Modrý den
Arnošt Lustig
Hodnota Lustigových povídek spočívá i v tom, že i v terezínském ghettu, v lágrech evokují každodennost, že uprostřed utrpení a lidských tragédií dokázaly zachytit žízeň po životě, nezničitelný zázrak života, a právě toto sdělení propůjčuje autorovu zážitku holocaustu neskutečnou sílu. Jako by svými povídkami Lustig říkal: život je všude - tato deviza se náhodou ve stejném čase programově objevila v názvu rukopisného sborníku, v němž se sešli Kolář se Škvoreckým, Hiršal s Julišem, Zábrana s Havlem. Uprostřed padesátých let byl ve vzduchu společný životní pocit, třeba pramenil z nestejné zkušenosti - pohlédneme-li za hranice, nejpopulárněji se formoval v neorealismu, nikoli náhodou také zhruba deset let po válce. I Arnošt Lustig vydal svědectví, když dozrál a pochopil, že ho může nejpravdivěji zprostředkovat jenom s odstupem a jenom psaním, jež mu poskytuje svobodu dostat se skutečnosti pod povrch a sdělit pravdu o základních hodnotách života, o jeho étosu. Proto není jeho dílo nikdy hotové, v každém novém vydání je doplňuje o nové detaily a obsahy, aby bylo co nejpravdivější. Aby v podtextu dokázalo varovat před ideologií nenávisti, jež přesvědčivě nezobrazena by byla stěží pochopitelná, a tragedie by se mohla kdykoli znovu opakovat. ... celý text
Přidat komentář
Musím se přiznat, že některými povídkami jsem se musela doslova "prokousat", jiné mě naopak absolutně pohltily.
(SPOILER) Uff. Výborné, ale náročné. Strašně dlouho mi trvalo se knihou prokousat, jednak kvůli úžasnému, ale hodně poetickému jazyku, mnoho vrstevnatosti textu. Bylo to úplně jiné, než knihy, které jsem dosud o tématu četla. Byli tam lidé ve vleku velkých dějin, obyčejné věci dějící se na pozadí příšerné mašinerie. Obrovská touha po životě, především obyčejném životě. Byl tam i pohled z "druhé strany." Mimo jiné pohled ženy žijící v bytě po odsunuté židovce, jakoby se vnitřní životy žen propojily. To se nedá vypovědět. Povídku: Modrý den si musíte přečíst. Ta mě asi nejvíce zasáhla. Přečetla jsem si i doslov a problesklo mi hlavou, že je úžasné, že se pan Lustig nakonec stal profesorem, oceňovaným spisovatelem a snad byl nakonec šťastný, i když by bylo samozřejmě nejlepší, kdyby se žádné hrůzy holokaustu neodehrály. Jsem velice ráda za Arnošta.
Ako memento, aby sa už nikdy nikdy nikdy niečo takéto nestalo. Make love and peace, no war.
Po přečtení každé ze 13 povídek, jsem musel udělat alespoň jednodenní pauzu, než jsem mohl pokračovat. Osudy postav nutí k přemýšlení. Zlo ukryté v člověku, probuzené k životu nesmyslnou ideologii, je jako lavina řítící se do údolí, zanechávající za sebou smrt a zkázu.
Povídka Potopa, by měla být povinnou četbou na středních školách, společně s návštěvou některého z vyhlazovacích táborů druhé světové války.
A podobné hrůzy, se ve jménu ideologie, nebo náboženství dějí ve světě i dnes. A to mě děsí.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Démanty noci |
| 2001 |  Colette z Antverp |
| 2007 | Dita Saxová |
| 1968 | Hořká vůně mandlí |
| 2003 | Krásné zelené oči |
Byl jsem hodně překvapen, jak jsou některé povídky vulgární, jenže vulgární se v tomto případě rovná přirozené. Arnošt Lustig byl mistrem slova a obraty, které při psaní používá jsou naprosto originální a osobní. Sháněl jsem hlavně titulní povídku Modrý den, kterou jsem viděl zfilmovanou a utkvěla mi v hlavě. Obě verze mají obrovskou sílu! Mimo tuto kniha obsahuje ještě dalších 12 příběhů, které se odehrávají v období druhé světové války, ať už třeba během pražského povstání nebo ve vyhlazovacích táborech. Všechny spojují dvě zásadní věci : smrt a touha žít. Musím říci, že některé stránky mě daly pěkně zabrat a navodily mě hodně nepříjemné pocity a jiné jsem musel zase vícekrát pročítat, abych přesněji pochopil Lustigovu mysl. Každopádně velice silné čtivo, bez jakéhokoliv ideologického zatížení. Moc si osobnosti Arnošta Lustiga cením.