Modernismus a fašismus

07.09.2020

Původně jsem si představovala, že prázdniny strávím nějak jinak než četbou téhle paradigmatotvorné (hu, to je slovo) bichle. Ale stálo to zato.

Roger Griffin ve své syntéze dokazuje, že fašismy jsou jednou z forem modernismu (čili že nejsou zpátečnické), přičemž „modernismem“ rozumí boj proti „modernitě“ (úpadku a tzv. odkouzlení současnosti). Jednoduše řečeno se tedy fašismy – stejně jako Kafka či Woolfová, ale jiným způsobem – snaží vrátit lidskému životu transcendentní, nad-individuální smysl, který nám vzala smrt náboženství a mýtu po revolucích 19. století.
Svůj koncept podkládá hlubokou sondou do jiných disciplín, zejména do antropologie. Pro Griffina je touha po překonání úpadku a po přerodu do lepšího světa primordiální konstantou lidské přirozenosti. Takové hledisko samo o sobě dodává jeho práci filosofický charakter. Je tedy hodně konceptuální a esencialistická, ale svoje teorie vždycky dokazuje i hromadou zajímavých kazuistik, takže zkrátka nepřijde ani ten, kdo touží po jednotlivých faktech o fašistické Itálii a nacistickém Německu.
V žádném případě to ale není kniha pro začátečníky. Můj vyučují ji prohlašuje za „bakalářskou učebnici fašismu“, v čemž podle mě také dost přehání. Mám dojem, že ne-akademik (nebo ne-fašista) ji bude vnímat jako divoké hadí klubko historiografických konceptů a jmen, která v životě neslyšel. Já osobně jsem si díky ní udělala pořádek v prosopografii některých fašistů a urfašistů, o kterých sice často slýchám nebo čtu, ale dosud jsem toho o nich vlastně dohromady moc nevěděla (Langbehn, Barres, Amendola, Wirth, Ley, …). A také jsem si konečně uvědomila, že mě o něco víc baví italský fašismus než německý nacionální socialismus, protože ten italský je hravější a odlehčenější. Griffin to ukazuje, když vysvětluje pluralitu nejrůznějších duševních proudů, z nichž se fašismus skládá (extrémní formy futuristického a konstruktivistického modernismu vedle antikizujícího Stile Littorio nebo Gentilovy filosofie, z nichž ani jedno není „oficiální“).
Autor měl v úmyslu způsobit změnu paradigmatu, což se mu snad povedlo (soudím podle heuristického nadšení, s nímž se na FF UK jeho teorie zvěstuje studentům). Chápu, že pro hodně čtenářů, zvláště těch úzce odborných, to bude průlomové dílo. Přichází s převratnými myšlenkami, jako že nacismus měl nejen kulturu, ale kulturu modernistickou obsahem a leckdy i formou. (Mimochodem Griffin seznamuje čtenáře s uměleckými předměty, které ze strachu a propagandistických důvodů po válce už nikdy nebyly vystaveny, čímž ukazuje, že o nacistickém umění máme neskutečně zkreslenou představu.) Nebo že fašistický čas není lineární. Mě to tedy, přiznávám, neomráčilo, protože jsem předtím četla „Podstatu fašismu“ od Giorgia Locchiho – mimochodem geniální knihu, která na 100 stránkách říká víc než Griffin na 500. Ale to neznamená, že by pro mě čtení nebylo v ničem průlomové. Antropologicko-filosofický rozbor odvěké touhy po přerodu a „novém začátku“ mě třeba nadchnul a (hlavně metodologicky) inspiroval. Grifffinovu dílu nelze upřít genialitu, výjimečně hluboký vhled a zároveň široký rozhled. A kromě toho mi odpovědělo na otázku, proč jsou fašisté (a komunisté) šťastnější než liberálové. Souvisí to s vkořeněností a pocitem životního smyslu, které liberalismus (minimálně od r. 1918) už nemůže poskytnout.
Další věc, kterou velice oceňuji, je autorův smysl pro humor (úvod a závěr mě donutily smát se nahlas) a čtivost. Jistě, není to lehká knížka na dobrou noc – proto jsem ji také četla celé prázdniny –, ale Griffin vám ji ještě nekomplikuje „diskursem“, protože chvála bohu není Francouz. Ne, on píše jako člověk. S neobyčejným půvabem hravě rozvíjí metafory, takže jeho „Modernismus a fašismus“ se dá číst také jako umělecké dílo. Na druhou stranu mi přijde, že občas pokládá svoje koncepty za komplikovanější, než ve skutečnosti jsou, a volí proto zbytečně složité výrazy (nešlo by říci „prvotní“ místo „primordiální“?).
Celou dobu jsem dumala, jestli je účelem nestvůrného poznámkového aparátu ukázat, co všechno autor přečetl, nebo provést úlitbu kolegům, kteří ho za odměnu taky budou citovat. Každopádně často odkazuje na práce, o jejichž podřadnosti moc dobře ví. Také je podle mě až příliš devótní vůči postmoderně, jakkoli ji neustále kritizuje a popichuje. Napsat padesát stránek, jen aby ospravedlnil roli syntézy ve vědě a vyvrátil nesmysl, že je „fašistická“? Pane bože, kde to jsme? Nebylo by lepší Lyotardovi ukázat prostředníček i za cenu toho, že nebudeme tolik citováni?
Překlad není špatný, naopak – kdyby byl, celou knihu by pohřbil, což se nestalo. Ale stejně mě sem tam praštil do učí zásadní lapsus. Tak třeba dr. Goebbels byl ministrem propagandy a lidové osvěty, nikoliv „národního osvícení“. Modernistický směr se jmenoval Neue Sinnlichkeit (Nová věcnost), nikoliv „Nová objektivita“. Italští fašisté sepsali Manifest rasových vědců, nikoliv „rasistických“. „Ritter“ (rytíř) není Schönererovo jméno, nýbrž jeho titul. Baucis (nikoliv Baukis!) není v řeckém bájesloví stařík, nýbrž stařenka; atd. – Jak vidno, většina chyb vyplývá u překladatelčiny neznalosti němčiny, což by při převodu díla čerpajícího z německých pramenů možná mohl být i trochu problém. :) A mohlo by mi nakladatelství Karolinum vysvětlit, proč kniha o 600 stranách vyšla v paperbacku (takže se rozpadla po prvním stu stran)?!
Pominu autorův absurdní ekologický dovětek, z nějž mám dojem, že na konci svého magnum opus zešílel, a zmíním už jenom jednu věc. Autor zná poválečný fašismus a Novou pravici – Fayeho, Evolu, Bergfletha. V tom případě ale nedokážu pochopit, proč ani jednou nezmiňuje Sávitrí Déví? Její náboženská filosofie Kalijugy a Satjajugy přímo křičí, ba huláká, aby ji Griffin interpretoval ze svého stanoviska „fašismus jako forma modernismu".
Inu, nic není dokonalé. Tohle je alespoň skvělé.