Molekuly emocí - Věda v pozadí medicíny těla a mysli
Candace Pert
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/324923/bmid_molekuly-emoci-veda-v-pozadi-medici-VMG-324923.jpg
4
57
57
Proč se cítíme tak, jak se cítíme? Jak naše myšlenky a emoce ovlivňují naše zdraví? Jsou naše tělo a mysl od sebe navzájem odlišné, nebo fungují společně jako součást propojeného systému? Propojení těla a mysli. Ve své průkopnické knize Molekuly emocí Candace Pert poskytuje překvapivé a přesvědčivé odpovědi na tyto a další náročné otázky, o kterých vědci a filozofové uvažovali už po staletí. Její průkopnický výzkum o tom, jak chemikálie uvnitř našich těl tvoří dynamickou informační síť, propojující mysl a tělo, není pouze provokativní, nýbrž revoluční. Na základě stanovení biomolekulárního základu našich emocí a vysvětlení těchto nových vědeckých poznatků jasným a přístupným způsobem nám autorka umožňuje pochopit sama sebe, své pocity a spojení mezi naší myslí a naším tělem – těla-mysli – způsobem, který jsme si možná nikdy předtím nemohli představit. Molekuly emocí je dominantní dílo, plné pochopení a moudrosti a ovládnutí této vzácné síly ke změně způsobu, jakým vidíme svět a sami sebe.... celý text
Biografie a memoáry Věda Zdravotnictví
Vydáno: 2016 , AnagOriginální název:
Molecules Of Emotion: The Science Between Mind-Body Medicine, 1999
více info...
Přidat komentář
necitelna, pseudoodborna ezo prirucka s otresne chvastavym uvodem. odbornost autora nezarucuje uroven.
Skvěle a velmi čtivě napsaná kniha na téma našeho vědomí a jeho vlivu na tělo a zdraví. Pokud vás ovládají emoce, a zajímá vás toto téma, bude vám čtení obrovským přínosem.
Velice neotřelá kniha.
V jedné rovině vysvětluje laikům, jak funguje informační síť lidského těla. To je ta nejnáročnější, protože i když se autorka téma snaží hodně zjednodušit, velkému množství pojmů a vztahů mezi nimi se vyhnout nemůže. Přesto je to vlastně napínavé čtení, kterému by leckterá detektivka mohla závidět.
V druhé rovině popisuje události z autorčina života, které s jejími objevy na poli peptidového základu komunikace těla souvisely. Popisuje svoje bitvy s byrokracií a zvyky ve vědecké a lékařské komunitě. Mnohde smutné. A i když je kniha už 25 let stará, při pohledu na covidovou hysterii je zřejmé, že se toho až tolik asi nezměnilo.
Třetí rovina líčí, jak fyzické a psychické spolu souvisí, a i když se to autorčinu vědeckému založení zpočátku příčí, připouští, že role vědomí je rozhodující.
Na závěr pak přikládá tipy na zdraví jak psychické, tak fyzické.
Přestože obsahově jde o velice poutavou knihu, 5* s klidným svědomím dát nemohu. Jednak údaje jsou zřejmě poněkud zastaralé, což je s ohledem na rok vydání pochopitelné. Druhá výtka směřuje k absenci nějakého oponentního pohledu a velice subjektivní podání fakt. I když poctivě zmiňuje jména svých spolupracovníků, mnohde jsem se nemohl zbavit dojmu přílišného jájínkovství.
Kapitolou samou o sobě je pak překlad. I když jsem rád, že kniha v češtině vyšla, přeci jen těch výtek je spousta. Hlavně proto, že na mnoha místech z textu čouhají slovenské "false friends" (např. krajina namísto země) a gramatické hrubky.
Ale i tak mohu četbu vřele doporučit. V mém případě ještě bylo umocněno souběžnou četbou Goswamiho Kvantového doktora, který se v některých tématech s Pert překrývá a dovádí dál.
Soukromé poznatky jsem povětšinou přeskakovala a četla jsem jen to "důležité", což podle mě je hlavně potvrzení, že primární je myšlenka, která následně spustí biologické reakce, aneb nejsme bezduchý stroj naučených podmiňovacích reakcí.
Myšlenky v knize jsou bezva, ale to podání míchané s životopisem mě fakt nebavilo
Poměrně vzrušující kniha, což je skoro překvapivé u odborné literatury. Pro mě to mělo dvě zajímavé roviny - za prvé se o uvedenou tematikou (vliv emocí, duševního rozpoložení na fyzický stav těla - tedy propojení duševní a tělesné stránky člověka) už delší dobou zabývám a za druhé mě popis rivality nebo intrik ve vědeckém světě velmi zaujal. Ženy to ve vědeckých kruzích neměly jednoduché, musely se těžce prosazovat v této zpočátku ryze mužské doméně. Autorka to docela podrobně popisuje, jak často narážela na nadřazenost a blahosklonnost mužských šéfů a jak jí bylo upíráno uznání za její úspěšnou vědeckou činnost.
To hlavní téma knihy je ovšem její výzkum na poli buněčných receptorů. Dokázala, že molekuly receptorů jsou vstupní branou do buněk - díky nim mohou informace proniknout na místo určení a provést požadovanou změnu. Nálezem opiátových receptorů udělala doslova revoluci v molekulární chemii. V dalším výzkumu se věnovala peptidům, shlukům aminokyselin, které jsou nositeli informací v lidském těle - jsou to vlastně molekuly emocí. Vědecky bylo prokázáno, že emoční stav člověka je přímo spojen s jeho fyzickým tělem - což je něco, co naši předkové už dávno věděli, ale my jsme na to díky materialistickému přístupu k vědě pozapomněli.
Candace Pert se později věnovala i výzkumu léku na rakovinu nebo na AIDS, její vědecká dráha byla obdivuhodná po všech stránkách. Její kniha se četla poměrně dobře a ukázala mi, jak fascinující a vzrušující může někdy být vědecký výzkum. 80%
V zásadě nejsem proti míchání autobiografie a vědeckého textu, dokonce by mi to přišlo jako pozoruhodně neotřelý nápad, ale tady to podle mě nevyšlo a po chuti mi to nebylo. Kniha mi přišla nestrukturovaná, informace z dvou zmíněných částí se prolínaly poměrně chaotickým způsobem a musím říci, že podání autorky se mi zdálo až příliš subjektivně zabarvené a místy poměrně ufňukané či narcistické. V zásadě v mnohém s autorkou souhlasím, vědecké pozadí bylo navíc velmi zajímavé a také příběh okolo by mi přišel jako příjemné oživení na navození atmosféry, ale nikoli v tomto podání.
Zajímavé informace o receptorech, peptidech - "informačních látkách", jak byly objeveny a co tyto objevy asi znamenají. Užil jsem si z velké části i tu osobně-feministickou linku, která vlastně tvoří většinu knihy. Akorát po 2/3 už mi to vše přišlo zdlouhavé a až příliš autobiografické.
Autorka knihou převypravuje svůj životní objev, komplexně seznamuje s informacemi, které získala. Srozumitelně, lidsky a čtivě. Bohužel jsem očekávala něco jiného, tak jsem se do tohoto způsobu nezačetla. Vyzobala jsem si ale plno zajímavých poznatků, které rozhodně nejsou povrchní. Určitě ale knihu nedoporučuji každému, nepovažuji ji za jednoduché čtení.
Je patrné, že pro autorku byla práce jejím životem - kniha o její práci je zároveň kniha o její životní cestě. Nicméně kombinace light-vědecké literatury a vlastně beletrie v sobě ukrývá docela dobře čtivou kombinaci - bez jakéhokoliv dysfemismu je poznat, že knihu psala žena :)
Měl jsem obavy ze sklouzávání k pseudovědám, ale autorka si udržela vždy více méně vědecký (ke konci knihy mírně paravědecký) základ k prezentaci svých výsledků a formulaci myšlenek. Kromě otázek z biochemie a imunologie (ve skutečnosti se v knize prolíná daleko více oborů), řeší i otázky osobního rozvoje, sexismu a rovných podmínek ve vědě. Jelikož se český překlad dočkal vydání až skoro po dvaceti letech, aktuálnost jak vědeckých faktů, tak společenských fenoménů je místy as potřeba přehodnotit.
PS: Souhlasím s předchozími komentáři - český překlad nic moc, vypadá to, že některé kapitoly nebyly asi ani zrevidovány.
Kniha dobrá, jen mnoho omáčky kolem toho, jak autorka vůbec k objevu molekul emocí přišla. nicméně asi by to bez té omáčky nešlo.
Podľa názvu som očakávala biochémiu, no dostala som autobiografiu- ale akú! Strhujúcu a pútavú ako hociktorá dobrá detektívka. Autorka opisuje pozadie vedy- súťaživosť medzi odborníkmi, prístup k ženám, či proces od objavu až priamo k úžitku pacientov (veľakrát zdĺhavý až frustrujúci) a zároveň poskytuje zaujímavý pohľad na prepojenie mysle a tela.
Velmi poutavý příběh vědkyně od jejích začátků, významných objevů, které skoro až dosáhly na Nobelovu cenu, přes dramata kolem léku proti viru HIV až k popisu vnitřní komunikační sítě v každém z nás. Vědecký pohled na psychosomatiku, na vnitřní léčebnou schopnost našich těl, na komunikaci mezi imunitním, neurologickým, endokrinním a trávícím systémem a co ji narušuje, to vše velmi srozumitelně podané, prostě stojí za přečtení. (Říjen: 984 str.)
Kniha je spíš životním příběhem autorky než naučnou literaturou. Pokud vás zajímá víc naučná literatura, budete si muset najít něco jiného. Naučné pasáže v knize slouží hlavně pro pochopení objevu opiátového receptoru a jak spolu souvisí neuropeptidy, emoce, tělo a zdraví.
Autorka vysvětluje, jak její vědecké objevy vedly k novému chápání vztahu těla a mysli. Na začátku se věnuje čistě vědeckému výzkumu a málem končí spojením vědy a esoteriky. Ten přechod je dost neznatelný a je zřejmé, že hranice mezi vědou a spiritualitou se zmenšují. (Např. mindfulness)
Abych to zkrátil, protože wikipedie je stručná a přesná: „Pertová objevila, že neuropeptidy a neurotransmitery působí přímo na imunitní systém, což ukazuje na jeho úzkou souvislost s emocemi. Objevila dále mechanismy, jež hluboce propojují emoce, limbický systém a imunitní systém. Poznání, že imunitní a endokrinní systém je ovlivňován nejen mozkem, ale také samotným centrálním nervovým systémem, zásadně rozvíjí pochopení podstaty emocí i nemocí.“
Kniha má formu autobiografie, která popisuje život autorky od objevu opiátového receptoru až téměř ke konci její profesní kariéry. V knize tak popisuje svoje vědecké bádání a je to tak trochu exkurze do zákulisí výzkumu.
Autorka knihu pojala typicky ženským způsobem. Dává do souvislosti nejen vědecké poznatky a jak k nim došlo, ale i osobní historii, jak to prožívala a co si myslela. Nejdřív mě napadlo, že by bylo dobré naučné pasáže vysázet jiným fontem než zážitky autorky. Když sem četl dál, zjistil jsem, že se to prolíná tak moc, že by to nešlo. Naučné pasáže postupně ustupují a přibývá osobní příběh. Kniha má několik rovin, které se vzájemně prostupují.
Začíná hledáním vědecké pravdy přes vznik nového oboru psychoneuroimunologie, chápání chemického fungování mozku, hledání léku na AIDS až po psychosomatiku a změnu paradigmatu, která nás vrací zpět k hledání pravdy.
Jedna z rovin je malinko feministická. Kritizuje se období 60. a 70. let, dnes je situace málem obrácená. I mě přítomnost výhradně mužů ve vědě zarazila. Zkráceně:
Proč dělají vědu ženy? Aby zachránily lidské životy.
Proč dělají vědu muži? Aby dostali Nobelovu cenu.
Nevyvážené prostředí vědy, tak může mít velké nevýhody.
Pokud vám nevadí, že to je spíš životopis „s přesahem“, tak rozhodně doporučuju. Mě se to líbilo i z té ženské stránky. Kniha se zajímavě doplňuje s Damasiovým dílem Descartesův omyl. A možná taky Chybějící okamžik, který napsal molekulární biolog Robert Pollack. Vzhledem k datu prvního vydání (1999) kniha už asi nebude úplně přesná. 85%
Hodnotím jako příběh radikální psychoimunoložky, :-) která tvrdila: "Už si nemůžeme myslet, že emoce mají menší efekt než fyzické, materiální látky. Místo toho je třeba pohlížet na ně jako na buněčné signály, které jsou zapojeny do procesu přeměny informací na fyzickou realitu, doslova přetvářejí mysl na materii. Emoce jsou ve spojitosti mezi hmotou a myslí, pohybují se mezi nimi a ovlivňují je."
O svém působení ve vědě psala vskutku emotivně. :-D
"V NIMH, kde jsem pracovala, byli všichni hlavouni psychiatři, lékaři, jejichž pole působnosti končilo u krku. Alfa vědci, kteří měli titul Ph.D., jako jsem byla já, pracovali pro lékaře, zásobovali je údaji, které prezentovali na mnoha konferencích po světě. Moudrý vědec si vyhledá místo chráněné vlivným lékařem a spokojený tam zůstane. Bez ohledu na to, jak je inteligentní nebo tvořivý, vědec s Ph.D. nemá absolutně žádnou šanci někdy postoupit na pozici kontroly zdrojů. Lékařům stačí požádat." ... "Přestože většina lékařů na významných pozicích měla chvilkovou zkušenost s experimentální vědou, jen málokteří z nich byli experimentátoři a často měli problémy s vyhodnocováním dat, zvláště když byly dva experimenty v rozporu. Ale oni řídili, princové, vlivní lékaři, a viděla jsem nejednoho frustrovaného vědce, jak se vrátil do svého sklepního doupěte, bouchal hlavou o stěnu kvůli rozporu mezi tím, co se jeho šéf naučil na lékařské fakultě, a tím co on sám právě viděl pod mikroskopem."
"Srdce vědy je ženské. Ve své podstatě má věda velmi málo co do činění se soupeřením, ovládáním, izolovaností, což jsou všechno vlastnosti, které začaly být spojovány s vědou v její mužsky dominující formě dvacátého století. Věda, kterou znám a miluji, je sjednocující, spontánní, intuitivní a laskavá... Racionální mužský, materialistický svět, ve kterém žijeme, příliš mnoho oceňuje soupeření a agresi. Věda ve své ušlechtilosti je snahou o hledání pravdy, zahrnuje hodnoty spolupráce a komunikace založené na důvěře - důvěře v nás všechny a důvěře v každého z nás."
Překlad není dokonalý, je znát, že překladatelka není ani Češka, ani odborník (Byť jsem rovněž laik, řekla bych, že měl být jako původce virového nachlazení uveden rhinovirus, nikoli reovirus. Originál jsem však neviděla.), ale zažila jsem horší, takže si pomalu zvykám. Předchozí komentáře mě varovaly; deptalo mě až ke konci používání slova "povědomí".
Mám ve zvyku číst spíše knížky, které jsou podpořeny vědeckými studiemi, a popisem, jak studie probíhaly, rozebíráním těch studií. V těch "mých" knížkách se popisují obvykle fakta, která pojednávají k věci, ale rozhodně ne věcmi ze života autora/autorky, popisem konverzací s kolegy z práce a tak dále.
Je to - částmi - podané jako takový příběh, což mi nedošlo, když mě kniha zaujala svým názvem. I tak tu jsou poměrně zajímavé pasáže, ale mě na knize zklamalo hlavně to, jakým "příběhovým" způsobem byla podána. U někoho to může naopak čtení usnadnit. U mě pomohly výpisky, ač si z knížek vždy pamatuji to, co chci, tahle je výjimkou.
Kniha Molekuly emocí po stránce obsahu zcela uspokojila mé očekávání, zejména poměrně detailní popis laboratorních postupů při hledání látek, které později autorka nazvala molekulami emocí. Tato část knihy může být pro nezasvěceného velmi náročná, tím náročnější, že český překlad často kulhá, některé věty dokonce úplně postrádají smysl. Překladatelka Andrea Bačová se evidentně v této oblasti moc nevyzná. Bohužel dostatečně neovládá ani češtinu - používá výrazy snad původem ze slovenštiny jako "buňkový, buňková" místo správného "buněčný, buněčná". U věty "uřízl si jeden z prstů a ponořil ruku do otevřeného břicha mrtvoly" (zde autorka popisuje příběh dr. Semmelweise) zřejmě překladatelka vůbec nebyla při smyslech.
Autorovy knížky
| 2016 |  Molekuly emocí - Věda v pozadí medicíny těla a mysli |
Hodně vědecké (biochemie, nikoli psychologie). Ovšem především autobiografické, protože neustále čteme o tom, co, s kým, proč, na jakém projektu a kde právě autorka dělala - prostě skutečný průřez její laboratorní prací od samotných jejích začátků.
A protože kniha byla vydaná 1999 (u nás přeložena pohříchu pozdě), pro zájemce o základní výzkum je to určitě skvělá historická škola, od 60. let.