Mníška
Denis Diderot
Hlavná hrdinka románu Mníška – Zuzana Simoniniová požiada o súdne zrušenie svojho rehoľného sľubu, ale spor, ktorý vedie proti svojim rodičom nakoniec prehrá. Celý príbeh je motivovaný skutočnou udalosťou. Zuzana sa dozvie, že nie je dcérou domnelého otca, pána Simonina, a že matka chcela zakryť svoj morálny poklesok z mladosti obetovaním dcéry. Cez dieťa chcela vykúpiť vlastný hriech. Zuzana hoci bola anjelsky pobožná a vo svojom srdci si zachovala úctu ku všetkému, čo ju naučili si ctiť, nedokázala sa zmieriť s tým, že ju majú navždy zatvoriť do samoty kláštora, „kde noci sú plné nárekov a dni plné sĺz“.... celý text
Přidat komentář
Docela zajímavé čtení, mnohdy bylo až k nevíře, čeho byly jeptišky schopné. Naštěstí (tedy velmi doufám), že dneska už žádné utrpení v klášterech nehrozí a většina lidí do něj vstupuje dobrovolně.
Není divu, že knížka byla vydána po autorově smrti. Ty detailní, realistické popisy a ještě k tomu lesbické sklony jedné z postav byly zkrátka na tehdejší společnost až moc.
Čteno jako povinná četba k maturitě a neuvěřitelně mě to překvapilo, příběh krásný, ale smutný. Klasika, která by neměla chybět v seznamu přečtených knih nikomu. Rozhodně doporučuji.
Literární osvícenství s prvky postmoderní literatury a psychologického moderního románu. Kam jen Jeptišku zařadit? No, to nechám na literární vědě. Zde stačí asi pouze napsat ti, milý potencionální čtenáři, že Jeptiška jest dílo prosazující rozum, svobodu a nadhled, ten často humorný, když už má člověk vzdorovat hlouposti, tak ať radši s vtipem než s hořkostí. U velkým románů nezáleží zda-li byly napsány tento rok, před 10 lety či před 250 lety, ony totiž sdílejí něco, co přetrvává a je nezávislé na čase. Samozřejmě Jeptiška je dílo kritizující určitou historickou epochu a její smýšlení, a sice osvícenství jsme jaksi snad prodělali, ale lidská hloupost si vždy najde cestičky, usazuje se a je dobré si občas proto přečíst něco od Diderota tu od Melvilla či jiného autora, který si nepřivlastňuje patent na pravdu, ale spíše jejich romány vedou k metodám hledání pravdy, k Sokratovskému přístupu kladení otázek na něž si musíte nakonec být schopni odpovědět sami.
Velmi milé překvapení, teď již vím co znamená "řehole". Autor píše téměř jako jeho součastníci.
I přesto že je to krapet déle co jsem tuto knížku dočetl, ten komentář musím napsat nýbrž kromě komiksů nijak moc nečtu, a jako jedna z mála knížek mne tato přímo dostala. Zajímavě pojaté vypravování o smutném osudu mladé dívky (formou dopisů), jenž jednoznačně doporučuji lidem kteří mají rádi silné příběhy, u kterých si možná někdo i popláče (jen pro vysvětlenou, to není můj případ). Žádné archaismy, text působí jako kdyby kniha byla napsána nedávno. Nadčasové a hlavně geniální dílo. 100%.
Kniha nepřekvapí ale dojme. To, co zažila tato dívka je naprotsto pochopitelné. Stejně jako odsouzení hodné chování lidí, kteří s ní nejednali v souladu s lidskými hodnotami. Přece jen jak může každé dítě ovlivnit to, jestli je nebo není. Že se matka z toho hříchu kala je určitě chválihodné ale to, co slíbila nakonec nedodržela a více chvályhodné by bylo postavit se právě za práva tohoto dítěte. Každý je holt prospěchář. To, co Diderot "popisuje" mě nepřekvapuje. Ani kontroverzní jednání všech zúčastněných. Jednají ve strchu a nebo z důvodu moci.
Hodně jsem v tom viděla přípěh Jany Eyre. Až na to, že hlavní hrdinka nepoznala nic jako je láska, proto chápala, že jednání představené, které ji zneužívala bylo v pořádku. Věděla, žel idé se rádi mají. Že ženy si však neprojevují tolik vášnivých doteků a nešílí po sobě jako právě toto bylo popsáno zde. Nemám proti LGBT nic. Lidé se prostě milují bez ohledů...
Já v tom příběhu vidím ten krásný boj za to, být čím chci a mít odvahu být svobodná. Svoboda je něco, co sice Ústava zmiňuje ale težko se dovolává spravedlnosti po ní i v dnešním světě...
Téma vlastních a nemanželských dětí je tak ošemetné....většinou vlastním, kterým se dopřávalo byli potom odpadlívi společnosti a ti, kteří měli naloženo na bedrech mnoha ranami se o sebe i o ostatní dokázali postarat, jak mohli....v tomhle je hrdinství těchto příběhů.
Příběh zajímavý, styl zajímavý a schopnost Diderota vžít se do mladé dívky, která je proti své vůli zavřená do kláštera, je obdivuhodná. Jsem ráda, že jsem si to mohla přečíst, ale nejsem z toho nějak na větvi. Jako věřícímu člověku mi to nepřineslo nějaké odhalení toho, že se děly a stále třeba dějí takové věci. Naštěstí vím, čemu jsem uvěřila a chyby druhých lidí i mně v církvi jsou, takže žádné pohoršení není. Akorát mi přijde, že u ostatních to vyvolává pocit, že to takhle funguje všude a vždycky. Aniž by znali osobně nějaké řeholníky, kteří jsou chytří a moudří lidé, a kteří jsou v klášteře opravdu šťastní.
Velice se mi líbilo, jak se dokázal Diderot vžít do sestry Zuzany a tak autenticky vyprávět její příběh.
Na to, že je kniha hodně stará, četla se překvapivě dobře. Kláštery sloužily i za doby osvícenství jako odkladiště pro nepohodlné potomky, často šlo o nemanželské děti nebo ty, které už nemohli rodiče finančně zabezpečit. Matka hlavní postavy si léčí své manželské selhání skrze nevinnou dceru, přičemž pokrytecky věří, že tím vykoupí vlastní hříchy. Mladá Zuzana je tak odsouzena být uzavřena v neproniknutelném vězení plném zoufalství, manipulace a zrůdností ze strany představených. Závěr má překvapivou pointu.
My jsme bohužel na naší škole Jeptišku v seznamu povinné ani doporučené četby neměli - tento fakt jsem stála nepochopila. Přesně jak zde uvádí dvě čtenářky přede mnou, je to kniha maximálně čtivá a zajímavá, také se mi nechtělo uvěřit, že byla kniha napsaná v 18. století.
Z příběhu naší milé jeptišky mi bylo celkem smutno, svoboda rozhodovat se je jednou z nejvzácnějších věcí, které máme. Co se jejího vztahu k jedné z matek představených týče, bylo to milé, a bylo mi jich obou líto - hlavně Marie, že si nechala vštípit, že je to špatně. Vlastně se církvi vůbec nedivím, že na knihu zareagovala tak, jak zareagovala. Já knihu vřele doporučuju!
Protože jsem si knihu dala do maturitního kánonu, přečetla jsem si ji pro osvěžení podruhé po asi 3 letech. Nutno podotknout, že teď, v 19 ji chápu mnohem lépe (v povinné četbě jsme ji měli v kvintě, což mi přijde brzy).
POZOR, SPOILER.
Téma je velmi zajímavé (a s touhle datací vzniku ojedinělé) a Zuzanin životní příběh, i když je silný a plný strašných věcí, působí uvěřitelně. Z doslovu se dozvídáme skutečnost, že román byl napsán jako kanadský žertík přátel markýze de Croismare, kterému je adresované Zuzanino vyprávění prostřednictvím dopisů. Jak vidno, i klasicistní lidé měli super smysl pro humor.
Navíc pro mě jako ateistku je kniha zajímavým náhledem na kritiku církve z úst věřícího člověka. Co dodat, do kláštera se hodí jen lidé neschopní poradit si ve skutečném světě nebo lidé pokrytečtí (volná parafráze autora).
Poslechnuto jako audiokniha. Co dodat k předchozím komentářům? Možná. Pod svícnem bývá tma... A ledacos se tam ukryje.
Na tuto knihu jsem slyšela a četla mnohé odezvy, můj názor na ni však není až tak jednoznačný. Kdybych však měla shrnout své pocity jedním slovem, tak by to bylo slovo zklamání. Jsem zklamaná z celé této knihy, tím však nechci knihu samotnou hanit, jen se zřejmě nejedná o oblast, která by mě v podání Denise Diderota zaujala. Historicky se však zajisté jedná o velmi dobře propracované dílo.
Páni, tak tahle kniha mě teda dostala ... takový těžký osud jedné jeptišky, který by si nikdo nedokázal představit ... síla
Strhující příběh, dlouho jsem ji odkládala a jsem ráda, že jsem se k ní v rámci čtenářské výzvy konečně dokopala :) Zhltáno za pár chvil :)
"... zbývají jen dvě cesty: buď se nutně vrátí ke svým bývalým sklonům, nebo přijde o rozum."
"Ale jestliže jsem se nestyděla to udělat, proč bych se měla červenat, když se k tomu přiznám?"
Kdo by to byl řekl do kláštera... Rozhodně překvapivá knížka s dramatickým koncem. Nedivím se,že vzbudila rozruch... Každopádně za mě dobrý :)
Štítky knihy
náboženství satira 18. století Francie francouzská literatura pokrytectví kláštery, opatství společenské romány jeptiškyAutorovy další knížky
2015 | Jeptiška |
2018 | Jakub Fatalista |
1977 | Jeptiška / Rameauův synovec / Jakub fatalista a jeho pán |
1997 | Herecký paradox |
1947 | Rameauův synovec |
Brilantní! Dokonalé! Útlá knížečka, famózní čtení. Příběh jeptišky by snesl, troufám si říct, i nároky na námět současných thrillerů, byť je trošku poznamenán dobou vzniku. O kontroverzi a napětí však naprosto není pochyb. Osud Zuzany Simoninové je velmi dramatický, politováníhodný, krutý a těžko v něm nacházet světlé chvíle, jsou-li vůbec nějaké. Od bránění vlastní osobnosti, přes šikanu nejhrubšího zrna až k nepříjemným něžnostem a souboji s vlastním svědomím i povahou. Silné představení toho, co znamená osamění.
Netroufám si hádat, do jaké míry se Diderot opřel do skutečnosti své současnosti, případně reálného přesahu k dnešku. Nezdráhám se však zmínit jiný přesah Jeptišky. Totiž okolnosti jejího vzniku. Je důkazem, že inspirace ke skvělému dílu číhá všude. Například tehdy, když se s kumpány dohodnete a vystřelíte si pomocí dopisů ze společného přítele. Stačí využít přítelovi dobroty, v tomto případě markýze de Croismare, a skutečného příběhu, v tomto případě Marguerite Delamarre. Dokladem budiž druhá část vydání z roku 2018 obsahující dopisy mezi Diderotem a Croismarem. Ovšem stejně zůstává otázka "do jaké míry je to pravdivé?"=o) Přeji příjemné, lehce mrazivé, pohoršující a dojemné počtení.