Moře
John Banville
Banville v románu Moře dokonale prokázal, jak mistrovsky ovládá jazyk, především pak jeho možnosti, jak nečekanými a naléhavými obrazy vykreslit i ta nejskrytější hnutí lidské mysli. Kunsthistorik Max Morden se vrací do přímořské vesnice, kde kdysi, jako chlapec, trávil prázdniny. Snaží se tím uniknout před nedávnou ztrátou, ale i čelit traumatům, na která dávno téměř zapomněl. Tady se kdysi setkal s nevšední rodinou Graziových, kteří do jeho poklidného dětství v nudné středostavovské rodině vtrhli, jako by přišli z jiného světa. Pán a paní Graziovi byli protřelí a přímočaří a nepodobali se žádným dospělým, které předtím poznal. Malého Maxe však nejvíce fascinovaly jejich děti, dvojčata: zamlklý Myles a energická a sebejistá Chloe. Zestárlý Max Morden, který se nedávno musel smířit se smrtí své ženy, podniká výlet do vlastní minulosti i do vlastní rozbolavělé duše. Banvillův román Moře je zároveň příběhem o tom, jak se smiřujeme se ztrátami, i podivuhodnou úvahou o lidské identitě a paměti. Román Moře získal v roce 2005 nejvýznamnější britskou literární cenu, BOOKER PRIZE. Přeložil Richard Podaný.... celý text
Přidat komentář
Historie truchlení. Návrat do krajiny dětství, konec chlapectví, nenápadná setkání, štěstí měnící svou podobu, lásky v sousedství smrti, moře jako metafora. Vlastně se nic neděje - a život je najednou pryč... Vytříbený jazyk, nostalgie tak akorát - jen ten nevzrušený a nevzrušivý způsob vyprávění by se mohl občas proměnit.
Knihu považuji za literární skvost! Styl a jazyk, kterým byla napsána, prozrazují autorův výjimečný vypravěčský talent. Po počátečním vcelku poklidném vzpomínání se zde postupně odhalují charaktery všech postav, ale zejména pak samotného protagonisty příběhu. Banville nám čtenářům nechává nahlédnout do jeho "13.komnaty" (neboli také svědomí).
Vřele všem doporučuji!
Jazykově je kniha pěkně napsaná, ale ... Základní problém pro mě je, že kniha vlastně nemá děj, je to soubor vzpomínek, který se mi na konci nespojil velkým vyvrcholením. Během čtení jsem musela takřka násilím držet oči na řádku, abych nepřeskakovala stránky. Pozitivem knihy je, že má jen 158 stran, tak se ji nevyplatí odkládat :).
Že by mě Moře nějak zvlášť nadchlo, to opravdu říct nemohu. Střídaly se pasáže, kde jsem se hrozně nudila, s těmi, které mě dokázaly na chvíli vtáhnout. Do těch počítám hlavně příběh s Annou, kdežto vzpomínky na dospívání u moře se často vlekly. Nepopírám, že myšlenky byly kolikrát zajímavé, ale nenadchly mě tak, aby ve mně kniha zanechala hlubší stopu. Ale líbilo se mi finální odhalení identity paní Vavasourové :-)
Lidsky velmi silný román, kde se prolínají tři dějové linie, nás nutí přemýšlet nad lidskou smrtelností a nad naší povahou a její ovlivnitelností ze strany základních lidských potřeb a pudů. Okolí vlastně nehraje zas až takovou roli. Jako by se všechno odehrávalo jako autorův deliriantní sen. Začátek je celkem předvídatelně spjat s rozuzlením. Kniha je cestou do vlastního nitra, jeho obviněním a následnou katarzí, ke které dopomůže návrat na místo z dětství. Nedoporučuji ve stavu deprese nebo na dovolenou. Kniha vybízí k zamyšlení a k cestě do vlastního svědomí. Rozhodně stojí za přečtení.
I přes to,že za tuto knihu autor získal britskou literární cenu,tak kdovíjaké počtení to teda nebylo.60%.
Je to nesporně velmi dobře napsaná kniha, stylisticky obratná, pečlivě komponovaná, se zajímavým námětem, ale mně přišla místy užvaněná, nudná. Závěr byl zajímavý, ale přesto je mé hodnocení průměrné.
Jako ve většině knih, které jsou v podstatě intimní zpovědí, a najedeme v nich minimum dialogů, záleží na tom, do jaké míry je nám blízký spisovatelův svět, prožitky, jazyk, nálada. Mně se v tomto případě na vlnu Banvillova románu nepodařilo dostat a jinými oceňovaný jazyk, mi přišel místy krkolomný, jako by se snažil opsat jednoduché složitým. Taktéž nesdílím názor, že kniha nějak víc souvisí s výtvarným uměním, jelikož drobná připodobnění typu "seděla v pozici jako Whistlerova matka", ještě neprodchnou knihu uměleckou atmosférou. Nepopírám, že kniha má svoje přednosti, ale mě zkrátka nijak nenadchla a do své knihovny bych si ji nepořídila.
Neveselý příběh čerstvého vdovce Maxe, který před svými problémy utíká do pobřežního městečka, kde kdysi trávil dětství. Ničemu samozřejmě neunikne, naopak si znovu prožije tragické události, které tu zažil jako chlapec. Je to smutný příběh bez šťastných konců.
Nicméně je to velmi dobře napsané, Banville vás donutí vcítit se do Maxových pocitů a myšlenek, je to kniha kterou hned tak nezapomenete. Prostě není to zábavná beletrie, ale opravdová literatura.
Dost mě dostal závěr knihy, nic takového jsem neočekával a myslím, že to dostane i vás, pokud si dáte tu práci to přečíst :-)
Bohužel, skvělý námět ve výsledku úplně vyšuměl. Na literární cenu to nevidím, asi se pokusím někde najít argumenty komise. Úplně ztracený čas to nebyl, ale kdybych se do knihy nikdy nepustila, o nic bych nepřišla.
Banville je spisovatel par excellence. Už dlouho jsem nečetl knihu napsanou tak krásným a zajímavým jazykem. Trochu mi to stylem a částečně i námětem připomínalo K majáku od V. Woolfové. Nicméně to není kniha pro každého, žádné lehké odpočinkové čtení a především žádné veselé čtení. Ze tří vrstev vyprávění mě nejvíce zaujala ta nejstarší - o Chloe a její rodině. A musím uznat, že závěr mě docela dostal, včetně odhalení jedné z hlavních vedlejších postav přítomné roviny vyprávění. Určitě si od autora ještě něco přečtu, jen to chce knihu se špetkou pozitivnějšího ladění.
Kniha mě zrovna neuchvátila, jazyk je, pravda, pěkný, ale jinak je to trochu upovídané.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Moře |
| 2008 | Kdo je bez viny |
| 2017 |  Zkrotit vlka |
| 2011 | Anatomie strachu |
| 2016 | Černooká blondýnka |
Příběh stárnoucího muže, který přišel o manželku a vrací se na určité místo k moři, kde může vzpomínat na dětství a současně na svou ženu. Jeho myšlenky mu skáčou jedna přes druhou, až si okolní lidé myslí, že není tak docela v pořádku.
Nebýt výzvy, asi bych po tomto románu vůbec nesáhla.