Moje Pacifická hřebenovka
Monika Benešová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398945/bmid_moje-pacificka-hrebenovka-MWa-398945.jpg
4
498
498
Na Pacifickou hřebenovku se ročně vydá několik tisíc lidí lidí, ale dokončí ji jen přibližně desetina z nich. Monika patří mezi ně. A to byla ještě před nedávnem bledou pacientkou s vážnými zdravotními potíži a psychickými problémy. Přesto se rozhodla změnit život a splnit si sen – projít pěšky celou Ameriku. Postavila se nemoci, poušti, omrzlinám, medvědům i pumám, které potkávala, když putovala sama divočinou. Pacifická hřebenovka ji tvrdě zkoušela. Naučila ji ale nezvdávat se.... celý text
Přidat komentář
Důvod zakoupit si a přečíst knihu Moniky Benešové o její cestě po legendární PCT v Americe byl prostý. Jednak jsem četla, i opakovaně shlédla, příběh Cheryl Strayed “Divočina”, a jednak v duchu stále koketuji s myšlenkou opustit na čas zaběhnutý stereotyp a komfort mého života a vydat se na cestu. Ne nutně na PCT, ale zkrátka někam... protože i “cesta je cíl”. Ne, že bych neměla odvahu, ale asi jsem mnohem více svázaná odpovědností za dva dospívající chlapce, stárnoucí rodiče a kolegy v práci. Takže se mi v hlavě rodí pouze několikadenní cesta po horském hřebeni Rychlebských hor a Jeseníků během tohoto léta. Naprosto rozumím všemu, co Monika v knize popisuje. O tom, jak těžké je být sám se sebou. O tom, jak si vědomě (či nevědomě) ubližijeme. Jak se bojíme odpouštět. Změnit život a postavit se mu čelem jde vždy, jenom je potřeba udělat první krok, tedy rozhodnout se, a hlavně vytrvat.
Zpět ke knize. Je to, vpodstatě, velmi osobní deník. Literární úroveň nízká. Pokud by Monika byla třeba prodavačkou, asi bych to tak brala. Co mě však trochu zarazilo byla skutečnost, že autorka knihy je novinářka. V tomto případě bych očekávala, přeci jenom, trochu propracovanější literární formu. Tak trochu mi vadilo neustálé označování autorky sebe sama jako “rozmazlené holky”. Chápu to tak, že to bylo, svým způsobem, právě vyrovnávání se se svojí bytostí. Ale do knihy, kterou čte spousta cizích lidi, bych sebeobviňování trochu ubrala.
Za knihu dávám tři hvězdy, Divočina zkrátka byla výrazně povedenější. Ale na druhou stranu opravdu smekám před odvahou a vytrvalostí Moniky, je to neskutečně statečná žena. Jsem ráda, že knihu o své cestě napsala, protože tím možná ukázala dalším lidem, že zvítězit nad nepřízní osudu jde. A to je velké plus.
PCT mě moc baví, už proto jsem se na knížku tak těšila. Plánovala jsem si ji koupit, ale vykoukla na mě mezi novinkami v knihovně a tak jsem si ji půjčila.
Myslím, že Monika neplánovala udělat touhle knihou díru do světa. Chtěla "jen" vyprávět svůj příběh, podělit se o něj a možná trochu víc osvětlit jak to na hřebenovce CHODÍ. Smekám před ní, jak fyzicky nepřipravená a s jakou psychikou, se odvážila na jeden z nejnáročnějších treků světa! Cesta za štěstím chce odvahu a právě tu najde málokdo. Monika ji našla.
Knížka je psána docela úsečně, původně jsem jí chtěla dát tři hvězdy, ale jelikož jsem ji sfoukla za den, popírala bych, že mě bavila. Zaslouží si víc.
Klobouk dolů, Sleepy!
Kniha mě bavila, zhltla jsem ji a po dočtení jsem byla tak spokojená, že jsem jí udělila 4 hvězdičky. S odstupem času už na mě ale tak dobře nepůsobí, zkratkovitost jí ublížila, popisu dlouhatánského treku by slušelo rozvláčnější podání. A poetičtější. Moniku ale moc a moc obdivuji, pustit se do léčby neduhů tímhle způsobem je úžasné a inspirativní.
Koupila sem si ji až teď, ale předtím slyšela rozhovor s autorkou na Radiozurnalu. Není tak skvělá jako Divočina, ale to, že účastníci PCT je Češka, dává příběhu šťávu. Svižný příběh, psán zpětně, zaujme a mohl by být delší. Potěší itinerář a seznam důležitých položek v batohu!
Tuhle knihu jsem tak náhodou vyhrála na Instagramu ještě s jedním cestopisem a tak jsem si řekla jo, super, cestopis potřebuju do čtenářské výzvy, tak si to tento rok určitě někdy přečtu. Myslela jsem, že to nebude tak brzo, ale nevěděla jsem, do které knížky se mám pustit, tak jsem sáhla po téhle. A příjemně mě to překvapilo. Víceméně jsem tu knihu přečetla za víkend, protože v týdnu jako obvykle nebyl čas, ale od pondělka jsem to měla rozečtené do čtrnácté stránky. Takže mě to pochopitelně ani nenutilo číst dál. Ale potom, jak autorka knihy začala popisovat svoje zážitky a celou cestu, jak tam šla, jsem se do toho příběhu začetla a potřebovala jsem vědět, jestli se to té Monice vážně podaří.
Tahle kniha vlastně ani nebyla jenom o cestování, ale i o tom jejím životě a jak jí to ten život hodně změnilo. Je až neuvěřitelné, jak něco takového může člověku obrátit život naruby. Ta kniha mě nabudila do takové nálady, že ve mně ožila taková špetka chtění sbalit vše potřebné a vyrazit tam taky. A ten seznam na konci (Co potřebujete na Hřebenovku) mi k té náladě ještě víc přispěl. A to odmalička nesnáším túry ani nic podobného. Ale zase tak odvážná jako Monika nejsem, to vím, že bych to s největší pravděpodobností vzdala.
Po celou dobu čtení jsem ten její příběh prožívala s ní, jako bych tam s ní na trailu byla taky. Ono, když si uvědomíte, že to všechno, co jste si v téhle knize přečetli, je pravda, tak je to přece jenom jiný pocit, než když čtete fikci. U téhle knížky jsem se několikrát zasmála, protože těch vtipných a trapných momentů, ve kterých jsem se ne málokdy viděla, nebylo málo. Tahle kniha byla zároveň vtipná, ale zároveň motivační a trochu i smutná, když se nad tím zamyslím. Moniku Benešovou strašně moc obdivuju, jak je odvážná. Nejen tím, že zdolala Pacifickou hřebenovku, ale, že se to nebála všechno napsat a zveřejnit do téhle knihy. Některé momenty byly i neuvěřitelné, třeba tarantule na obličeji... to bych vážně nezvládla. Někdy mám takové přeřeky a mám chuť říct Pacifická benešovka a ne hřebenovka..čím to asi bude? :D Měla jsem ráda i Moničiny kamarády a trails angels byli skvělí. Je super pocit vědět, že jsou i takoví lidi.
Takhle - nebyla to jedna z nejlepších knih, co jsem četla, ale těch pět hvězdiček si zaslouží, ani tomu nemám, co vytknout a ten Moničin příběh na plný počet hvězd určitě je.
Knížka, která mě patřičně nabudila (asi tak silou vznětového motoru). Vím, že Pacifickou hřebenovku nikdy nepůjdu (na to prostě nemám), ale mám v životě pár vrcholů, které si troufám zdolat. A velký obdiv a poděkování autorce! Přidávám hvězd pět.. a ať si to holka frčí dál.
V dřívějších komentářích je řeč o literární hodnotě a stylu a formě textu od autorky, která studovala a pak se i živila žurnalistikou. Nechce se mi to opakovat a naprosto souhlasím s komentářem BabaJaga11.
Když si odmyslím všechny své připomínky ke stylu a formě, beru tuto knihu jako autentický pohled na část života jedné dívky. Víc jak tři hvězdy dát nemohu.
Částečně průvodce, částečně osobní zpověď. Přečteno během dvou dnů po kterých jsem měla chuť sebrat bagl a vyrazit. Čtivě napsáno.
Od první stránky jsem se do knihy začetla a usmívala se . Ta upřímnost a otevřenost, ten dar vyprávět mě chytil. Monika si něco vzala do hlavy a šla za svým cílem, bez velkých příprav a zkušeností, prostě šla. Získavala zkušenosti a odhazovala přetvářku. Knížku mi půjčila kamarádka, která si ji taky přečetla s nadšením a když jí popisovala leskly se jí oči vzrušením. Já jsem jí ji mohla vrátit druhý den, protože jsem knihu četla po práci a ješte v noci, pořád jsem šla dál. já se bála těch tarantulí jako ona, já se vžila do jejich pocitů a myšlenek, já která žila 13 let v USA jsem si znovu připomenula, jak jiní lidé a podmínky tam jsou. Motivační kniha, udělat něco se svým životem. Doporučuju.
Skvěle a vtipně napsané. Kniha motivuje k tomu, zvednou zadek a začít si plnit své sny bez výmluv. Uvědomění, že člověk není středobodem vesmíru, a že i ostatní mají své problémy. Když se odpojil Rosťa, Monika mu to nakonec neměla za zlé a byla mu naopak vděčná, jak jí na začátku pomohl.. Tohle byla nejpůsobivější část příběhu.
Za mě perfektní knížka! Plná motivace, upřímné osobní zpovědi bez obalu, takže se člověka hlouběji dotkne a nakopne k zamyšlení nad sebou samým. Moni, můj velký obdiv za zdolání tak velkého kusu Země!
Knizka se mi neskutečně libila :) Kouzlo je v tom, ze Monika to napsala tak, jak to citila, proste autenticky. Knizka ma podporit, povzbudit i pobavit.... A to se ji podarilo. Na přednášce rikala, ze sice pracovala jako novinářka nekolik let, ale v knizce si na to nechtěla hrát.... chtela to byt ona. A to ja na ni hrozne ocenuji. Sla s kůži na trh i pres riziko velké kritiky. Klobouk dolu, Moniko.
Knížku jsem si obstarala kvůli letošní Čtenářské výzvě (kniha poprvé vydaná v roce 2019). Četla se dobře a rychle. Co oceňuji, je celý příběh autorky Moniky Benešové a upřímnost, s jakou jej vypráví, včetně různých nepříjemností a životních selhání. Líbila se mi i závěrečná kapitola - Osobní přání - dokládající, že autorka během své dlouhé a v mnohém strastiplné (ale zároveň krásné a inspirativní pouti) přece jen vyspěla z ufňukánka v mladou, dostatečně sebevědomou ženu. Ti, kdo by se o podobnou cestu chtěli pokusit, jistě ocení seznamy zastávek na cestě, kde bylo možné opatřit jídlo či jiné základní potřeby, osprchovat se apod. Stejně tak i seznam věcí, které se osvědčily - ten může posloužit i při cestě do jiných zapadlých končin.
Co mě zklamalo, je literární hodnota knížky. Chápu, že autorka není spisovatelka, jak v úvodu sama předesílá, ale vystudovala žurnalistiku a jako novinářka se několik let živila. Čekala bych tudíž, že text bude kvalitnější. Dost mě rozčilovaly spousty různých hovorových a expresivních výrazů. Pokud se vyskytnou v přímé řeči, případně v popisech momentálních myšlenkových pochodů autorky, je to příjemné oživení, ale ve vyprávění to vadí. Kniha pak působí, jako kdyby ji psal nějaký teenager, kterému je spisovný jazyk úplně fuk. Také několikeré opakování vět ve stylu "už nejsem ta rozmazlená holčička" není příliš přesvědčivé (totiž ve chvíli, kdy už nečím nebo někým nejste, o tom obvykle přestanete přemýšlet), byť jak už jsem uvedla výše, závěr mě přece jen přesvědčil, že Monika prošla velkou vnitřní změnou :-).
V knize toho najdete spoustu o lidech, městech, silnicích, cestách stopem, kempech, zkrátka o civilizaci, ale mnohem méně o divočině, až má člověk občas pocit, že Pacifická hřebenovka musí být docela zalidněná a v pohodě. Chápu, že setkání s lidmi, zvláště když byli ochotni pomoci, byla krásným zážitkem, ale relativně málo zážitků z divočiny (a nemusí jít přitom o setkání s pumou nebo jiným nebezpečným zvířetem - všude jsou rostliny, ptáci, hmyz, anebo aspoň skály různých barev...) celé putování dost zkresluje. Nemůžu dát víc než tři hvězdy, škoda.
Každopádně autorka má můj obdiv - teoreticky mohla trávit život léčbou svých neduhů pod dohledem lékařských kapacit, ale navzdory jejich doporučením se vydala na cestu, která ji nakonec zachránila, a ještě o té cestě napsala knížku (ať už je kvalita jakákoli, napsat knížku není legrace a stejně jako vydat se na obtížnou cestu chce i psaní a vydání knihy dostatek odvahy a pevné vůle). Jen mě trochu mrzí, že autorka po návratu neřekla lékařům, že právě její CESTA jí pomohla, a nikoli jejich léky. Vím z vlastní zkušenosti, že oni by si s tím sice nevěděli rady a nejspíš by si to ani nenapsali do dokumentace, ale dokud se lidé budou bát vydávat podobná svědectví, budou lékaři pacientům stále doporučovat takovou léčbu chronických nemocí, která je nejen neúčinná, ale často i zbytečně zatěžuje dosud zdravé orgány.
Jak už zde zaznělo - Divočina počesku aneb kterak se nezkušená holčina vydala změnit svůj život. A změnila. Za to, že PCT přešla, má můj obdiv. Samotný styl je trochu nevyzrálý - zkratkovitý, líbivý, jako příspěvky na sociální sítě. Je zde však vidět velký posun - počáteční povrchnost, křečovitá snaha o vtip a ironii a vyhukaná amatérská póza (brát si s sebou na trail šminky či vycpávat prsa na pohovor pro získání víza snad nemůže nikoho napadnout) je vystřídána hlubšími myšlenkami. Povídání o lidech, tábořišti, obchodech a jídle je postupem více o přírodě, horách a cestě samotné - především od chvíle, kdy se Monika osamostatnila.
Jakkoliv má kniha slabá místa, autorka musí být silná osobnost, protože do cíle přes všechny ty nápady a úlety došla a za to - jak už jsem napsala - klobouk dolů.
Jen mě mrzí moderní způsob "vandrování" - uplave nám ešus, vezmeme mobil a objednáme přes Amazon nový do nejbližšího městečka... neuniká nám tím něco?
Na téma dlouhých tracků doporučuji úžasné knihy Chrise Townsenda (Out There nebo přímo o PCT Rattlesnakes and Bald Eagles). Bohužel nevyšly v češtině.
Rozhodně to není tak silné jako známa Divočina, nicméně nemyslím si, že Monika Benešová měla ambice Cheryl Strayed překonat. Moje Pacifická hřebenovka je upřímnou výpovědí o vlastním překonání sebe sama a hledání priorit ve vlastním životě. K Monice chovám hluboký obdiv, protože sám vím, jak problémy se zažíváním dokáží komplikovat i jednodušší činnosti než je přechod Pacifické hřebenovky. Kniha zároveň může sloužit jako inspirace pro někoho, kdo by se na podobnou cestu chtěl vidat sám. Monika přidává typy na různá místa, i seznam vybavení, které sama využila. Literárně ani vizuálně však nejspíš na tuto jednohubku vzpomínat dlouho nebudu.
Knihu jsem si symbolicky pořídila na přednášce Moniky v Brně. Na samotné přednášce jsem se fakt hodně nasmála při poslechu toho, co všechno Monika v USA i předtím doma zažila - i když se rozhodně nejednalo o jednoduchý příběh. Avšak styl Moničina podání a vyprávění mě prostě rozesmál. Doma jsem pak knihu přečetla za 3 dny. Zpříjemňovala jsem si s ní chvíle před spaním a po probuzení a taky tak měla trochu pocit, že jsem s Monikou na trailu.
Knížka je napsána čtivě a humorně (stejně jako bylo Moničino vyprávění). Není ani moc praktická, ani moc filosofická - od obojího je tam tak akorát, což ji dělá prostě lehce čtivou a oddechovou. Jediné, co mi na knížce malinko vadilo je trošku odfláklé editorské zpracování - především trochu rozházené (a myslím jednou i roztáhlé) fotky.
Každopádně, ke knížce se budu vždycky ráda vracet ve chvílích, kdy budu mít pocit, že chci být, alespoň teoreticky, na trailu a zažít nějaké to dobrodružství.
Oceňuji, že měla Monika odvahu sdílet svůj nelehký příběh s veřejností a nebála se sdílet s lidmi situace, ve kterých se cítila slabě, hloupě či trapně. To může určitě nejednomu člověku, který se cítí podobně, pomoct, aby se v tom necítil tak sám. Prostě tentokrát se z toho Monika nepos*ala. :D A za to jí patří dík!
Od prvních stránek jsem se nad knihou usmíval, jak byla vtipná a zábavná. Od druhé poloviny jsem zase napětím hltal kapitolu za kapitolou, jak to všechno dopadne. Monice jsem moc fandil. Mohl bych tu hledat chyby jak v počínání na hřebenovce, tak ve vyprávění či sdělení. Dělat to ale nebudu. Velkým kladem knihy je totiž pravdivost a otevřenost, která vše ostatní přebíjí. Autorka vás také zavede na všechna místa PCT, což někteří necestovatelé a zájemci o cestopisy jistě ocení. Přitom je kniha docela útlá a úsporně - dobře napsaná.
Úryvek: Jeden hicker mi říkal, že každý z nás si neseme batoh svého trápení a svých problémů. A já ho měla pořádnej, skoro třicetikilovej. Na začátku jsem měla plno krémů na obličej, make-upu, řasenek a dalších věcí, které měly sloužit k tomu, abych se zamaskovala. Byla to přetvářka? Bála jsem se ukázat v celé své kráse? V Oregonu jsem se začala věcí zbavovat. Co vlastně potřebuju? Možná jsem odlehčovala svému svědomí i své psychice.
Taková Divočina počesku:). Kniha není ani tak popisem cesty přírodou amerického západu jako takovým, nedá se to úplně nazvat klasickým cestopisem, jsou tam místy docela velké skoky, ale zase si to všímá mnoha jiných detailů, díky kterým je to velice čtivé. Je to spíš vyznání jedné trochu trhlé a rozmazlené holky z Vysočiny, která se po absolvování vysoké školy dostala do Prahy, která jí nějak "nesedla" a kde se pracovním vytížením dostala na samé dno fyzických i psychických sil a přivodila si nemalé zdravotní problémy. Jako "léčbu" si naordinovala nejprve cestu do Santiago De Compostela a poté se v jejím hledáčku objevila legendární PCT - Pacific Crest Trail.
Cestou se postupně vypořádávala se svými problémy a strachy, které dokáže velmi svérázně popisovat:). Postupně, tak jsem knihou postupoval dál, jsem se dozvídal, jak autorka bojovala sama se sebou, jak hlavně zpočátku cesty musela docela dlouze hledat důvody k pokračování dál, aby se postupně stávala stále silnější jak fyzicky, tak psychicky. Ale zároveň v sobě měla obrovskou touhou jít dál. Po absolvování úvodní části přes poušť přeskočila zasněžený úsek přes hory Sierry Nevady, napojila se na trail o něco severněji, došla až na americko - kanadské hranice, kde opět bojovala sama se sebou, zda má odjet domů nebo se vrátit zpátky do hor a pokusit se zdolat vynechaný úsek. Nakonec se do hor vrátila, zažila tam jedny z nejnebezpečnějších, ale i nejkrásnějších (popis výstupu na Mt. Whitney jsem si dal asi 3x) chvil a dokázala trail dokončit celý.
Kamarád, který jí zpočátku velmi pomohl už doma s organizací cesty a se kterým úvodní část trailu šla, jí sice byl velkou oporou, ale myslím si, že až tím, že se od něj ne tak docela z vlastní vůle oddělila, že to vůbec překousla, nevzdala to a pokračovala dál sama, teprve tím začala ta její pravá cesta sebepoznání. Ve chvíli, kdy se musela o sebe postarat sama. Tam začíná ta pravá "Divočina".
Já si její postup a vyprávění užíval s tím, jak pokračovala dál, snad s každou stránkou čím dál víc. Jedná se o neuvěřitelně silný příběh pevné vůle něco změnit a dokázat si sama sobě, že mám na to, s tím něco udělat. Nakonec svojí silnou vůlí dokázala do značné míry stabilizovat i svůj zdravotní stav.
Jen jedna věc mi trochu vrtala hlavou. Absolvovala vysokou školu se zaměřením na žurnalistiku, a přitom, jak sama několikrát zmiňuje, její angličtina byla poměrně mizerná, to mi nějak moc dohromady nejde. Ale je to jen detail, který nezabrání plnému hodnocení. Velmi zajímavé a svižné počtení!!
Má můj hluboký obdiv za to, že to dokázala celé projít! Klidně bych si dokázal představit třeba dvojnásobný rozsah knihy, i s větším množstvím fotografií. Je to velice silný příběh. Dávám deset z pěti možných hvězdiček:).
Moje Pacifická hřebenovka
Kašlu na literární úroveň. Můžu hledat a najít spoustu chyb, ale dělat to nebudu. Nejdůležitější je to, že Monika mi pomohla o střevní nemoci mluvit a nestydět se. Dekuju Ti holka! Paradni knizka!