Mníška
Denis Diderot
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/195470/bmid_mniska-k09-195470.jpg
4
783
783
Hlavná hrdinka románu Mníška – Zuzana Simoniniová požiada o súdne zrušenie svojho rehoľného sľubu, ale spor, ktorý vedie proti svojim rodičom nakoniec prehrá. Celý príbeh je motivovaný skutočnou udalosťou. Zuzana sa dozvie, že nie je dcérou domnelého otca, pána Simonina, a že matka chcela zakryť svoj morálny poklesok z mladosti obetovaním dcéry. Cez dieťa chcela vykúpiť vlastný hriech. Zuzana hoci bola anjelsky pobožná a vo svojom srdci si zachovala úctu ku všetkému, čo ju naučili si ctiť, nedokázala sa zmieriť s tým, že ju majú navždy zatvoriť do samoty kláštora, „kde noci sú plné nárekov a dni plné sĺz“.... celý text
Přidat komentář
Ani moc nevím, co si mám o této knize myslet. Začala jsem číst s tím záměrem, že bude jedna z knih mé maturitní četby, nicméně poté jsem se od profesorky češtiny dozvěděla, že kniha je poměrně náročná na rozbor a že k maturitě není moc doporučována. Myslím si, že věděla o čem mluví, protože po přečtení bych si ji nejspíš k maturitě ani nedávala z toho důvodu, že rozbor by mohl být trochu složitější (čímž nechci nikoho od čtení odradit :D). Před čtením mě zaujal děj knihy, přišlo mi to jako moc zajímavé téma, což neříkám, že není, ale asi jsem od toho čekala víc. V některých částech knihy jsem se mírně nudila, zejména když sestra Zuzana pořád opakovala, že nechce být v klášteře a že dá vše za to, aby být nemusela. Ano, rozumím, že musela být ve strašné situaci, protože pro lidi, kteří to poslání prostě nemají to není, ale v jedné části knihy se to podle mě opakovalo až moc. Nicméně Zuzana byla ztvárněna jako odvážná žena se silnou osobností, která to vůbec neměla lehké a bylo zajímavé číst o jejích myšlenkách a o tom, jak to zvládá. Co se dalších postav knihy týče, tak většinu z nich jsem úplně nemusela, začalo to tím, když se Zuzany zřekli její rodiče. Většina z matek představených mi taky nebyla nijak sympatická, například pozdější matka představená v klášteře Longchamp Kristýna (kde to mimochodem bylo fakt šílené, zejména mučení a urážky Zuzany), dále matka představená klášteru v Arpajonu, která Zuzanu milovala a ostatní sestry na Zuzanu žárlily. Nicméně mezi mé oblíbené postavy patří určitě matka představená De Mony, sestra Uršula (která Zuzaně pomáhala doručit dopis, mimochodem mi bylo opravdu líto když umírala), pan Manouri – advokát, který byl velmi hodný a trpělivý, opravdu chtěl poskytnout pomoc a mezi mé oblíbené postavy bych zařadila asi i Markýze de Croismare, který jí slíbil práci chůvy a trval na tom, což bylo velmi laskavé. Nakonec bych chtěla zmínit, že i když jsem asi od knihy čekala víc, jsem ráda, že jsem si ji přečetla, protože si nevybavuji, že bych někdy četla něco podobného.
Dávam iba jednu hviezdu za literárne spracovanie, ktoré má svoju kvalitu.
Nemôžem sa však stotožniť s obsahom, lebo hlavná postava nie je skutočná. Diderotov výtvor je desivý vymyslený vtip, ktorý sa iba použil na oklamanie priateľa, aby sa vrátil z vidieka do Paríža.
Svedomie mi v tomto prípade nedovoľuje tolerovať zosmiešňovanie katolíckej morálky.
Tak nějak mě i během čtení napadlo, kolik toho člověk, jeho tělo i psychika dokáže vlastně vůbec vydržet... Bavíme-li se konkrétně o Jeptišce, sestře Zuzaně... Občas jsem pozvednul obočí nad tím, že se chudák holka dokázala udržet ve vegetativním stavu... :/ Jinak, co se týče stylu jazyka, tak ten mi vcelku seděl.. Po řádcích se náramně klouzalo očima. :-)
Jeptiška mne opravdu bavila. Knihu jsem si vybrala k maturitní četbě a kdo nad ní váha, přečtěte si. Příběh o mladé dívce, která se musela vzdát svobody a jít do kláštera, kde zažila to nejhorší, co se mohlo stát.
Knihu jsem zvolila kvůli maturitní četbě na střední škole. Zaujal mne její název a stejně i děj. Každopádně se mi nečetla vůbec dobře.
Velmi jsem se trápila kvůli nerozdělených kapitol a často jsem se vůbec nesoustředila a v ději ztrácela.
Jsem ráda, že jsem si ji u maturity nevytáhla a měla ji jen půjčenou z knihovny. Věřím, že Denis Diderot byl skvělý spisovatel a kniha může najít spoustu příznivců, ke mě si ale cestu nenašla.
Tato kniha se mně nečetla úplně lehce, je to totiž takový koncentrát krutosti. Hlavní hrdinka se potýká s odmítnutím vlastní rodiny a s pokrytectvím katolické církve. Klášterní život v osmnáctém století ukrýval i zlobu, šílenství a hřích.
Vzhledem ke kritickému obsahu a snad i k zvláštnímu vzniku knihy je pochopitelné, že ve své době to bylo značně kontroverzní dílo.
Diderot - prankster 18. století?
Z knihy jsem byla nadšená, ale řekla bych, že se dílo mohlo obejít bez autorova dovětku. Takhle si zahrávat s čtenářovým vnímáním reality je fakt bezohledné:D.
Oceňuju však nadčasovost a srozumitelnost díla!
Děsivá knížka, plná beznaděje a nesvobody. Zuzana mi, ale často přišla velice naivní a těžko říct jak by dokázala “přežít” venku svobodná mimo klášter v té době a hlavně, že ta svoboda není taková jak si ji vysnila, což nakonec i zjistí.
Co mě trošku uvádí do rozpaků je jakým způsobem autor knihu napsal, kdy spolu se svými přáteli píše dopisy markýzi de Croismare jménem skutečné jeptišky, kdy její osud byl pro něj inspirací.
Při čtení této knihy člověk přemýšlí jak těžké je příjmout, když o vás rozhodují druzí, kteří své rozhodnutí dělají na základě toho co vyhovuje jim a je prospěšné hlavně pro ně. A vlastně ukazuje, že ještě těžší je se tomuto rozhodnutí vzepřít a bojovat proti tomu a alespoň se snažit žít svůj život podle svého.
Ukazuje, že v církvi jsou jen obyčejní lidé, kteří bojují se svými démony a tuto bitvu ne vždy dokážou vyhrát.
Četla jsem v patnácti. Ale ten příběh se mi vryl do srdce. Tolik vnitřní síly, odhodlání a vytrvalosti!
Zuzana se nikdy nesmířila se svým osudem. Nepřestala bojovat, nepřestávala věřit. Nevzdávala se naděje. Trpěla, bičovali ji, trápili ji hladem, žízní, zimou... Ale nezlomili ji.
Kruté podmínky, které popisuje ve svých dopisech, jež se staly základem tohoto románu, nebyly v těch dobách ojedinělé. Přesto většinou nikdo nezakročil.
Zuzana, se svou vytrvalostí a odvahou, je jako záblesk naděje. Jako vzpomínka na všechny, na které svět zapomněl.
Na všechny ty trpící, umírající, zapomenuté novicky, které se úsvitu nedočkaly...
Během této knihy si člověk zákonitě musel klást otázku, kolik toho tato mladá dívka musela zvládnout. Dojem z celé knihy mi ale nakonec mírně pokazil doslov autora, proto dávám jen tři hvězdy.
Pokud víme, jak to dopadne, může se nám zdát vyprávění příliš pomalé a snad i dlouhé. A my to víme, protože jde o povinnou četbu... Nicméně se mi kniha líbila, je napsaná pěkným jazykem a celkem uvěřitelně. Za zajímavé považuji, jak zde Zuzana v podstatě zůstává stále věřící osobou - to by se v příběhu, napsaném ve druhé polovině 20. století, nebo teď, ve století našem, asi nestalo. Přemýšlela jsem o tom - modernější autor by v románu z osmnáctého století určitě nechal hrdinku dospět k radikálnímu ateismu, což by ale byla veliká hloupost... Prostě byla jiná doba.
Nelíbil se mi dovětek, utěšuje mne, že v 18. století to asi bylo moderní.
JEPTIŠKA je vydařený epistolární román, který se zabývá tématem pokrytectví, nesvobody, manipulace i psychického i tělesného násilí páchaného na nevinných obětech v rodině a posléze v různých institucích. Druhá polovina románu se pak zaměřuje na nemravnosti a zneužívání zejména sexuálního rázu. Děj románu nás sice vzhledem k době vzniku přivádí do ženských klášterů a je vnímán jako kritika církve, tento řád vedený představenou s takřka neomezenou mocí ovšem můžeme zaměnit za aktuálnější instituce a román zůstává aktuální i po tolika letech.
Zuzana vstupuje pod nátlakem do kláštera a je donucena nedobrovolně složit věčný slib. Domnívám se, že největší zlo na ní spáchali rodiče, kteří už v počátku mladého života potlačili Zuzanino právo na budoucí svobodné rozhodnutí a možnost si jednou zvolit svůj vlastní způsob života, který by odpovídal jejímu naturelu. Církev už jenom pokračuje v tom, co jí bylo umožněno, tedy i v potlačování práva na svobodu ostatních. Jako v každém řádu je na prvním místě kladená poslušnost, podřízenost a kontrola chování svěřenkyň, různě ovlivňovaná osobními sympatiemi, záští či antipatiemi představených ke svěřeným ovečkám, ovlivňovaná navíc různými charakterovými vlastnostmi vůdkyň.
Román je prý satirický, ale musím přiznat, že v prvním a druhém klášteře jsem víc než zesměšnění společenských poměrů vnímala odmítavý postoj autora ke zvůli a dobovým zvyklostem, který asi nejvíc čerpal ze skutečných zážitků šikanovaných jeptišek. Satira je pak více znát ve třetím klášteře, kde je naopak Zuzana milována přespříliš a v samotném zakončení příběhu, který mi překvapil nečekanou pointou. Diderot vycházel hned ze dvou skutečných příběhů o citově zanedbávaných dívkách, které díky rodinnému rozhodnutí po zbytek života trpěly uvězněné v klášteře, z nichž jedna byla dokonce jeho vlastní sestrou. Románová Zuzana, která soudně bojovala za zrušení svého řeholního stavu, pak vycházela ze skutečného procesu, kterého se společnost obávala, aby se později nestal precedentem pro jiné uvězněné, obětované nešťastnice.
Napsat, že román je o životě ve lži, steskem i výsměchem nad poměry, obžalobou církve apod. je zjednodušující, protože témat nabízí podstatně víc. Jako každá psychologická záležitost vypráví o chování a postojích lidí v různých situacích obecně, tudíž i široce. Proto se k Jeptišce rozhodně ještě někdy vrátím.
Pěkných citací mám nespočet, musela bych opsat skoro celou knihu. Tak alespoň něco:
„Marně se dožadovali mého dobrovolného souhlasu a tak se prostě rozhodli, že se bez něho obejdou.“
„Dala mi přečíst ty spousty frází, které mají duchovní vždy na jazyku, aby měli něco na obranu svého stavu, který dobře znají a přitom pomlouvají zbytek světa, který neznají vůbec.“
„Uznávala mě kvůli mému nadání, což zároveň ponižuje ty, kteří tyto vrozené vlastnosti nemají.“
„Záviděla jsem sestrám jejich šťastnou omezenost.“
„Každý může soudit jen sebe.“
Korespondenční satirický román Jeptiška vznikl na základě skutečného příběhu řeholnice Zuzany, která bojovala o svou svobodu, neboť slib nesložila z vlastní vůle. Příběh je otevřený, upřímný a kritizuje dobové jednání v klášterech, které mělo být v souladu s Bohem, nicméně život zde rozhodně nebyl pohádkou. Proti románu se ve své době postavila katolická církev a Denis Diderot se tak dostal na seznam zakázaných katolických autorů, proto dílo vyšlo až po jeho smrti.
Pokud Vás zajímají církevní dějiny či otevřená díla osvícenských autorů, určitě touto klasikou nebudete zklamaní :) mnohé určitě potěší i to, že ačkoli příběh pochází ze druhé poloviny 18. století, je psán velmi jednoduše, moderně, srozumitelně a bez jakýchkoli archaismů.
Až po dovětek jde o velmi dobrou a čtivou knihu.Následujících 25 stran veškerou předchozí četbu bohužel silně znehodnotilo.60%.
Zuzana. Ubohá Zuzana, která je donucena žít v klášteře..
Jeptišku jsem poslouchala jako Audiokniha, která byla opravdu parádně namluvená. Možná i díky tomu jsem se do děje úplně ponořila a hltala každé slovo.
Ke knize jsem se dostala přes povinnou četbu ve škole.
Zlý lidé se najdou v každou době :-(
Člověk někdy rád sáhne po klasice, a jelikož jsem měla jméno Denise Diderota spíš spojené s encyklopediemi, Jeptiška mě zaujala. Námět i zápletka mi oboje přišlo natolik čtivé, že jsem si příběh užila i v dnešní době. Autor neskutečně věrně vystihl pocit beznaděje Zuzany, bylo mi z toho vážně úzko. Neumím si ani představit, jaké pozdvižení kniha musela vyvolat v době svého vydání, to musela být neskutečná smršť kritiky. Ač jsem od knihy příliš neočekávala, nadchla mě.
Poslechnuto jako audiokniha + dočteny závěrečné pasáže z knihy (dopisy).
Příběh mě velmi zaujal a díky příjemnému načtení totálně vtáhl do děje. Jeptiška byla dopsána v roce 1780 a údajně byla inspirována skutečnými událostmi. Ani se nedivím, že dílo vyšlo až po smrti Diderota. Osobně ho i dnes považuji za kontroverzní.
Každopádně si myslím, že Diderot dobře analyzoval konflikt mezi právem občana na svobodu a jeho potlačováním rodinou či círvkví. Nelituji času nad poslechem a dočítáním a vřele doporučuji.
Štítky knihy
náboženství satira 18. století Francie francouzská literatura pokrytectví kláštery, opatství společenské romány jeptiškyAutorovy další knížky
| 2015 |  Jeptiška |
| 2018 |  Jakub Fatalista |
| 1977 | Jeptiška / Rameauův synovec / Jakub fatalista a jeho pán |
| 1997 | Herecký paradox |
| 1947 | Rameauův synovec |
Na střední škole se mi knížka moc líbila, ale bohužel nyní už moc ne.