Moc a sláva
Graham Greene
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/2873/mid_moc-a-slava-3oB-2873.jpg
4
146
146
Odehrává se v Mexiku ve 40. letech a osou díla je konflikt katolické církve se světskou mocí. Symbolicky je ztělesněn zápasem kněze, vydaného napospas nejrůznějšímu strádání a neustále prchajícího před zákonem, s poručíkem milice, který představuje státní moc. Kněz, který se často dopouští omylů a často pochybující o svém poslání, se nakonec projeví jako morálně i lidsky pevnější než poručík, zpočátku pevně přesvědčený o své pravdě. Sice svůj zápas vyhrává, ale jeho úspěch zdaleka neznamená konečné vítězství.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , VyšehradOriginální název:
The Power and the Glory, 1940
více info...
Přidat komentář
Greene je mistr evokace - už po první stránce jsem skoro začal padat vedrem a nudou z vlekoucího se mexického odpoledne.
Klíčový je samozřejmě rozhovor kněze s poručíkem, který kněze konečně dopadl a eskortuje k popravě. A znovu před Greenem smekám, jak vždycky těsně před tím, než by se z toho stal papírový sled tezí, vsune poznámku o kvákajících žabách nebo brnící noze, a okamžitě jsme zpátky v realitě.
Kvůli kapitole, kde se kněz na chvíli dostane mimo zónu pronásledování a okamžitě začne sklouzávat k póze duchovenské nadřazenosti, by to měla být povinná četba pro adepty kněžství (nejen katolického).
Skvelé. Dojemné. Burcujúce. Na Mlčanie myslím už roky. Moc a sláva bude mať v mojom svete asi podobný osud. Ako toho kňaza chápem, ach, ako veľmi ho chápem....
Klobúk dole pred autorom; toľko silných obrazov, toľko silných metafor, toľko nezabudnuteľných postáv... A to všetko bez klišé, pátosu, sentimentality... Právom toto dielo patrí medzi najvýznamnejšie romány 20. storočia.
Kaju já se kaju.
Skvělá nahuštěná hodnotná četba.
Prostředí a doba jako stvořené pro vyprávění.Mexiko revoluce pronásledování cesta.
Jen jsem se kapánek nesoustředil tak,jak bych si přál a obvzlášt u téhle knihy.
Dočteno.Píšu do deníčku: určitě se vrátím a docením v celé své literární kráse.
Velké velikosti není, jen malé velkým smí se chvíli zdát, jak kamínek u oka, když nosem ryješ v zemi.
Tolik bídy a zmaru, že nezbývá, než právě je obrátit v možnost, smysl i spásu. Šeď lidské duhovky, v ní jen co motýlí šupinka jasu. Greene umí tnout i hojit a i když se dohromady celkem nic neděje, tak se děje. Jen mimo bezprostřední zajetí fyzického plánu, na styčné ploše střetu vnitřních světů. Instantně jedna mých nej a Greene jde do oblíbených, i kdyby vše ostatní od něj mělo mít hloubku louže. Upřímně ale takovou možnost považuju za jalovou - jen z letmého setkání vysvítá, že je autor na slovo vzatým psychonautem s přijemně neotřelým tokem vědomí a i když se mi třeba některé příměry a podobenství lehce příčí, tak prakticky co strana, to nějaké životní zastavení/přehodnocení...což se mi často nestává. Doporučuju v podstatě komukoli - nevěřím, že se najde někdo, v kom výraznou stopu neotiskne.
5 rozpraskaných *****
PS:„Osud zbožných mu vždycky dělal starosti, bál se o ně. Dospívali tak často ke smrti ve stavu neochvějné samolibosti, plní pohrdání.“ „Nedalo se dělat nic jiného než klást jednu nohu před druhou, škrabat se dolů a zase nahoru; když déšť ustal, bylo vidět z vrcholu rokle jen širý zvrásněný kraj, plný lesů a hor, zatažený šedým mokrým závojem. Podíval se dolů jen jednou a pak už to neudělal. Podobalo se to příliš pohledu na vlastní zoufalství.“
PPS: Eh, Moc a sláva je zářný příklad toho, proč je užitečné nechat soudy uzrát. Při zpětném ohlédnutí totiž zjišťuji, že jsem byl podveden. Já zkrátka Greeneovi postavu kněze nevěřím. (na jednu stranu slaboch s nulovou vůlí a zodpovědností, na stranu druhou nejpřísněji upřímný a vždy odhodlaný služebník boží apod...ne, takový typ by byl, se všemi těmi slabostmi, co v podstatě vylučují kvality protilehlé, za kopečky mezi prvními; „život by mu podstrčil své výmluvy“ a Greene by neměl o čem) V průběhu četby jsem byl jeho rozkolísaně nejednoznačnou mnohovrstevností opakovaně uhranut...abych nakonec zjistil, že je prostě jen nevěrohodná. V jiném formátu by mi takto polarizující charakter, jenž je zde svorníkem celého dramatického oblouku, nevadil. Při vší důsledné syrovosti a realismu, v jejichž duchu se děj nese, mi ale nejde z mysli slovní spojení „kukaččí vejce“. Rozumějte, nejsem úplně slepý, k jemnocitu lidských paradoxů hluchý troglodyt s nutkáním mít všechno zaškatulkované a chápu, co, jak a proč chtěl Greene říct, jen ne a ne z jazyka spláchnout pachuť podsunuté účelovosti, jež v mých pohárcích zevrubnější košt neustála. Při tom bych měl, sám jsa ludrou se slabostí pro chlast, za hozenou kost naděje možného zvratu vynášet Moc a slávu do nebes. Nějak nemohu, cítím za ní uměleckou pózu, říznutou jakýmsi veřejným pokáním. 4 umně umělé ****....autora však nezatracuji; píše jak jiní dýchají a i přes jisté zklamání mi toho dost co k duševnímu skusu dal. A kdo ví, kdyby mě každá knížka donutila přemýšlet o ní tak zaujatě, jako tahle, tak nejspíš neobstojí žádná; to máš ode mě ale Greene vděku za úspěšnou snahu stvořit něco skutečně burcujícího...njn.
PPS: A tak ne, uplynul víc jak týden a Moc a sláva nevyčichla, v mnoha motivech se ke mě stále vrací a jde zkrátka o přiliš důležitou knihu na to, aby jí ve vitríně nasvěcovalo nekompletní souhvězdí.
Nemohu, než si vzpomenout, na román Endoův – Mlčení. Ten vznikl až později, ale zachycuje obdobné téma, akorát v jiném čase a prostoru. Každopádně onen topos zrady, topos Ježíše a Jidáše, je v obou dílech pohaněčem a průvodcem děje.
Moc a sláva patří určitě k tomu nejpřednějšímu, co Greene napsal, každopádně sám musím přiznat, že u mě Greenovy knihy jsou vždy čtenářským svátkem, vím, že když se ke Greenovi vrátím, nezklame mne. Moc a sláva je román realistický, zachycující události, které se ve 30. letech v Mexiku uskutečnily, ale také je románem symbolickým, ve své druhé alegorické rovině tak nelze nevidět souvislost s biblickými událostmi a postavami.
Moc a sláva i přes všechno utrpení, které je v něm plno, je pozitivní zprávou o tom, že člověk je přeci jenom bytost bytostně metafyzická, ne kupa sebestředných atomů.
V knize mne oslovila spousta pasáží. Pro tento komentář jich část dokládám zvídavému čtenáři:
"V dětství vždycky nadejde chvíle, kdy se dveře otevřou a vstoupí budoucnost. Dusný vlhký říční přístav a supové leželi tenkrát v koši na papír a on si je vytáhl. Měli bychom výt vděčni, že nedokážeme spatři hrůzu a ponížení obkličující naše dětství ve skříních a v přihrádkách na knihy, všude." (s. 13)
"Nemůžete ovládat, co milujete – jenom přihlížíte, jak se to bezstarostně vzdaluje k zborcenému mostu, ke slepé cestě, k hrůze sedmdesáti let před sebou." (s. 35)
"Jednou z nejpodivnějších věcí, kterou člověk během života objeví, je skutečnost, že ať ten život vypadá jakkoli, vyskytují se v něm veselé chvíle; všechno se dá vždycky přirovnat k časům ještě horším; i v nebezpečí a nedostatku se kyvadlo kývá." (s. 55)
"A pro tenhle svět Kristus umřel; čím víc zla jste viděli a slyšeli kolem sebe, tím větší sláva obestírala onu smrt; je tak snadné obětovat život pro něco, co je dobré a krásné – domov, děti nebo civilizaci – ale jen Bůh mohl zemřít pro lhostejné a zkažené lidi." (s. 87)
"Nejpodivnější věcí v tom současném světě bylo, že zmizely hodiny – člověk mohl putovat celý rok a neuslyšet ani jednou, jak odbíjejí. Vzaly za své zároveň s kostely a člověk zbyl sám se šedými pomalými úsvity a rychle se snášejícími nocemi, které jedině odměřovaly čas." (s. 89)
"Bylo to zvláštní – ta posedlost ničit, protože samozřejmě nikdy se toho nedalo zničit dost. Kdyby se Bůh podobal ropuše, bylo by možné zbavit zeměkouli ropuch, ale jestliže se podobá nám samým, není nic platné rozbíjet kamenné sochy – museli bychom se nejdříve sami zabít mezi hroby." (s. 91)
"Neviděl jí ve tmě do tváře, ale z minulosti znal mnoho obličejů, které se dobře hodily k jejímu hlasu. Jakmile se člověk zadívá pozorně na nějakého muže nebo ženu, je už mnohem snazší soucítit s nimi – to je vlastnost neoddělitelná od božího obrazu – ... když si člověk všimne vrásek v koutku očí, tvaru úst, nasazení vlasů, je nemožné nenávidět. Nenávist byl jen nedostatek fantazie." (s. 116)
"Život vyprchá ve zlomku vteřiny (tak se tomu říká), ale celou noc si právě uvědomoval, že čas závisí na hodinách a změnách osvětlení. Ale žádné hodiny nebudou a světlo se nezmění. Nikdo ve skutečnosti nemůže říci, jak dlouho trvá vteřina bolesti. Snad může trvat celý očistec – snad navždy." (s. 118)
Moc a sláva revoluce, moc a sláva boží a nakonec i moc a sláva nehodného sluhy božího a člověka chudého či zbabělého. Vidím rozpálená kamenná náměstí, rozpálené kovové prolézačky pro děti, děti, jejichž budoucností se zaštítila mexická revoluce, když její pohůnci štvali a popravovali katolické služebníky. Nebo napravovali. Krutost na krutost. Násilí nikdy nevede k ideálům. A k těm mají daleko i hrdinové Greenova románu. A přece, právě utrpení a bolest nakonec dává vyniknout, nebo alespoň se zachvět, tomu dobrému, hluboko skrytému v koutech lidské duše. Vložený příběh doktorů snad má demonstrovat jiný druh služebníků nikoli božích, ale lidských. Tak či onak, jejich nositelé jsou otrocky zavázáni svým přísahám, štěstí a klid duše to však automaticky neznamená... Román povznáší, přitom však čtenáře zbavuje iluzí a o smyslu svých rozhodnutí a životních cest si nakonec musí rozhodnout každý sám, stejně jako se rozhodnout, zdali bude nositelem dobra nebo zla. Ale on život nebývá dvoubarevný. Greene vytvořil nesmírně lidský román o slabostech člověka, skrze které prosvítá i jeho síla na pozadí jednoho násilného, krutého dějinného převratu.
Tohle je dlouhodobě jedna z mých nej... knih plná silných charakterů i motivů. Hrdinové narážejí na své četné slabosti a ušlechtilé ideje na své limity při praktickém uplatňování. Přes všechnu tu malost a slabost, o kterou se dobré záměry neustále tříští, knihou prochází přesvědčení, že jsou věci, za které má smysl žít a umírat, i když to obvykle nejsou ta líbivá a velkolepá gesta.
Ano, silný román, byť hlavní hrdina vlastně není žádný sympaťák, se kterým byste se chtěli ztotožnit, a popis stavu církve je spíše smutný. Otevřený konec (vlastně začátek další kapitoly) byl vlastně skvělý. A vůbec tam byla řada silných míst. Jak jsem začal, tak končím: Ano.
Fascinující příběh malého člověka, ze kterého se pod tlakem stává diamant se všemi kazy, které k lidské nedokonalosti patří. Příběh o boží milosti, která je tak neuvěřitelná, že si jí nemůžeme být jisti, a i v příběhu tak skrytá, že snad ani skeptikovi nemůže vadit. Velmi subtilní autorský styl, nehledající klišé a velká slova pro vyjádření hlubokých věcí. A děj nesoucí se ve znamená slov hlavního hrdiny, který by tak rád dočista ztratil svou ztracenou víru: "Proč bychom měli koneckonců očekávat, že Bůh potrestá nevinné pokračováním života?"
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Příběh je neuvěřitelně plastický, a tohle hlavně díky tomu, jak plastická je hlavní fugra. Vymyká se jakékoli šablonovitosti, není na níc nic černobílého. Kristovská alegorie je v Greeneově tvorbě poměrně častým motivem, zde je zpracována úchvatným způsobem.
Silný příběh posledního mexického pátera na útěku před ateistickou světskou mocí, o jeho cestě vnější, setkávání se s nejrůznějšími podobami lidské existence a povah ... a především té vnitřní, v uvědomování si vlastních slabostí a selhání, až do konečného rozhodnutí nesnažit se uniknout svému osudu. Silný závěr v duchu alegorie Ježíše, Jidáše a Piláta v mexických kulisách. Krásné čtení.
Jih Mexika,20.léta minulého století,světská moc proti Boží slávě,revoluční
komunistická vláda proti zdecimované katolické církvi.Té už zbyl na kolbišti
jen poslední zástupce,ale právě tento kněz,z pohledu samotné církve kněz
špatný a hříšný,člověk slabý a ustrašený,je nakonec jediným vítězem.
Vítězí tím hrdým gestem lidského vzdoru/starým jak lidstvo samo,ale vždy
obdivuhodným a povznášejícím/,kdy jde do jisté záhuby,vědomě,protože v
tu chvíli nemůže jinak.
Nejlepší Greenův román a jeden z nejlepších románů vůbec.
Na pozadí mexické pustiny a "revoluce" rozehrál autor svou oblíbenou hru - spor mezi dvěma stranami tak, aby nás donutil k přemýšlení o tom, co bude lepší - to klasické nebo to slibované "lepší příští". Opět nehledejte jednoznačnou odpověď, je tam spousta myšlenek, někdy i jen naznačených - čtenář je donucen se nad tím hluboce zamyslet. Velice náročné čtení, přirovnal bych to k dílu Victora Huga "Devadesát tři".
Mé první setkání s Greenem a musím přiznat ,že takovou dávku naturalismu a přesného vykreslení postav a prostředí jsem opravdu nečekal.Viděl jsem v tom příběh o břemenu kněžství,neseného slabým člověkem na těle i na duchu v prostředí připomínajícím peklo.Stačí si přečíst trochu jiné zdroje zpráv než TV Nova nebo Blesk a zjistíte ,že ve světě se tyto příběhy dějí i v dnešní době.
Kniha byla pro mne silný čtenářský zážitek,něco jako víno,těžké a trpké jako život, chutnající po krvi a slzách zbytečně zabitých, páchnoucí potem, ovšem s lehkou vzdálenou vůní příslibu slávy na věčnosti v přítomnosti Nevysvětlitelného. Proto se musí upíjet po malých doušcích, aby nedošlo ke kocovině.
[audiokniha]
Není to snadné putování rozpálenou mexickou krajinou plnou bídy a ubohosti. Postupně se skládají charaktery i paradoxy života, který má přesah za hmotný svět. Nicota má celkem dlouho navrch a Greene nám nedá nic moc zadarmo. Úchvatně vykreslí různost karikatur katolictví, křehkost i ubohost kněžství, pestrost nástrah. Mnoho vrstev může zůstat umně ukryto v celkem nesympatických postavách i kulisách. Záleží co si do příběhu sami vložíme.......fakt se to klube z nicoty :o)
Pro mě soucit Boha s člověkem potřebuje oporu o konkrétní lidskou spolupráci.
Jak píše tsal u knihy Jádro věci:
"Číst Greena je jako číst život. Není to veselé ani příjemné, ale nelze s tím přestat."
Celkom neviem ako hodnotiť, dej ma až tak nezaujal, prichytila som sa veľakrát, že moje myšlienky lietali kade tade pri čítaní. Dosť mi čítanie znepríjemňoval aj fakt, že slovenský preklad mal mnoho gramatických chýb a takéto texty nemám rada. Ak by mi táto kniha nezapadla do knižnej výzvy, asi by som po nej nikdy nesiahla.
Velice klasická klasika. Psáno Greeneovským stylem, kdy se příběh klube z nicoty jaksi ledabyle, jaksi mimochodem ... a nepozorovaně narůstá napětí a dramatičnost, vrcholící v tradičně skličujícím finále. Pěkné čtení, doporučuji.
Provokativní kniha! Greene jako katolík stvořil úchvatnou postavu "Whisky Priesta", kněze, který pragmaticky proplouvá, vlekouc ranec svých hříchů, katastrofální revoluční epochou, aby se nakonec sám obětoval. Svérázná kristovská alegorie v sobě skrývá neuvěřitelnou myšlenkovou hloubku.
Štítky knihy
anglická literatura Mexiko katolická církev kněží kněžství pronásledování křesťanů společenské romány historické rományAutorovy další knížky
| 1957 |  Tichý Američan |
| 1947 | Moc a sláva |
| 1994 | Lidský faktor |
| 1964 |  Ministerstvo strachu |
| 1961 | Náš člověk v Havaně |
Je církev mocná když pronásleduje nebo když je pronásledovaná? A je odstranění křesťanů krokem vpřed nebo vzad? A je církev zárukou čistoty a pravdy? Takové a podobné otázky jsem si kladla při čtení knihy Moc a sláva.
GG umí napsat román tak, aby čtenáře donutil si klást otázky a hledat odpovědi.