Modravá Rus

11.04.2020

Měla jsem v poličce dva výbory z Jeseninova díla, Modravou Rus a Básně (1955). Věděla jsem, že jedno z toho jsem četla hned po zakoupení, chtěla jsem tedy přečíst to druhé, jen jsem si nepamatovala, která kniha to má být. Tak jsem vzala Modravou Rus a ejhle, přečetla jsem ji podruhé. Potřetí ji již asi číst nebudu, podívám se raději i na ten druhý výbor. Jesenin byl dobrý básník, i dobře přeložený (zdá se mi) a jeho básně zklidnily dnes večer moje roztěkané myšlenky. Přesto mi v jeho díle chybí něco, co by mě vyloženě oslovilo obsahem. Asi kdybych byla Ruska, viděla bych to jinak. Nebo kdyby to nebylo 20. století. Možná Jesenina nedokážu docenit, protože už je na můj vkus moc moderní. Ale v jeho tvorbě je upřímnost.

Hotovo! Bez návratu
já odešel do polí.
Nebudou nade mnou nikdy
zvonit už topoly.

Dům můj se beze mne hrbí,
chcíp mi pes u nízkých vrat.
V moskevských ulicích křivých
bůh mi dal umírat.

Rád mám přec zdobné to město,
napuchlé, sešlých zdí.
Ospalá Asie zlatá
na jeho báních spí.

Nocí, když měsíc svítí,
nějak tak ---- jak . . . čert ví!,
nizounko svěsiv hlavu
chodívám do krčmy.

V brlohu řev a křik běsní
do hodin do ranních,
nevěstkám čítávám verše,
s pobudy pívám líh.

Prudčeji srdce bije,
náhle můj hovoří ret:
---- Jak vy jsem ztracený člověk,
taky už nemůžu zpět.

Dům můj se beze mne hrbí,
chcíp už pes u nízkých vrat.
V moskevských ulicích křivých
bůh mi dal umírat.

***

Rci, směnárníku, mně ale,
než dva ruble za toman dám:
jak říci krásné mám Lale
po persku "rád tě mám".

Rci, směnárníku, mně, ---- ale
šeptem, rty v trubičku, ----
jak říci krásné mám Lale
persky "chci hubičku".

Rci, směnárníku, mně ale,
to poslední otázka:
jak říci krásné mám Lale
po persku "má, jsi má".

Směnárník odvětil krátce:
Láska ---- ta nezná slov,
o lásce nevzdychej sladce,
hubičky nejsou kov.

Hubička jméno nemá,
hubička to je dech,
tak jako růže je němá
a taje na ústech.

O lásce nevzdychej v muce,
znej radost i bídu svou!
"Tys má!" jen řeknou ruce,
jež čadru roztrhnou.