Místo pro Jonathana!

Čapek je stále aktuální a skvělý autor.
Jestli tyhle články vycházely v novinách, tak obdivuji čtenáře, kteří články četli. Mi totiž přišly dost těžké na pochopení, možná je to tím, že knihu musím vrátit do knihovny a jsem v časovém presu.
Asi se ke knize budu muset vrátit za pár let.

15.01.2022

Ten Čapek má pravdu i po sto (po devadesáti) letech.
Tedy některá souvětí byla tak složitá, že jsem je přelouskala dvakrát a pak přeskočila. Přecejen jsou výrazy, které dnes nepoužíváme a ani s pomocí slovníku jsem nepochopila podstatu sdělení. V několika kapitolách se věnuje tehdejší aktuální politické situaci a tehdy netuším vůči čemu se vymezuje.
Ale některé věty,... jako by je napsal dnes.
"Kdybychom se obecně rozhodli nevěřit každému žvástu, přinutili bychom i ty kdo nejvíc hřeší na lidskou lehkověrnost, aby to začali brát s pravdou trochu vážněji."
"Úřednický kabinet není porážka demokracie; je to jen prohra politiky."
"Je až na pováženou, kdo všechno se ujímá ohrožené demokracie. Například ti, kdo až dosud prohlašovali demokracii za nějaký přežitek...."

Kéž by si ti, kteří "mají co říct" ke každému tématu a neumějí ustoupit ze své pravdy, přečetli a pochopili alespoň Kapitolu o hodnotách.
Dovedu si představit, že si každý týden koupím noviny, abych si mohla přečíst Čapkovo zamyšlení.

15.08.2021

Ne jednou jsem se musela dívat na rok vydání článků, protože jsem měla pocit jako by reagoval na současnost.
Z čehož plynou dva možné závěry: točíme se v kruhu a nebo jsme jako národ stále stejně zabednění.
Odpověď co je horší nechám na každém.

29.03.2019

Ze všeho nejdřív mě uhodil do očí rok vydání. Něco takového mohlo vyjít v sedmdesátém roce?! Pravda, nakladatelství dlouho nepřežilo.
Při čtení se nelze ubránit dojmu, že jsme o téměř století později jako společnost nijak zvlášť nepokročili. Mnoho vysoce aktuálních postřehů, vzdělávací soustavou počínaje a odvratem od rozumu a pravdy konče:

"Oč by nám všem bylo lépe, kdyby naši odpůrci byli na nás sice jako čerti a pásli po každém našem kroku, ale činili to s respektem ke skutečnosti; kdyby si na nás opravdu hleděli posvítit, místo aby mlátili hubou a perem (...) spoléhajíce na to, že nedbat pravdy není u nás žádná ostuda. Někdy si nejsme jisti, co je nejhorší zlo veřejného života, zda nenávist, nebo korupce, nebo demagogie; ale největší zlo je nepravdivost, neboť nebýt jí, stála by nenávist, korupce i demagogie tak strašlivě naze před očima všech, že by už ani nebylo nutno ji vyvracet.
Království lži není tam, kde se lže, nýbrž, kde se lež přijímá."

"Pořádný díl duchovního zmatku, ve kterém žijeme, vzniká tím, že se lidé neptají, odkud vanou názory a slova; že nekoukají na to, kdo je pronáší; že nezkoumají, jak to vypadá tam, odkud to nebo ono zaválo. Nejsvětější pravda může být fráze, polopravda nebo nestoudná lež podle toho, kdo ji bere do úst.
Kromě těch, kdo jsou pevně odhodláni nedbat skutečnosti a jenom věřit v idiotskou pověru fyziologické rasy... plyne zřetelně aspoň to jedno: že národ je skutečnost duchová, že to není fakt hmotný, ale ideový a kulturní. Dobrá. A teď se rozhlédněte, kdo u nás, kdo ve světě vyhlašuje nacionalism nejsilnějším hlasem. Ve většině případů to bývají lidé - jak je označit? - nu, ne zrovna duchovní; ne zrovna nejvzdělanější, ne zrovna oplývající samými kulturními zájmy. (...) Ale ty úkazy nejsou argumentem proti nacionalismu. Jsou jenom dokladem, že ti, kdo se jím tak tuze ohánějí, nejsou ti praví. Vidíme-li, že vulgární kulturně méněcenný, duchově zkorumpovaný tisk bere nacionalism za svou věc, neznamená to, že nacionalism je vulgární a nekulturní, ale že ten tisk lže."

"U nás se aspoň v některých vrstvách ukazuje podobný sklon: řekl bych, potřeba citově se rozšoupnout, hledat v politice citové ukojení, vybít se v ní vášnivě a pudově; je to dost divná směs hrubé nenávisti a sentimentality; nechce se operovat s rozumovými důvody, nýbrž s politickými a národními vášněmi. Že tento sklon svědčí o jakési životní prázdnotě, která potřebuje politických hesel jako nějakého alkoholu, a že je to úkaz v podstatě romantický a úpadkový, to by byla jiná kapitola."

"Nebudeme naříkat, že dnes ve světě rozhodují nižší ideály, ale budeme se ptát, kam se poděly ty vyšší ideály, kdo je ztratil, kdo od nich upustil. Koneckonců davy jsou po jisté stránce bezmocné; mohou pálit knihy nebo rozbíjet hlavy, ale nemohou zničit myšlenku. Myšlenku je možno jenom zradit. Davový člověk může nedbat vyššího rozumu, ale nemůže jej ponížit. Jeho moc se stává nebezpečím teprve tehdy, přestane-li nad ním silně, jasně a neodbytně zaznívat hlas zvěstující, že jest něco nad jeho dosaženou úrovní, něco jemu nepodrobeného."

"Máme-li svou partaj, jsou ostatní partaje všivé a koruptní, máme-li svůj ideál, jsou ostatní ideály vyložené bídáctví a podvod. Následkem zuřivého hodnocení žijeme ve světe strašlivě znehodnoceném; odtud ta katastrofální nálada, jež se pokouší o dnešní lidi; zdá se nám, že nebude škoda světa, ve kterém je tolik věcí, jež rozhořčeně odmítáme."

"Kde se vlastně vzala a z jakých zkušeností vznikla ta oblíbená antiteze skeptického Rozumu a činorodé Vůle? (...) Nedůvěřujeme rozumu, neboť má tu nevítanou vlastnost, že nás přistihuje při našich nezdarech nebo kompromituje naše cíle. Proto se ho bojíme. Zklamání z rozumu je vlastně strach z rozumu, který by nás dříve nebo později konfrontoval se skutečností."

26.12.2018

Na téhle knize mě mrzí jediná věc - že řadu zde brilantně podaných témat už bohužel nelze s autorem rozebrat osobně. Úžasné, inspirativní a překvapivě málo známé čtení.