Mládí je v hlavě
Jarmila Frejtichová
Mládí je v hlavě představuje šest žen, z nichž každá nabízí svůj jedinečný pohled na život a svůj recept na mládí. Tyto zralé dámy shodně sdílejí, že skutečné mládí nespočívá v počtu let, ale ve způsobu, jakým přistupujeme k životu. Přestože se jejich rady a zkušenosti liší, všechny zdůrazňují význam duševního růstu, pečování o vztahy s blízkými a udržování dobrého zdraví a fyzické kondice. Inspirujte se, jak si užívat aktivní život v jakémkoli věku.... celý text
Přidat komentář
Brožúrečka na dve jazdy, ale čítala sa veľmi dobre. Život o nejakom tom vyššom čísle z pohľadu obľúbených dám. Namietala by som, že ich v živote nevyfackalo vlastné telo, preto si udržali sviežeho ducha, ... ale netreba. Možno stačí iba nasávať nevypovedané medzi riadkami.
Saskiou Burešovou som si bola istá, od Veroniky Freimanovej som očakávala najviac, dostala som najmenej- muselo jej byť zo strany diváckej obce ublížené viac, ako si myslíme, chráni si súkromie a seba, niet divu. Na moje najväčšie počudovanie, najviac si ma získala Petra Černocká. Tá baba proste nemá chybu :)
Redaktorka: JAKÁ BYLA VAŠE RODINA?
Petra Černocká: Já jsem měla malinko problematické dětství. V deseti letech mi umřela maminka. Tím jsem se možná i mentálně posunula k tomu, že zvládám dobře těžké situace. Protože to by fakt svízelný. Táta se o nás rok staral sám, takže jsem měla se starším bráchou klíč na krku. Tatínek chodil z práce, jak to dřív bývalo i v sobotu, třeba v pět hodin a my jsme se museli sami o sebe postarat. Jako desetiletá holka jsem se uměla postarat i o leccos v domácnosti. A pak to tatínek zachránil a vzal si sličnou tramvajačku. Jenom byl zkraje trochu špatně informovanej... Ona ta paní předtím, než přišli komunisti a sebrali jí to, měla kavárnu v Rumburku. A tatínek - byl ročník 1910 - byl takový ten nadšený student, komunista, a teď měl najednou v bytě buržoazní osobu. To bývala velká legrace. Nová matka byla taková hodně věcná, nechtěla s ním rozebírat výhody nového systému, protože když jí sebrali kavárnu, tak s malý dítětem v náručí prchala přes hranice. Byla pak v utečeneckých lágrech, prošla si lecčíms, až skončila v Brazílii . Tam pracovala v cukrárně a stará dáma, která tu cukrárnu vlastnila, jí ten podnik chtěla odkázat. Ale moje druhá maminka dostala záchvat, že domov je domov, a šla na ambasádu zeptat se, jestli se může vrátit. Oni jí řekli:"Jo, vraťte se, umíte dva jazyky, můžete dělat třeba na aerolinkách." No, ty dva jazkyky pak mohla uplatnit v tý tramvaji... Takže můj otec si vzal někoho, s kým nepočítal.
Za mě bylo skvělé poznat známé osobnosti i z z trochu více osobní stránky. Z knihy si člověk může odnést zajímavé typy jak pojmout své stáří a jak pracovat s procesem měnící se etapy života. Zároveň se i zasmát protože rozhovory jsou odlehčené a místy opravdu k začtení
Autorovy další knížky
2018 | Můj rok 1968 |
2017 | 1967: Rok, kdy jsem se narodil(a) |
2018 | Můj rok 1958 |
2019 | Můj rok 1949 |
2019 | Můj rok 1959 |
Knížečka stála za přečtení hlavně díky rozhovoru s Petrou Černockou! To bylo svižné, zajímavé a humorné počtení. Petra si na nic nehraje, je mladá duchem i vzhledem a moc sympatická! Ty ostatní rozhovory mne moc neoslovily.