu povedla, dle mého názoru jeho nejlepší. Líbí si mi zde i střídaní vypravěče a formy vyprávění, což mi v některých jiných dílech většinou vadí.
Můj nejoblíbenější Páralův román. Jako mladá holka jsem ve své tehdejší naivitě jeho díla moc nevyhledávala, s odstupem času v nich nacházím něco jiného než tehdy. Bylo to i moje mládí.
Četla jsem na střední - moc mě nenadchlo, četla jsem cca v 25 - bavilo mě moc, už teď se těším, až se třeba ve 40 začtu znovu a uvidím to pohledem zase té jiné generace! Aneb v každém věku lze knihu vnímat z jiného úhlu pohledu - a to je geniální!
Páral mě nikdy moc nebral, četla jsem ho spíš v době, když vycházelo málo knih a stály se na ně fronty. Ale tahle se mi docela líbila.
Štítky knihy
nevěra zfilmováno erotika znásilnění komunismus psychologické romány manželská krize milostné vztahy Ústí nad Labem milenciAutorovy další knížky
| 1990 |  Milenci a vrazi |
| 1978 |  Mladý muž & bílá velryba |
| 1988 | Země žen |
| 1967 | Soukromá vichřice |
| 1982 | Romeo & Julie 2300 |
Knihu jsem četla v období dospívání a líbila se mi. O spoustu let později mi připadá zbytečné hrubá. Zkrátka, každé životní období si žádá své.