Mlčení
Šúsaku Endó
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/328194/bmid_mlceni-ZcN-328194.jpg
4
255
255
Autor se ve své rozsáhlé románové tvorbě často zabývá otázkami vztahů kultur Východu a Západu. Není proto divu, že jej zaujalo období konce středověku a začátku novověku, odpovádající druhé polovině 16. a začátku 17. století, kdy se jeho vlast vyrovnávala s první vlnou evropské civilizace. Děj románu je zasazen do doby, kdy po desetiletích otevřených styků se Japonsko, střežící své kulturní tradice a politickou nezávislost, evropskému vlivu uzavřelo a nežádoucí vetřelce krutě trestalo. Pronásledování neunikl ani hrdina románu, jehož osudy autor líčí podle osobnosti Siciliána Giuseppe Chiary, jednoho z takzvaných ,,korobi bateren", misionářů, kteří podlehli mučení a zřekli se své víry. Dramatický příběh zaujme nejen věrností historického rámce, ale především hloubkou svědectví o síle naděje, která zbavena povrchní iluze dokáže překonat i krajní lidskou nouzi. Snad právě tento důvěryplný pohled na svět založil mimořádný ohlas Endóovy knihy.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2017 , VyšehradOriginální název:
Čimmoku – 沈黙, 1966
více info...
Přidat komentář
Mlčení je kniha, kterou budou jinak vnímat věřící lidé a jinak ateisti. Já měla vždy na misie a obecně snahu vnucovat někomu svou víru dost negativní pohled a názor jsem nezměnila ani po přečtení. Chování knězů mi přišlo někdy až sobecké a s hlavním hrdinou jsem soucítit nedokázala, přestože jsem se snažila jeho motivaci pochopit. Ale jsem ráda, že jsem po Mlčení sáhla, protože mi kniha opravdu dlouho ležela v hlavě. A to, že v případě Mlčení máte problém poznat, že knihu napsal Japonec, je jen důkaz toho, jak geniální spisovatel Šúsaku Endó byl.
Příběh, který stojí za přečtení i přes svou krutost (kterou jako takovou nevyhledávám). Evropští misionáři přijeli chudým japonským venkovanům hlásat vzkříšeného Krista. Někteří z nich uvěřili – a za svou víru často tvrdě zaplatili. Ale uvěřili vůbec ve vzkříšeného Krista, v toho stejného, ve kterého věříme my? A pokud ne, je to selháním toho, kdo jim Krista hlásal? Kniha, která na první pohled boří naše křesťanské ideály – aby nám však vzápětí ukázala, jak důležité je nenechat se o tyto ideály oloupit, i když se zdá, že už se dávno zbortily, nejsou nám vůbec k ničemu… a Bůh mlčí… Právě to mlčení, zámlky a určitá stručnost promlouvá za mnohé – často více než mnoho slov.
"Hřích není jen to, co se za něj obvykle považuje – že člověk krade nebo lže. Spíš je hřích to, když člověk projde životem Krista a zapomene na stopy, které v něm zanechal. Šeptal růženec pohybuje při tom prsty a modlitba se konečně dotkla jeho srdce."
Šúsaku Endó napísal knihu Čimmoku, akoby ani nebol Japoncom. Úžasne. Všetky tie myšlienkové pochody kňaza, jeho stavy, kedy sledujeme, že ho opúšťa viera. Kedy pochybuje, pretože nechápe, ako sa Boh môže pozerať na všetko to zlo. Stavy, kedy je zase silný, ba dokonca vidí podobnosť v jeho ceste a v poslednej ceste samotného Ježiša. Jasné, že sa natíska otázka, na čo v tak odlišnej zemi, akou je Japonsko, išli Európania šíriť vieru, keď samotní Japonci svoju vieru už mali. Veľa, veľa by sa o tom dalo napísať, ale na čo ... prečítajte si knihu. Je tenká, a aj napriek tomu, že túto tému absolútne v literatúre nevyhľadávam, bola naozaj prudko a ľahko čitateľná, spisovateľ sa pevne držal histórie, zachovaných písomností a zmenil len veľmi málo .
Jak už zde někdo napsal dříve tak i já jsem nedokázala přímo soucítit s hlavním hrdinou, protože dle mého pohledu prostě jen vnucovali zboží stejně jako podomní obchodníci. Do Japonska cestovali, i přesto že věděli, že už se třeba nevrátí. Nic mučednického na tom nedokáži vidět. I přesto že jsem pokřtěna, i přesto že v Boha přímo nevěřím, přesto mě tato kniha nutila k zamyšlení nad spoustou věcí.
Skvělé vykreslení izolovaného Japonska z pohledu náboženství a tradic. Evropští misionáři měli snahu zasadit pomalu semínka křesťanství mezi místní obyvatele, jež takovou snahu tvrdě potlačili a namísto krásných vzrostlých stromů se Evropané dočkali pouze uhnívajících kořenů a nenávisti ze strany ostrovanů.
Celý příběh se točí kolem Padre Rodriguese - spasitele tajných japonských křesťanů, který svádí svůj vnitřní boj, zažívá zradu, snaží se o změnu, pochopení a odpuštění. Marně se upíná k Bohu, který stále mlčí.
Reakcia na niektoré komentáre : Hľadieť na históriu z perspektívy "kultúrnej tolerancie" je predsudok z 20. storočia. Misionári, ktorí prichádzali pred niekoľkými storočiami do Japonska tam neprišli zničiť kultúru, ale hlásať evanjelium. Dobrota presahuje hranice každej kultúry. Navyše jezuiti sa snažili "navrubovať" na miestne tradície. A propos, aj budhizmus a konfucionizmus prišli do Japonska z cudziny. Stretávanie a strety rôznych kultúr a náboženstiev sú normálnym javom v dejinách, samozrejme, že to prináša problémy, súperenie a zámienky k vojnám, ale na druhej strane aj izolacionizmus zabraňuje posunu, reflexii vlastných hodnôt a vyostruje nové spory, ako to bolo aj v prípade Japonska. ... Keby si apoštoli "nechali vieru pre seba" a nemali radikálne presvedčenie (ako by sa to dnes označilo), zostali a umreli by asi niekde v Judsku. Kto by nám však prišiel povedať o Ježišovi? Je treba rozlišovať úprimnú evanjelizáciu založenú na rešpekte a službe k bratom, ktorá sa vystavuje možnému prenasledovaniu, od koristníckych výprav Európanov do zámoria pod zámienkou christianizácie, protirečiac hlavnému prikázaniu a s ochotou so zbraňou v ruke prenasledovať... To, čo si však vladári v Japonsku nepriali, po tom viacerí obyčajní chudobní ľudia túžili. A za vieru v Krista boli ochotní položiť život.
Zajímavá exkurze do mysli mladého misionáře při jeho střetu se svébytnou cizí kulturou, nepřátelskou k jeho náboženskému přesvědčení. Líbilo se mi, jak autor střídal styly vyprávění a je znát, že historickou problematiku měl nastudovanou důkladně. Nicméně nemohu si pomoci, ale nějak jsem s hlavní postavou nedokázala soucítit (čímž samozřejmě nechci snižovat míru utrpení křesťanů v dané době v Japonsku, ta mučení a popravy byly ohavné). Prostě se nedokážu zbavit dojmu, že milí bratři misionáři se prostě mocí mermo jen snažili sebe a své přesvědčení procpat někam, kde o ně nikdo nestál. Úryvek, který tady níže uvádí uživatel Klamm, to vystihuje naprosto přesně.
To si jeden myslí, že ta jeho pravda je jediná a že se s ní musí řídit všichni lidé na světě. Zabalí si svůj raneček vědomostí a hurá do světa dělat náboženskou osvětu. Jenže jak se říká: jiný kraj, jiný mrav. Osobně jsem spíše nakloněný kulturnímu konzervatismu, takže pro takové hurá akce moc pochopení nemám. Zvláště pak do zemí, které už mají svou zažitou kulturu a tradici. Vyjma fyzického týrání jsem tedy s misionáři nijak hlubokou lítost nepociťoval. I když to muselo být hodně nepříjemné, oproti týrání staroobřadníků bránících se reformě církve, popsané v knize Život prokokopa Avvakuma, mi to v Japonsku nepřišlo tak brutální.
JAPONSKÝ KOMISAŘ: „Když vám někdo nutí zboží, o které nestojíte, je to taky jakási laskavost na nepravém místě. A křesťanská nauka se podobá takovému vnucovanému zboží. My máme své vlastní náboženství. A v situaci, v jaké jsme, nehodláme přijímat učení cizí země. I mě kněží v semináři učili katechismus, ale teď už si ani trochu nemyslím, že bychom ho potřebovali.“
KNĚZ: „My na to máme jiný názor,“ řekl kněz klidně, tichým hlasem. „To bychom přece nevážili tak dlouhou cestu přes moře.“
......................................................................
No, může se pak někdo divit Japoncům, jaké kroky po takových zatvrzelých slovech proti misionářům podnikli? Snaha o určitý dialog byla, ale komu není rady, tomu není pomoci.
75%
Čekal jsem něco jiného, tohle není ani tak historický román ze středověkého Japonska, jako spíše sonda do hlavy křesťanského misionáře v okamžiku zásadní zkoušky jeho víry. Z tohoto pohledu je to kniha zajímavá a dobře napsaná, já jsem ale chtěl něco ve stylu Taiko nebo Musaši a tak jsem byl docela zklamaný. Kdybych neznal jméno autora, ani bych nepoznal, že jde o Japonce, je to napsáno docela v evropském stylu. A je to vlastně logické, příběh vypráví portugalský kněz, který přes šógunův zákaz tajně přicestoval do Japonska a po svém dopadení je nucen k odpadnutí od křesťanské víry.
(...) "V té chvíli jsem pochopil, že umírat za lidi dobré a krásné není tak těžké, ale jakou oběť znamená vydat se za ubohé a zkažené!" (...)
(...) "Kdyby Bůh nebyl, člověk by určitě nemohl unést tu jednotvárnost moře, tu zlověstnou netečnost. Bylo to hrozné pomyšlení. Jak strašný žert, kdyby Bůh nebyl! (...)
Kultivovaný, křehký román o jen těžko vyslovitelných věcech. Mystérium světa se zde nepředvádí jako slon v manéži a neutápí se v nánosech kýčovitých mystických propriet (symbolem této zhovadilé estetiky budiž navěky film Darrena Aronofského Fontána), nýbrž září jasným světlem v "náporech všednosti". Každé slovo tu má svou váhu. Každá chvíle je neskonale banální a zároveň nekonečně významná. Endó očividně nesnáší hru na efekt a já mu za to při takovém tématu nadšeně tleskám. Mlčení, román-haiku.
Nebudu zastírat, že mě tato kniha zpočátku příšerně nudila. Ještě někdy v polovině jsem se přemlouvala, že dalších sto stran přece zvládnu dočíst a plánovala si, jak se tu s jednou či dvěma hvězdičkami podivím nad jejím věhlasem. Nemám moc pochopení pro misijní činnost a vydat se někam úmyslně a natěšeně s vidinou slavného mučednictví mi připadá vyloženě pitomé. Líbil se mi sice Endóův impresionistický jazyk, ale duševní pochody i zážitky hlavního protagonisty mi připadaly ubíjející. Ale pak.. PAK jsem se konečně pročetla ke klíčové části románu, poslední Rodriguezově noci ve vězení, a to byl TAKOVÝ psychologicko-duchovní nářez, že nebýt toho všeho okolo, katapultuje Mlčení do mých nejoblíbenějších knih. I tak se tam možná dostane, po dalším přečtení, protože tohle úžasné vyvrcholení je zachyceno tak neuvěřitelně, že na ně asi nikdy nezapomenu. Skutečně zvláštní kniha, asi není pro každého, ale na mě nakonec velmi silně zapůsobila. Endó je prostě borec.
Dobrá kniha, informačně hodnotná. Ale nic k čemu se budu vracet, nebo mi nějak víc utkvělo.
Ufňukaný kněz je na facku; novela má, vzhledem ke své délce, podezřele mnoho prázdných míst.
Kniha nabízí zajímavý obraz Japonska v době, kdy se zde vládnoucí třída pokoušela potlačit křesťanství a tak ochránit svou svrchovanou vládu před cizími vlivy. Endó zde popisuje životní osudy mladého jezuitského kněze z Portugalska, který se do Japonska vydal již v době, kdy zde platil přísný zákaz vstupu komukoliv z katolických zemí. Chce zde najít svého učitele a významného misionáře, o němž se tvrdí, že byl chycen a donucen k odvolání. Vydává se tak na cestu, z níž není návratu.
Spíše než příběh o útrapách mladého kněze je to příběh o víře. Kněz je stále znovu a znovu vystavován situacím, které ho nutí přemýšlet o pevnosti své víry a tom, zdali je slepé následování opravdu tím, co by měl následovat. Okamžiky pevného přesvědčení se střídají s okamžiky pochybností a víra musí bojovat s výčitkami svědomí, zbabělostí a beznadějí.
Autor si zdárně vyhrál i s formou. Zatímco první třetina je nám prezentována formou dopisů mladého kněze svému nadřízenému, střed pak tvoří klasické románové vyprávění a závěr strohé úřednické zápisky. Forma tak odpovídá každé etapě knězova života a podtrhuje pocity z příběhu.
Výborná kniha o šíření křesťanství v Japonsku na začátku 17. století před jeho takřka totální izolací od okolního světa. V románu Mlčení je dobře znát, že křesťanství nemuselo být v Japonsku jen okrajovým náboženstvím, jak je tomu například dnes, ale že mělo v dobách prvních misionářů silnou podporu, která se ale následkem změny poměrů a pohledu vládnoucích vrstev radikálně proměnila. Endó si ale možná až příliš idealizuje křesťanské misionáře, kteří jsou chápaví k místním a snaží se pochopit i jejich vlastní kulturu. Nevím, možná to tak skutečně bylo a Japonsko se mohlo stát příkladem souznění křesťanství s budhismem a šintoismem, ale kdoví, možná by to v Japonksu dopadlo jako jinde ve světě, kde ale většinou západní myšlení nakonec ve velké míře pohltilo a zadusilo původní kulturu. Vykreslení života tehdějších japonských křesťanů a jejich rituálů je ale popsáno opravdu dobře a i příběh se čte jedním dechem. Zajímavá a nepříliš známá kapitola japonksých dějin z pera asi nejznámějšího japonského křesťanského autora. Doporučuji.
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno japonská literatura misionáři misie křesťanský Východ pronásledování křesťanů šogunát historické rományAutorovy další knížky
| 1987 |  Mlčení |
| 2018 | Samuraj |
| 2019 | Hluboká řeka |
| 1980 |  More a jed |
| 1983 | Keď zahvízdam |
Další z knih o kterých jsem ráda,že jsem je četla a které už asi nikdy nebudu znova číst,protože nejsem schopná ji vnímat jen jako příběh.
Napadá mě,že co sejeme,to sklidíme. Není lepšího učení,než názorným příkladem.
Pokud chceme někoho přesvědčovat o nějaké vyšší pravdě,měli bychom ho nejdřív pokorně poznat. Nazout si jeho boty a chodit v nich,ne jen jíst jeho chléb. A potom,potom možná zjistíme,že jeho pravda je stejně dobrá jako ta naše.