Moje paní Chrysanthema
Joe Hloucha (p)
Joe Hloucha popisuje své zážitky z Japonska z období, kdy žil v domluveném manželství s Japonkou. Netají se svou inspirací, knihou od P. Lotiho.
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1932 | Sakura ve vichřici |
1926 | Pohádky japonských dětí |
1944 | Pohádky slunného východu |
1920 | Pavilon hrůzy |
1929 | Prodavačky úsměvů |
Knihu bych doporučil ke čtením snad leda lidem, kteří se chtějí něco dozvědět o Josefu Hlouchovi. A nebo o tom, jak dlouhý čas lze strávit v nějaké zemi, kolik peněz utratit a přesto nic nepochopit. O Japonsku a Japoncích toho totiž moc neříká. Pan Hloucha, který si vytvořil utkvělé značně zavádějící představy četbou evropských románů o Japonsku si do něj vyjel a považuje se za špičkového odborníka na Japonsko. Přitom nechápe zhola nic.
Japonsko se snaží poznávat tak, že se tam stýká s bílými cizinci, najme si na 3 měsíce placenou společnici a myslí si, že si dopřává pravý typický japonský život. Že je vedle jak ta jedle dávali najevo už jeho s Japonskem lépe obeznámení současníci (Letzl). Přirovnal bych to asi tak k představě turisty který přijede do Prahy, projde se po karlově mostě, koupí si prodejné děvče a pivo a bude mít pocit, že je nejpovolanější Bohemista.
Knihy jeho současníků Nykla či Eliášové jsou nesrovnatelně lepší. Bohužel jak tehdy, tak dnes jsou pro lidi v Čechách lákavější vybájené povídačky o exotech, než skutečnost. Takže i dnes propaguje Náprstkovo muzeum Hlouchu a Nováka, místo Nykla, Eliášové, Letzla či Mussika. Návštěvnost je přece důležitější než realita.
Kniha zahrnuje popis výstavy výzbroje a výstroje ukořistěné v Rusko-Japonské válce.