Mních medzi vlkmi

03.01.2017

Německý spisovatel a kněz Wilhelm Hünermann patřil k nejplodnějším autorů hagiografických románů ve 20. století. Jeho dílo Mnich mezi vlky lze zařadit k jeho pozdní tvorbě a vypráví životní příběh Jana Kapistrána. Jak již obal knihy připomíná, jméno světce Jana Kapistránského již dnes mnoha lidem nic neříká, což je velká škoda, neboť jde o nesmírně zajímavou postavu evropských dějin. Evropa je tvořena mnoha národy, jejichž dějiny se navzájem proplétají. A právě toto mnohonárodnostní složení Evropy, sebou nese i jistá úskalí, jelikož jedna historická postava může být vnímána v každém národě jinak. Jan Kapistránský byl zcestovalý a vzdělaný italský lidový kazatel, který navštívil Francii, Holandsko, Svatou zemi, Německo a jistý čas pobýval i v zemích Koruny české. Právě v tom tkví i jistá zajímavost, alespoň pro Čechy, protože mají možnost pohlédnout na své dějiny takříkajíc z druhé strany.

Wilhelm Hünermann, nežli přistoupil k samotné tvorbě, důkladně prostudoval všechny dostupné historické dokumenty od kronik až po soukromou korespondenci. Svůj román, či spíše novelu, kvůli jeho délce rozdělil do čtyř velkých kapitol vztahujících se k jednotlivým údobím světcova života. První kapitola je nazvaná Cesta do Damašku. Jedná se o alegorii ke známému příběhu o obrácení sv. Pavla z Tarsu (někdy uváděného jako Saul či Šavel) na křesťanskou víru. V této kapitole Jan Kapistránský stoupá po mocenském žebříčku až na samý vrchol, aby nakonec jako sv. Pavel „prozřel“ a zasvětil svůj život Kristu. Druhá kapitola Mezi vlky popisuje těžká léta v klášteře observantů (přísnější větev františkánského řádu), kázání napříč italským poloostrovem i složitou politickou situaci. Třetí, a pro nás nejzajímavější kapitola nazvaná Husitský kalich, líčí snahu Jana Kapistránského kázat katolickou věrouku v kališnické Praze. Právě líčení jednotlivých postav může u některých nacionálně orientovaných čtenářů vyvolat vlnu nevole, jelikož Jiří z Poděbrad, českými dějepravci označovaný za jednoho z největších panovníků českých zemí, navíc pocházejícího z domácí šlechty, je zde popisován v opačném světle, než na jaké jsme ze škamen zvyklí. Nikoliv jako spravedlivý panovník, ale jako spíše nadutý uzurpátor trůnu. A nakonec závěrečná, čtvrtá kapitola Proti půlměsíci, dramaticky líčí „zázračné“ odražení tureckých invazních vojsk pod hradbami Bělehradu.

Jak již bylo výše naznačeno, je možno autorovi vyčísti jistý negativní pohled na české dějiny i spisovatelův původ, byť se domnívám, že nezaslouženě. Taktéž je možno poukázat, a to právem, na jistou nedostatečnou psychologickou hloubku jednotlivých postav, snad až s výjimkou titulního hrdiny. Jednotlivé osobnosti jsou spíše nositeli názorů, než lidé z masa a krve. To se hlavně projeví ve čtvrté kapitole, kdy jsou jako hrdinové líčeni, byť zaslouženě, účastníci obrané ligy proti tureckému vojsku, i když na některé se dějiny dívají, jako na krutovládce. Avšak zde zaujímají ten „správný“ postoj, a proto je lze řadit mezi kladné hrdiny. Hünermannem používaný sloh je stručný, bez zbytečných kudrlinek a umělého natahování děje, byť ani zdaleka nedosahuje strohosti držitele Nobelovy ceny Pär Lagerkvista. 7/10