Moje meno je Červená
Orhan Pamuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/384039/bmid_moje-meno-je-cervena-neR-384039.jpg
4
233
233
Dej románu sa odohráva za vlády sultána Murada III. v priebehu desiatich dní v roku 1591 v zasneženom hlavnom meste Osmanskej ríše, v Istanbule. Podobne ako spisovateľ Italo Calvino, aj Pamuk rozpráva celý príbeh z rôznych perspektív a mnohohlasne. V románe sa stretávame asi s dvadsiatkou rozprávačov, popri ľudských bytostiach sú však medzi nimi aj menej tradiční hrdinovia: pes, strom, obrazy, červená farba, mŕtvola alebo kôň. Všetci sa snažia podať svoju verziu pravdy a presvedčiť o nej aj čitateľa, vďaka čomu sa stávame svedkami množstva príhod, ktoré sa navzájom popierajú alebo parodujú.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Slovart (SK)
Originální název:
Benim Adım Kırmızı, 1998
více info...
Přidat komentář
Tajemný orientální příběh, ve kterém ožívají miniatury a iluminace.
Oproti Jménu růže mnohem více zamotané...
Tak vzdálené prostředí (geograficky, časově, kulturně, nábožensky) a přece jsem byla v knize jako doma. Tak dokonale dokáže autor vtáhnout čtenáře do příběhu. Tolik vypravěčů, tolik úhlů pohledu. Navíc někdo sem tam naznačí, že neříká úplnou pravdu. Rozluštění zašmodrchané hádanky je trochu hořké, přece jen to není pohádka, i když jako v pohádce jsem se cítila na mnohých stránkách.
Bylo to pěkné čtení. Pamukův text má mnoho vrstev, je to historický román, detektivka, milostný příběh ženy, jejíž city se zmítají mezi dvěma muži, příběh orientálního umění i náboženských sporů, popis poměrů v dílnách miniaturistů, jejich představ, výchovy, práce i závisti. Moc se mi líbilo, jak se všechna tato témata vzájemně proplétají a jak je vyprávění podáváno nikoli z pohledu jednoho vypravěče, ale vždy z pozice osoby či věci, která vypráví to, čeho byla právě svědkem. Nevyprávějí jen lidé, ale třeba i mrtvola, kůň, strom, pes, mince, ďábel, ba dokonce i samotná smrt. A vše je protkáno mnoha orientálními pověstmi a bájemi. Vzniká tak nesmírně plastický obraz, přibližující čtenáři nejen život v Istanbulu na konci 15. století, ale i obrovský konflikt přístupů k výtvarnému umění, k němuž došlo, když do Osmanské říše začal pronikat západní styl. Italské a francouzské malířství, jež přinášelo používání perspektivy, malbu portrétů či hru světla a stínu a vlastně se již stalo samostatným uměním nezávislým na knižním textu, naráželo u Osmanů na tradiční přístupy k vytváření knižních miniatur. Mnozí přívrženci staré školy považovali západní novoty za ohavnost a především za rouhání, za něco, co je muslimským náboženstvím přísně zakázáno. A tento konflikt nakonec vedl až k sérii vražd.
Pamukův styl je svěží, poutavý, místy i docela vtipný. Rád si od něj přečtu i něco dalšího.
Takové Jméno růže Východu. Nesmírně čtivé úseky se střídaly s pomalým utrpením a vyjmenováváním pravidel a specifik iluminátorského umění, kniha je mnohovrstevná a najdete v ní milostný příběh, detektivní pátrání, vraždy, krev, sex, historii turecké ilustrace a poznatky z Koránu. Jen jsem se musela u určitých pasáží fakt zatnout a do čtení se nutit.
Jedna z nejnáročnějších knih letošního roku. Rámec tvoří detektivní motiv (kdo zabil Elegána efendiho?) s motivem milostným (jak dopadne láska knihaře Kary, vracejícího se ze světa, k dosud vdané Seküre?) a děj je hnán dopředu snahou iluminátorů v šestnáctém století stvořit na sultánovo přání dokonalou a všeobjímající knihu; podstatou je však více než pětisetstránková úvaha, co znamená umění ve vztahu k životu, umění samo o sobě, umění jako paměť i jako most k budoucnosti - a co je smyslem umění, umělce i života. Úžasná barevnost vyprávění, a to nejen díky systému co kapitola - to vypravěč (přitom nejde o samoúčelný postup - autor ho ozřejmí v závěru a dá mu zcela jiný význam), ale hlavně díky proplétání množství příběhů reálných i mytických, humoru i hrůzy, akčního s rozjímavým, banálního s neočekávaným. A tak se čtenář prodírá např. trojím pohledem na iluminování (tradice kontra vlastní styl, vliv doby a času, slepota jako "věčná obava i tajné přání iluminátora"), úvahami o tom, zdali je podstatné to, co je "doslova" napsáno, či smysl napsaného, jestli má být iluminace součástí vyprávění či samostatnou uměleckou jednotkou a co je vlastně důležitější, zdali je vyprávění příběhů jen artistní hrou či přirozenou součástí komunikace i reálného života... Srovnání se Jménem růže Umberta Eca je na místě, zde je vnímání komplikováno seznamováním se s odlišnou kulturou a zásadně jiným myšlením. Nicméně jsem si to velmi užívala - ta kniha je prostě chytrá i čtivá.
Souhlasím se všemi, že to bylo velmi náročné čtení. Na knize obdivuji schopnost autora (a překladatele) vyprávět každou kapitolu z pohledu očima a slovy jíné postavy, kdy autor (a překladatel) je schopen přenést trohu jinou atmosféru a trochu jinou náladu na čtenáře
Čítali ste Meno ruže od Eca? Stredovek a popisy? Tak tu nájdete obdobnú štruktúru, akurát z tureckého prostredia so všetkými nuansami, ktoré k tomu patria. Akurát stredovek sa nám tu začína preklápať do humanizmu a zdôrazňovanie v jedinečnosti človeka.
Kniha ma bavila svojimi vrstvami, mali ste pocit, že čítate niečo o starých knihách, o každodenných dňoch v Istanbule, o starých povestiach, o láske, o detektívnej zápletke (tá mi inak nejako ušla, nepostrehla som, kedy si postavy uvedomili, kto je vrahom), o spôsoboch vypichovania očí a hlavne o pochopení moslimského vnímania sveta.
Knižkina vrstevnatosť nebude každého baviť, priznám sa, keď som už po stýkrát čítala príbeh o Sirin a jej milencovi, tak som tiež mala problém.
Čo na knihe ale oceňujem, je to, že súčasnému autorovi sa podarilo nás preniesť o 400 rokov späť...
Vzdávám po cca 80 stranách. Nesedí mi styl ani téma knihy. Pokračovat dál by bylo zbytečné trápení.
Trochu mi mé první setkání s Pamukem připomnělo Jméno růže, leč v tureckém hávu. Bavil mě způsob vyprávění a jeho stylová pestrost s ohledem na různý charakter vypravěčů. Byla jsem ráda, že nejde o klasickou detektivku, a taky se mi moc líbilo, že postavy byly tak skutečné- vůbec ne černobílé, a my do jejich zmateného nitra mohli nahlédnout.
Mám pocit, že Pamuk mi vždy ukáže krásu, ktorú som predtým nepoznala a to pre mňa veľa znamená. Tento krát to bola krása iluminácii. Samotný dej bol vlastne iba takým milým pozadím.
Báječná kniha mne vtáhla do dějů různých hrdinů, jakými jsou například prostá červená barva, pes nakreslený na papíře, kaligrafové, .. nádhera. Pamatuji se, že jsem Orhana Pamuka poměrně dlouho sháněl, protože u nás nebyl překládán ještě dlouho po ocenění Nobelovou cenou. Nakonec jsem na něj náhodou narazil asi po třech letech v trafice na vlakovém nádraží! A byla to jasná láska. Ta láska se jmenovala Jmenuji se Červená
V knihkupectví jsem si řekla, že jen nahlédnu. Ale od přečtení první věty „Jsem teď mrtvola, tělo na dně studny" nešlo jinak, než dočíst. Mimo příběhu o tom, co se stalo tělu ve studni, se dozvíte neuvěřitelné množství příběhů slavných miniaturistů, nahlédnete do kaligrafické dílny a budete číst o velkých příbězích lásky v osmanské literatuře. Zvláště tyto odkazy na literaturu a autory byly pro mě velkým překvapením a těším se, až si je někdy přečtu. Jediné co mě mrzí je to, že výborný rejstřík obsahující vysvětlení některých pojmů a medailony různých miniaturistů jsem objevila až když jsem měla přečtené ca 2/3 :-) Nenapadlo mě totiž listovat na konec knihy a hledat tak báječnou pomůcku pro četbu.
Na knihu jsem narazila v rámci výzvy a jsem za to ráda. Hodnotím sice průměrem, ale je to kniha, na kterou si musíte zvyknout, na její styl. Já jsem zpočátku chtěla knihu odložit, ale něco mi říkalo, ať s tím ještě počkám. Dala jsem si pauzu a ve vhodné chvíli na to znovu skočila. A dočkala jsem se odměny, nemohla jsem knihu odložit, příběh se pěkně odvíjel a jen povinnosti mě donutily jít spát....
Nevšední iluminační detektivka s romantickou linií. Velmi zvláštní, neotřelý způsob vypravování mnoha postav, zvířat i věcí, které se však srozumitelně prolínají a nabízejí tak náhled z mnoha úhlů. Právem ocen'ované dílo, jehož barvitost podněcuje k vychutnávání a vlastně není ani důležité, kdo je vrah. :-)
Nádherná kniha. Originální příběh, historická zápletka, vykreslení postav, (ne)pochopitelný svět Istanbulu, detailní a chytlavý popis světa a života iluminátorů (pro laika zdánlivě nudný, ale...kdepak!) a upuštění od přílišné melancholie - podle mě vrcholné Pamukovo dílo. Už teď se těším, až si ji přečtu znovu.
Skvělá kniha jejíž rozsah přesně odpovídá obsahu. Mimořádně fundované rozklady o střetu východního a západního umění té doby jsou brilantně propojeny napínavým příběhem s téměř detektivní zápletkou, který však není u knihy tím hlavním. Exotické prostředí Osmanské říše, psychologie jednotlivých vypravěčů děje, svět miniaturistů s jejich filosofiemi ale i všedními starostmi, to vše činí knihu poutavou, zajímavou a čtivou. Mne osobně nejvíce zaujaly úvahy nad podobnostmi a rozdíly mezi východním a západním přístupem k umění, mezi jednotlivými školami miniaturistů a kaligrafů, a míra neobyčejného chápání uměleckého díla. Příjemné je i řazení příběhu formou vyprávění jednotlivých postav, ale i věcí nebo barev; jakoby odrážely i vnitřní obsahy miniatur, o nichž je tu řeč. Vypravěči jsou stejně jako zdánlivě izolované prvky miniatury nositeli příběhu, který sami vytvářejí. A nechávají vhlédat, stejně jako miniatury, do svých pohnutek, do celkového příběhu, i do nás samých. - Vřele doporučuji, sama jsem ji přečetla za týden.
Četla jsem ji opravdu dlouho, je to dobrá kniha, ale kdyby ji autor zkrátil o 150 stran, vůbec nic by se nestalo a bylo by to spíše ku prospěchu věci. Obvzláště některé pasáže o iluminacích jsou náročné a určené pro vytrvalého čtenáře.
Jmenuji se Červená je jedna z knížek, ve kterých příběh není to hlavní. Případní zájemci o přečtení tohoto skvostu by se nemuseli zlobit, ani kdybych sem napsala. kdo je pachatel a spoustu dalších spojlerů. Nemuselo by to totiž moc zkazit čtenářský zážitek.
Zajímavá je forma vyprávění z pohledu různých postav a dokonce i věcí. Je až obdivuhodné, jak se tahle knížka dobře čte. Postav je dost, ale čtenář se přitom neztrácí. Děj se odehrává v historii, exotickém prostředí. Na chování a myšlení postav je vidět jiná kultura. Myšlení a chování je pochopitelné a v daném kontextu uvěřitelné, i když je pro nás cizí . Pohled na některé stránky života v muslimském světě té doby také není marný. Ještě víc bych si knížku užila, kdybych znala víc historii Turecka.
Štítky knihy
16. století Turecko knihařství historické detektivky iluminace, zdobení (literatura) turecká literatura historické romány Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Druhá moje kniha od tohoto autora. Jistě si budu muset ještě nějakou přečíst (doporučí někdo další? :)) Zaujala mě víc než Sníh. Jedná se o vrstevnatý příběh, který každý může číst tak trochu po svém, někdo jako detektivku, někdo jako historickou fresku, která vykresluje zvyky v Turecku v dílnách iluminátorských mistrů i učňů... Kniha je napsána originálním způsobem a až na některé pasáže mě celá bavila. Bonusem na takových knihách je to, že se dozvíte i něco navíc. Není to jen příběh, ale i kupa znalostí, náhled do jiného světa.