Monology
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/49829/bmid_monology-6Qv-49829.jpg
4
183
183
Knížečka pozoruhodných veršů ze života muže a ženy.
Přidat komentář
Konečně poznávám Milana Kunderu jako básníka ....
A přiznám se, že báseň Růže mne okouzlila .....
Kdo je ta růže, bože můj !
Vypravuj o ní, vypravuj !
Ta růže dát se chtěla všem.
Táhnout jak vůně všemi muži
a v mužích chutnat celou zem.
Což - po smrti to umí každý
rozplynouti se do šira.
Ale ta růže touživá
chtěla to umět za živa....
A nazvali ji číškou jedu
a nazvali ji Sodomou.
A leží nyní zahozená
leží jak kámen pod vodou.
Přece však ostny bodavými
pokaždé v sobě ucítím ji,
když někdo vodu studně mé
očima svýma rozhrne .....
A kdopak asi je ta růže
o které básník psáti může - či nemůže ?
Růže je top báseň. Nějak si ho neumím v tom roce 1957 představit. Furt se mi vybavuje ten lehce arogantní chlapík pozdějších let.
Musím se přiznat, že jsem nevěděla , že pan Kundera psal básně. A NÁDHERNÉ básně.
Kniha mne okouzlila . Po přečtení jsem se k ní znovu vrátila a přečetla se stejným nadšením. A určitě to nebylo naposled, kdy jsem tuto útlou knížku vzala do ruky a přečetla si ji. Je to opravdové, ze života, opravdu živé.
Již jsem básně četla několikrát, ale pořád ve mě nejvíce rezonuje Slina ve vlasech. Čtení vyvolá spíše melancholickou náladu, úplně si nejsem jistá, jestli je dobré číst v rozchodové fázi. Právě konce mi přijdou jako hlavním tématem, kterými ke kniha protkána. Konec vztahu, konec života. Nevěra.
Stále nedokážu pobrat, že autor proslulých vyzrálých románů a těchto lyrických básní je jeden a ten samý Milan Kundera. Nevím, jestli si mám gurmánsky zanotovat nad jeho autorským vývojem nebo stačí jen opět nechat spadnout bradu nad jeho uměním. Krása.
Nádhera!
"(...) Tu auta zatroubí,
pohnou se chodci,
život opět uchopí své opratě.
I ty budeš muset jít,
za tím, jenž čeká tě.
I já budu muset jít
za tou, co na mne čeká.
Vytrhnu se z tvých očí
pln velké závratě.
Leč obraz růže, růže té
v hlubině studny zakleté,
leč obraz růže, růže té
každou noc ve mně všemi plátky
a všemi ostny rozkvete."
Monology, mám doma jedno kolibří vydání, útlá sbírka předního autora modernismu, pozdějšího emigranta, kterého si dnes dovolí brát na paškál leckterý politik či člověk, který sice hodně ví, méně však ale o poezii. A k té bych se i vrátil. Monology jsou přímým dokladem toho, že zde nebyli jen básníci všedního dne v čele s Janem Zábranou nebo poezie nezřídka překypující neologismy Vladimíra Holana, ale i civilnější a srozumitelnějši, ovšem tím nesnižuji předchozí zmíněné básníky, ale na této sbírce je krásné to, že se nesnaží čtenáři něco dokazovat, jedná se o čistou, až eufemistickou podobu poezie druhé poloviny 50. let. Obsah vítězí a duše básníka, ba jeho srdce plesá.
Opět jsem přečetla, tentokrát kvůli Výzvě. Tato sbírka se objevuje v knížce Bleděmodře pruhovaný, kde ji zmiňuje hlavní hrdinka a vlastně díky tomu jsem se k sbírce dostala.
Nejsem příliš velký fanoušek poezie, ale zato velký fanoušek pana Kundery. A náhodou se mi do ruky dostala tato knížečka, kde se obojí skloubí a já jsem přímo okouzlena! Básně jsou krásné a nejvíce se mi líbila báseň Věrnost.
Nádhera! Poezii nečtu, k této knize jsem se dostal úplně náhodou a naprosto mě okouzlila! První variace na smrt mne přesvědčila, ať si přečtu celou knihu - a jen žasnu, jak mě mohou oslovit básně! Dokonalé..
V prologu autor uvádí, co znamená být básníkem: „Jít až na konec/ Na konec pochyb/ na konec doufání/ na konec vášně/ na konec zoufání// Pak teprv sčítat/ Dřív ne Dřív ne// Nebo se může stát/ že součet života/ vyjde ti směšně nízký// Že se jak dítě budeš potácet/ věčně jen v malé násobilce// Být básníkem to znamená/ jít vždy až na konec“.
Zajímavý je paralelní pohled na svět, na život, na smrt, ale hlavně na lásku prostřednictvím ženy a muže. Užití ženského rodu sice působí netradičně, ale verše jsou přesvědčivé.
„Jen neodjížděj! Jenom zůstaň ještě!
Vždyť tvá pleť je tak hebká.
Z motýlího pelu utkaná.
Co až na tebe přijdou s výčitkami
a zloba uhodí tě jako uragán?
Co když jak křídlo motýla,
jak chmýří pampelišky
roztratíš se mi do modravé výšky?
Kam tě pak půjdu hledat?
Do vody? Do vzduchu? Do nebes?
(…)
Neslyším nic. Jsem docela hluchá.
Kde jsou všechny mé tóny, hlasy,
zpěv?
Kdepak je veselá hospůdka mého
ucha?
Mé srdce, kaštan, který puká?" (Všechno je prozrazeno, jsou spolu naposled; s. 18)
Modrým hlasem představuje ideální svět, kde chyby a nedostatky jsou nepodstatné: „Tam se nikdo nebude dívat, jaké/ mám nohy a jaké poprsí/ tam se lidé znají jen po svém modrém/ hlase,/ protože hlas je modrý, když jsou lidé/ prostí,/ docela prostí jak děti, jako kůzlátka/ či psi.“ (Chtěla bych odtud odejít, s. 33)
Kundera kritizuje stereotyp: „Zamyká dveře, běží k vratům,/ odmyká vrata, běží dál,/ jak by mu kdosi pálil patu,/ jak před čímsi by utíkal./ Píchačka, šatna, pult a spisy,/ polévka, schůze, marná pře/ a zase nazpět: pult a spisy,/ a večer tmou to uzavře.// Pak běží zase dolů k vratům,/ a z úřadu pryč a pryč a dál./ Jak by mu kdosi pálil patu./ Jak před čímsi by utíkal.// Tak s potem na čele se vžene/ do svého bytu v suterénu./ Tam ve své ženě zapomene/ na život, na svět – na svou ženu.“ (Past, s. 45)
Často se objevuje nenaplněná láska: „Tak odešel jsem za ní/ ještě týž den./ Odešla samotna,/ šel jsem též samoten./ Přece však jsem jí blízko/ a jsem jí pro útěchu,/ jsme oba na cestě,/ oba dva na útěku,/ na cestě od lásky,/ od štěstí, od mládí,/ pod klenbou skřivánků,/ oblaků, volání,/ pod klenbou života,/ ve kterém žijem sami,/ na stejné silnici,/ a přece bez setkání.// Odešla samota./ Já samoten jdu za ní. (Zpověď osamělého muže, s 49)
Motiv smrti podává přirozeně: „V moderním věku/ smrt střílí z voleje. Můj strýček dostal/ mrtvici,/ když díval se na hokej v televizi./ Odejdeme,/ jak odcházíme z domů pro mléko./ Aniž po sobě spálíme/ milostnou korespondenci, aniž/ potěžkáme/ celý svůj život v dlaních, aniž ho/ zvážíme/ a skropíme slzami. (Infarkt, s.53)
V 5 částech „docela prosté balady“ se čtenář seznamuje s obyčejným, uvěřitelným příběhem vojáka Urbana.
Převažují milostné motivy: „Až lehnem do trávy a až mne obejmeš,/ tehdy ten velký dům,/ jenž nazývá se svět,/ tehdy ten velký dům/ se s námi bude chvět.// Ale pak až poslední blesk/ zhasne a dozní ve tvém těle, /uvidíš náhle nad hlavou/ nebe tak blízké, rozněžnělé,/ že nebude to nebe ani,/ jako spíš strom,/ který se nízko nad nás sklání,/ hvězdami obsypaná strom.// (…) Usneme ve světě./ A vesmír usne v nás. (Na noc, s. 65)
Autor klade prostřednictvím lyrického subjektu otázky: „Umlkly verše a já stál./ Dokola pulsovala zem./ A tu jsme vykřikl a hlasitě se ptal:/ - Kde jste kdo? Mluvte!/ Kde to jsem?“ (Blouznění, s. 68)
.................................................................
Byl jsem sám. Bez tebe. Korouhve
soumraku
V truchlivém obřadu padaly na řeku.
Bylo to v krajině, kterou jsem nepoznával.
Pár domků, tyče, trať a řeka velmi
tmavá
s vylitým olejem, který z té řeky civěl
duhovým pohledem zeleně, modře,
divně.
Pár domků, tyče, trať a vlak do toho
hvízdal,
hvízdal tak zoufale, že všechna ptačí hnízda
padala se stromů hrůzou a úžasem,
že není domova, že cizí je nám zem,
že je jen samota a lásky není, není,
že je jen most a trať, řeka
a odcházení…
A tehdy zaslechl jsem zdaleka tvůj
hlas.
Hedvábně, tenounce a teskně volala.
Ten hlas byl verunka, poslíček –
- otakárek,
Paprsek domova, který sen zbloudil
z dálek.
Dal jsem do něho něhu, kam volal mne
ten hlas.
Dva kroky přede mnou utíkal atlet –
čas.
Dva kroky přede mnou a já dva kroky
za ním.
A tak jsme běželi. Pořád a bez ustání.
Avšak tak hedvábně a teskně zněl
tvůj hlas,
Že zrychlil jsem svůj běh a předběhl
jsem čas.
Předběhl jsem den a noc a rok a další
den,
Běžel jsem lehoučce, jak z těla
vysvlečen,
čas za mnou vrávoral. Daleko zůstal
vzadu (…)
A tehdy cítil jsem, jak se mi v celém
těle
opojně rozlévá závratné štěstí vřelé,
jak nemohu už dál, jak padám, nemám
sil,
jak toto chudé lože je rodný břeh,
můj cíl,
má radost a můj konec… (Třetí variace na smrt, s. 74)
Kundera básník je pro mě životní objev. On má zvláštní schopnost. Popsat lehkým perem cokoli a vždy to jde až na dřeň. Monology jsou právě ta sbírka, ke které se můžu vracet opakovaně.
-----------------------------
Kdybys tak raději mlčel
Nemluv mi o lásce!
Z každého tvého slova slyším,
jak na mne ťuká červotoč.
Mám rád, mám rád, mám rád ...
Vždyť já vím, že tvoje srdce
je omotáno cizí kadeří!
Nelži, že jsou to moje vlasy!
Nevěřím, nevěřím!
Vždyť tvoje slova, to je rákosí a les
a mlhovina, za níž kráčíš v chvatu
s kloboukem do tváře a s tváří do kabátu.
Já tě však vidím! Za všemi slovy tě vidím!
Já vím, kam jdeš! Já znám ty dveře!
Já znám to jméno na nich!
Cítím tu horečku, co jde ti po těle!
Vidím tvé oči, jak se ohlížejí,
plaché a zbabělé ...
Mlč, mlč,
já všechno vím! ... Ach, kdybys nemluvil,
že mne máš rád ... Kdybys tak raději mlčel ...
Jak tenkrát. Na začátku. Kdysi.
Tehdy byls němý.
Byls jak medvídek.
Nemluvils o lásce
a byl jsi láska sama,
ach, chlapečku můj, lásko,
lásko milovaná ...
Co ? Co to zas říkáš ?!
Mlč už proboha!!
Kunderovy romány patří mezi mé nejoblíbenější, ale tyhle verše.. Ty pro mě znamenají ještě něco víc. Něco tak překrásně neuchopitelného.
Kundera v roli básníka je pro mě milým překvapením, opět jsem se usvědčila v tom, že autor má dar napsat naprosto dokonalé lyrické dílo. Jen mě mrzí, že on sám se ke svým Monologům nehlásí.
Štítky knihy
milostná poezieAutorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kunderu jsem měl vždy zaškatulkovaného jako výborného romanopisce, takže jeho básně pro mě byly velmi příjemným překvapením. Bohužel je to poslední básnická sbírka, kterou napsal již v roce 1957. Básně jsou velmi přístupné a čtivé, většina z nich je nadčasová. Kdo má rád poezii, tak zklamaný si myslím nebude.