Mlčení
Šúsaku Endó
Působivý román vypráví o prvním nárazu západního myšlení na japonskou duchovní kulturu. Autor se ve své rozsáhlé románové tvorbě často zabývá otázkami vztahů kultur Východu a Západu. Není proto divu, že jej zaujalo období konce středověku a začátku novověku, odpovídající druhé polovině 16. a začátku 17. století, kdy se jeho vlast vyrovnávala s první vlnou evropské civilizace. Děj románu je zasazen do doby, kdy po desetiletích otevřených styků se Japonsko, střežící své kulturní tradice a politickou nezávislost, evropskému vlivu uzavřelo a nežádoucí vetřelce krutě trestalo. Pronásledování neunikl ani hrdina románu, jehož osudy autor líčí podle osobnosti Siciliána Giuseppe Chiary, jednoho z takzvaných ,,korobi bateren", misionářů, kteří podlehli mučení a zřekli se své víry. Dramatický příběh zaujme nejen věrností historického rámce, ale především hloubkou svědectví o síle naděje, která zbavena povrchní iluze dokáže překonat i krajní lidskou nouzi. Snad právě tento důvěryplný pohled na svět založil mimořádný ohlas Endóovy knihy.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1987 , VyšehradOriginální název:
Čimmoku – 沈黙, 1966
více info...
Přidat komentář
Ako malá som nejedny prázdniny trávila u babky na dedine. Oná dedina mala (a dodnes má) jednu jedinú ulicu, všetci sa tam poznajú po mene do desiateho pokolenia a miesto internetu sú tam kravy, minerálna voda, polia a lesy. Keď sa deň chýlil ku koncu a ja som už nemohla doháňať sliepky k infarktovým stavom, obrátila som svoju pozornosť ku knihám. Nič iné sa tam ani robiť nedalo. I keď som si so sebou vždy doniesla kopu dlhočizných verneoviek a mayoviek, zhltla som ich za pár dní. No a potom nezostávalo nič iné, než sa vrhnúť na zásobu babkiných kníh – police boli plné kresťanských románov, memoárov cirkevných hodnostárov, zápiskov z koncilov, ale hlavne beletrizovaných životopisov svätých. Bolo tam toho na tony. Rátam, že som za tie roky prečítala tak 70-80 %. Ťažko sa to odhaduje, všetky totiž sledovali jednu a tú istú líniu. Svätec žil v ťažkej dobe a v ťažkej spoločnosti, bojoval so všemožnými problémami i vlastnými pochybnosťami, no nakoniec všetko dobre dopadlo, pretože vytrval/obrátil sa, veril a začali sa diať zázraky… A i keď to s ním nebodaj na konci dopadlo zle, bola to záležitosť vhodná oslavy a chvály, pretože sa z neho stal mučeník na večné časy. Už ako dieťaťu mi to pripadalo príliš dokonalé a nereálne. Jakživ by mi nenapadlo, že v románe japonského autora o mnoho rokov neskôr objavím to, čo mi v hentých dielach chýbalo.
Pochybnosti, nekončiace sa otázky, strata ilúzií, striedanie odvahy a zbabelosti, povyšovanie sa i pokora, sebazožieranie sa, nestálosť v názoroch, strach. Strach jedného kresťana, kňaza, od ktorého sa očakáva, že pôjde príkladom. A to všetko tak úžasne prepletené s príbehom Krista, že to naozaj pochopí asi len niekto, kto v tomto prostredí vyrastal. Paralela a odkazy na Bibliu sú často jasné na prvý pohľad, ale často sú skryté a všimne si ich len ten, kto tie veci pozná spamäti.
Netuším, aký prínos môže dať kniha ateistom. Netuším ani, či by toto chcel čítať bežný kresťan. Mám pocit, že pre tých je to príliš temné, že je to príliš „kacírske“, že si Endó kladie priťažké otázky, na ktoré neponúka typické výhovorky a diskutuje nediskutovateľné – kresťanskú morálku a Božie mlčanie.
A to je ďalšie vec. Názov sa vzťahuje k tomu, prečo Boh v ťažkých časoch mlčí, ale podľa mňa aj k tomu, prečo mlčia samotní kresťania. Prečo sme ako ovce, nikdy neprotestujeme, nič nespochybňujeme, na nič sa nepýtame, všetko ticho prijímame? Prečo mlčíme? Prečo tým, ktorí nemlčia, ešte zapchávame ústa?
Mňa to celé položilo na lopatky. Knihu som prečítala za dva-tri dni a budem si ju v sebe nosiť roky.
Hluboké náboženské dílo, které zpracovává jedno z úhlavních témat kritiky křesťanské víry, totiž to, jestli Bůh ke zlu mlčí. Mlčení je také výborný historický román a pro mě se jedná asi o nejlepší dílo japonské literatury, které jsem zatím měl tu možnost přečíst. Určitě se ještě k Endóově próze vrátím.
Knihu jsem přečetl po druhém shlédnutí filmu Mlčení (2016), který mě oslovil. Dílo se mi moc líbilo (z více důvodů):
1) Obsahuje poutavý a dobrodružný příběh kněze, který svůj vztah s Ježíšem se snaží žít naplno („Tak jak muže okouzluje tvář milenky, tak mne neustále přitahuje tvář Kristova.“). Samozřejmě se nabízí i otázka, nakolik byly jeho představy o Bohu, jeho vůli a záměrech pravdivé.
2) Kniha obsahuje duševní boj hlavní postavy a její vnitřní utrpení při střetu s mučednictvím („Pane, jak při tom všem můžeš mlčet?“).
3) Čtenář se dozvídá o historické události, která představovala velké utrpení japonskému obyvatelstvu (myslím si, že není až tak známá). Kniha se zřetelně zmiňuje o tomto krutém pronásledování obyčejných křesťanů.
Citát, jež ke konci pronesl hlavní hrdina - může být drobným spoilerem! - přesto stojí za zmínku: „Abych poznal tuto lásku, musel jsem projít tím vším, až do dnešního dne. Pán nemlčel. A i ve chvílích, kdy se mi zdálo, že mlčí – celý můj život o něm mluvil…“
Mlčící bůh Šúsaku Endóa ... mladému zapálenému misionáři nezbývá, než hledat odpovědi na všechny líhnoucí se otázky a pochybnosti v sobě. A že jich - na jednu nikterak rozsáhlou knihu - je požehnaně.
Neokázalá kniha, kde vše je jaksi obyčejně všední, bezvýznamné a až trapně ubohé. Tolik jiné než představy pátera Rodriguese o šíření víry, včetně té nejvyšší oběti, mučednictví ... a proces prohlédání vlastních iluzí, naučených zásad a přesvědčení je pro něj jeho křížovou cestou s nečekaným vyústěním.
Krátce vystihnout "jádro" románu není jednoduché, zanořuje se do hlubokých vrstev psychiky a emocí, s daleko obecnějším přesahem než pouze vztahování se k víře v Boha, a nutí čtenáře zpytovat sama sebe v měnících se úhlech nastaveného zrcadla, zrcadla jeho Egu.
"Ne, nic Ti nevyčítám. Jenom se musím usmát při pomyšlení, jak to všechno se mnou dopadlo. Ale miluji Tě stejně, i když má víra je jiná, než kdysi."
(s. 184)
Taková pocitovka o střetu dvou filozofií. Četlo se to dobře. Film bych asi nedal.
Na knihu jsem se moc těšila, velmi mě zaujalo její téma. Bohužel styl, jakým byla napsaná, mi vůbec nesedl, kniha se mi velmi špatně četla. Ráda bych se dozvěděla víc o tom, jak portugalský kněz vnímá obyvatele Japonska a jejich kulturu a zvyky a naopak, co si Japonci myslí o tomto cizinci. Kniha se ale mnohem více než střetu kultur věnuje rozjímání kněze o vlastní víře a dle mého názoru univerzálně platné úvaze o tom, že je snadné být dobrým a oddaným křesťanem (a možná dobrým člověkem), když člověk není vystaven žádným zkouškám a utrpení. Přesto, že kniha popisuje velmi dramatické události, nedokázala u mě vyvolat skoro žádné emoce. Film jsem zatím neviděla, ale ráda se na něj podívám.
Kniha byla předlohou dvěma zajímavým filmovým zpracováním. Známější je to od amerického režiséra Martina Scorsese, to je ovšem ve skutečnosti pouhým remakem japonského filmu 'Chinmoku' z roku 1971 (https://www.csfd.cz/film/88768-ticho/prehled/). Na rozdíl od obou filmů, kde je asi nejsilnějším momentem samotné 'přemlouvání' japonských křesťanů k odstoupení od víry a v případě japonského originálu i ta jeho úplně závěrečná scéna... v knize byl pro mě jednoznačně nejsilnějším místem okamžik, kdy Ferreira Rodriguesovi prozrazuje pravý důvod svého zřeknutí se víry ...
„Přišel do této země, aby zemřel za její lid, a zatím japonští věřící postupně umírají za něho. Neví, co si počít. Ztratil schopnost rozlišit, který skutek je dobrý a který špatný, co je správné a co chybné, tak jak ho to až donedávna učila nauka o morálních hodnotách.“
Otec Sebastião je plně zapálen pro svoji věc. Kdybychom se ho zeptali před vyplutím na misi, co to je ta „jeho věc“, s odpovědí by neváhal a byla by to odpověď vyřčená s pocitem naprosté upřímnosti: Mým cílem je sloužit Bohu a Jeho slávě! Jenže realita japonské chudoby nám ukáže jeho pravdivější obraz. Jeho snem je totiž do značné míry on sám. S trochou přísnosti by se dalo říct, že není vroucně zamilovaný do Boha, ale že je vroucně zamilovaný do představy sebe samého vroucně zamilovaného do Boha. V běžném životě není ten rozdíl poznat, ale v extrémních situacích to může být opravdu důležité. Sebastiãovi slouží ke cti, že tuto svoji stránku reflektuje, ale zcela změnit se nedokáže – zdá se, že ho ani tak neděsí představa smrti, pokud by byla hrdinsky mučednická, bojí se více své vlastní bezvýznamnosti. „Pane, proč jsi dopustil, abych byl až do tohoto okamžiku tak směšný?“ ptá se Sebastião a ukazuje, na čem mu vposled opravdu záleží.
Je moc dobře, že Šúsaku Endó staví Sebastiãovu situaci právě takto, a je také moc dobře, že se svému knězi ani nevysmívá, ani ho příliš nekritizuje. Odpoutat se od představ o sobě je totiž možná to vůbec nejtěžší a boj s vlastním egem je skoro nekonečný – i naší reakcí by měl být spíš soucit než odsouzení, myslím.
Okamžik selhání je vždy zlomem. Setkání s pravdou už nedovolí si o sobě nic nalhávat. Jaký může taková chvíle mít na člověka dopad, to sugestivně ukazuje třeba Orwellův Winston Smith – poté co zradí Julii už svůj život vlastně jen biologicky dožívá. Pro křesťana ale moment klesnutí na dno může být, zdánlivě paradoxně, okamžikem obrácení. Jakýmsi restartem. Uvědoměním si vlastní nesamostatnosti nikoli jako limitujícího faktoru, ale jako nezaslouženě darovaného požehnání. Křesťané si to mohou dobře uvědomovat při každé modlitbě Křížové cesty, pokud se jí modlí správně: tedy ne že při ní my doprovázíme Krista, ale že v ní Kristus doprovází nás.
„Tyto pochybnosti jak bubliny na špinavé louži vystupovaly do jeho vědomí už za studií, i později, když se stal knězem. Vždy se je snažil zapudit z obavy, aby nevrhly stín na jeho víru. Teď se však ozvaly s takovou naléhavostí, že nevěděl, jak se jich zbavit.“
Endó napsal svůj román skvěle. Neokázale, ale velmi přesvědčivě. Předkládá své otázky chytře a neuráží čtenáře jednoduchými odpověďmi. Otázka odpovědnosti za druhé, schopnost definitivního poznání nepoznatelného, stejně jako problém existence zla ve světě – konečné odpovědi zde neexistují a nám nezbývá než se smířit s tím, že se s každou novou konkrétní situací budeme ptát znovu.
Křesťané si sice připomínají slova svaté Terezky, že všechno je milost; dokonce sám Ježíš o sobě říká, že „mé jho netlačí a mé břemeno netíží“, ale člověk nemusí být zrovna přítomen popravám nevinných lidí, aby cítil, jak je kolikrát těžké tato slova srovnat se zažívanou skutečností. Ptát se na ten rozpor je nutné (a jsem moc rád, že papež František k tvůrčímu pochybování přímo pobízí a že nás ubezpečuje, že mít pochybnosti neznamená věřit špatně), i když nás to bolí a znejišťuje. Ale potlačováním těžkých otázek a jejich zaháněním do nevědomí bychom si z křesťanství opravdu udělali pouze to opium lidstva.
Ještě slovo ke „střetu kultur“: sám jsem příliš tento aspekt knihy nevnímal, zajímal jsem se spíš o Sebastiãův vnitřní svět a jeho vypořádání se s pochybnostmi. Ale překvapilo mě, jak často je zde v komentářích naznačeno, že člověk narozený v Japonsku by neměl mít právo se seznámit s křesťanstvím a svobodně ho vyznávat. Já rozumím, že zkušenosti s infiltrací křesťanství a západní kultury (což nám bohužel, zdá se, splývá) mimo svá obvyklá teritoria jsou mnohdy tragické a často to vypadá, že to nejlepší, co Západ může pro zbytek světa udělat, je dát mu pokoj. Ale mělo by přece platit, že reakcí na necitlivé nabízení víry by měla být změna k nabízení citlivému, ne rozparcelování světa na náboženské monolity.
Přesvědčivěji k tomu píše Misericordia. Myslím, že se vyplatí k jeho komentáři zarolovat.
"Mlčení" je stejně jako "Moře a jed" krásný,sice trochu kratší román o střetu kultur a ač to není můj šálek,kniha se vryla myslím dost hluboko.Vřele doporučuji.
Mlčení jsem četla na základě doporučení ve čtenářské skupině - jednalo se o tip na knihu, která vám ještě dlouho po přečtení zůstane v paměti. Mně bohužel tento styl knihy nevyhovoval a když jsem ji dočetla, byla jsem ráda, že jsem to zvládla a že už je konec. Čtení téhle knížky není úplně jednoduché, je tam spoustu náročných pasáží plných utrpení, spoustu hutného textu a historického kontextu. To ale nic nemění na tom, že bylo dobré si ji přečíst a popřemýšlet nad tím, co všechno byli lidé schopni vytrpět pro svou víru. Jak obrovsky jejich víra musela být silná?
Pri čítaní knihy mi opakovane vírila v hlave jedna jediná otázka: PREČO?
Prečo sú ľudia schopní položiť život za vieru? Prečo sú schopní sa kvôli viere navzájom zabíjať? Má zmysel položiť život za mýtus? Zvlášť, keď boh, na ktorého sa ľudia spoliehajú mlčí, zatiaľ čo jeho verní umierajú v hrozných podmienkach.
Zabudnite na romantické zidealizované mučeníctvo z legiend o svätých.
Endó mal vždy pútavé, no naozaj ťažké knihy, ktoré zanechali dojem. Aj táto napriek téme začínala ľahko, no stávala sa čoraz temnejšou. V závere som mal pocit chvíľkovej úľavy, no súčasne beznádeje a opustenia, cítil som s hlavným hrdinom. Kičidžiró sa mi hnusil čím ďalej tým viac a hoci som ho tak nejak chápal, postavu, ktorá by vo mne vzbudzovala toľko odporu som dlho nevidel.
Dramatický zápas křesťanské misie v Japonsku v první polovině 17. století...
To je obsahem knihy Čimmoku - mlčení - tedy mlčení Boží ....
\"Nemohu snést pomyšlení, že přes utrpení lidské je moře stále stejně temné a s monotonním hukotem se zakusuje do pobřeží . Za tímhle lhostejným klidem moře cítím Boží mlčení ....\"
Slova kněze, který je podroben vnitřnímu zkoumání své víry vzhledem k utrpení věřících.
\" Tady zemřel člověk a svět pokračuje dál ve svém běhu ....\"
A boj kněze končí dialogem :
\" Pane. Zazlíval jsem Ti, že jsi stále mlčel. \"
\" Vždyť já jsem nemlčel. Trpěl jsem s tebou. \"
Morální dilema a parita člověka bez rozdílu rasy, vyznání a mocenského postavení - toto autor umí a zařadí se mezi mé oblíbené autory.
Autor mistrně popisuje události spojené se snahou o rozšíření západního křesťanství do úplně odlišného kulturního prostředí tehdejšího Japonska. Utkvělá představa těch, kteří se považovali za vyvolené, že musí vnutit ostatním jejich víru, tu jedinou a správnou, bez ohledu na tradice, realitu a místní podmínky… Jednomu bylo až líto, těch zapálených fanatických misionářů, ani si při čtení nevzpomněl na náboženské války, na plápolající hranice s kacíři a brutální mučení prováděné inkvizicí v Evropě.
Křesťané v odlehlých krajích japonského venkova, chudáci živořící v těch nejhorších možných podmínkách... místy jsem trochu obtížněji dýchal a strachoval se o ně, trpěl s nimi.
Endó se tohoto složitého tématu chopil opravdu velmi dovedně a získal si můj velký obdiv a úctu.
Konflikt kultúr z búrlivého obdobia japonskej histórie na pozadí ktorého sa román odohráva, slúži hlavne ako prostriedok na umocnenie konfliktu duševného, ktorým prechádza hlavná postava. Autor veľmi zdarilo podsúva otázky a argumenty, ktorými sa každý človek, ktorý konfrontuje svoju vieru, musí zaoberať. Z románu vyvstáva veľký rozpor medzi tým, čo znamená viera v podobe cirkvi a viera jednotlivca.
Aj po formálnej stránke ide o veľmi zaujímavo poňaté a čitateľné dielo. Spolu s príbehom sa vyvíja aj rozprávanie. Od prvej časti v priamom rozprávaní, cez druhú v autorskom rozprávaní, až po konečné strohé výpisky z lodného denníku a úradných správ. Od osobných pocitov sa tak čitateľ prepracováva k celkovému obrazu doby a problematiky.
Jedna z nejnáročnějších knížek, kterou jsem zatím četl. Myslel jsem si, že necelých 230 stránek se přečte skoro samo, ale opak byl pravdou a já jsem bojoval s každou stránkou. Ten boj ale stál za to. Protože kniha vypráví strastiplný příběh o lidském utrpení a síle ducha.
Toto velmi silné vyprávění o pronásledování křesťanství ve středověkém Japonsku ve mě zanechalo velmi silný dojem a jsem moc rád, že jsem knihu přečetl a to i navzdory tomu, že se mi tato kniha četla velice špatně.
"A Bůh mlčí jako to moře. Stále mlčí".
"Tahle země je jak močál. Brzy to poznáte sám. Tahle země je hroznější bažina, než si dokážete představit. Ať se do ní zasadí jakýkoli výhonek, hned začne od kořene uhnívat. Listy zežloutnou a uschnou. A my jsme do toho močálu snažili zasadit výhonek zvaný křesťanství."
Vnitřní proměna lidské duše, tajemství božího mlčení a nečinnosti tváří v tvář lidskému utrpení. Proč Bůh mlčí, zatímco jsou jeho následovníci vystaveni utrpení? Těžký, hloubavý román o hledání víry a vlastní duše na pozadí pronásledování křesťanů ve feudálním Japonsku.
A je vůbec přijatelné vnášet odlišnou kulturu a náboženství do společnosti, které je to naprosto cizí?
Není to uplně špatná kniha, ale přišlo mi to spíš jako delší povídka a hlavně i přes silné téma na mně působila spíš chladně a bez emocí. K žádné z postav jsem si nevytvořil vztah, ať kladný nebo záporný, a ani filozoficky nebo duchovně to zase tak moc do hloubky nešlo. Je to v podstatě "jenom" o tenké hranici mezi vírou a fanatismem a o tom, jestli je víc držet se za každou cenu svojí víry nebo dát přednost soucitu a záchraně jiných lidí. Autor ale nechává vše spíš naznačené a otevřené, takže prostor pro přemýšlení po přečtení je velký.
V předchozích komentářích už bylo asi všechno popsáno, já budu jen sdílet pocit vděčnosti za to, že žiju v naší postmoderní bláznivé době, která má jistě spoustu svých problémů, ale snad aspoň i víc svobody.
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno japonská literatura misionáři misie křesťanský Východ pronásledování křesťanů šogunát historické romány
Autorovy další knížky
| 1987 |  Mlčení |
| 2018 | Samuraj |
| 2019 | Hluboká řeka |
| 1980 |  More a jed |
| 1983 | Keď zahvízdam |
"Což mohl být Jidáš pouhou loutkou, poslanou na svět jen kvůli jeho kříži?"
Historické reálie. Paradox křesťanství - mlčící Bůh trpí a ke knězi promlouvá ve chvíli pádu a ztráty iluzí i skrz postavu zrádce.
Nesnadné téma pro někoho ještě víc zatemněné údajným vnucováním víry.
Příběh chce dost trpělivosti, času a přemýšlení, ale odvděčí se vám nikoli prvoplánovou logikou, jemností a citlivostí pro věci pod povrchem hmoty, lidského utrpení a bázlivosti!
4/5