Moje paní Chrysanthema

Knihu bych doporučil ke čtením snad leda lidem, kteří se chtějí něco dozvědět o Josefu Hlouchovi. A nebo o tom, jak dlouhý čas lze strávit v nějaké zemi, kolik peněz utratit a přesto nic nepochopit. O Japonsku a Japoncích toho totiž moc neříká. Pan Hloucha, který si vytvořil utkvělé značně zavádějící představy četbou evropských románů o Japonsku si do něj vyjel a považuje se za špičkového odborníka na Japonsko. Přitom nechápe zhola nic.
Japonsko se snaží poznávat tak, že se tam stýká s bílými cizinci, najme si na 3 měsíce placenou společnici a myslí si, že si dopřává pravý typický japonský život. Že je vedle jak ta jedle dávali najevo už jeho s Japonskem lépe obeznámení současníci (Letzl). Přirovnal bych to asi tak k představě turisty který přijede do Prahy, projde se po karlově mostě, koupí si prodejné děvče a pivo a bude mít pocit, že je nejpovolanější Bohemista.
Knihy jeho současníků Nykla či Eliášové jsou nesrovnatelně lepší. Bohužel jak tehdy, tak dnes jsou pro lidi v Čechách lákavější vybájené povídačky o exotech, než skutečnost. Takže i dnes propaguje Náprstkovo muzeum Hlouchu a Nováka, místo Nykla, Eliášové, Letzla či Mussika. Návštěvnost je přece důležitější než realita.

Kniha zahrnuje popis výstavy výzbroje a výstroje ukořistěné v Rusko-Japonské válce.