Moře a jed
Šúsaku Endó
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/28346/bmid_more-a-jed-E9x-28346.jpg
4
81
81
Podnětem k napsání románu byla autorovi skutečná událost: vivisekce na americkém zajatci, jaké se během druhé světové války konaly z rozkazu japonské armády na lékařské fakultě. Autora zaujala především psychologická a mravní stránka věci a postoj jednotlivých účastníků experimentu k zločinu, který spáchali.
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1980 , VyšehradOriginální název:
Umi to dokujaku - 海と毒薬, 1957
více info...
Přidat komentář
Hmm, čekala jsem další jednu takovou lágrovou zpověď o krutostech nepřítele.
Nene, bylo to mnohem sofistikovanější.
Na pokusy na zajatcích je nahlíženo očima nikoli osob pokusných. A ne všechny "vědce" to bavilo, ale...
Osobnosti doktorů, sester, vojáků a ostatních, tvoří docela děsivou koláž. Až člověka zarazí, koho vlastně lituje... Stojí za přečetení.
Poněkud morbidně jsem si knihu vybrala na cestu do nemocnice na vyndavání stehů po operaci :). Poměrně neklidně jsem poposedávala v čekárně a bála se, až se dveře otevřou... ajaj :).
Endo, si myslím ,že v tomto ztvárnění jednoho z mnoha válečných zločinů druhé světové války, se pokouší odpovědět na otázky ohledně existence zla jak ve válce ,tak obecně.
Někde v díle píše že zlo využívá lidské slabosti a roste na nich.Jako například lhostejnosti,odevzdanosti,nesoucítěním a schopností omluvit sám sobě každou špatnost.Bravurně popsán moment rozhodnutí lékařů a následné popírání výčitek svědomí.
Válka je zvěrstvo a z lidí dělá monstra, ani se jí nemusí přímo účastnit.
Nakonec pár citátů:
...."Zabít pacienta přece není nic strašnýho. Svět doktorů je už odjakživa takovej. A to právě umožňuje vývoj. Kromě toho dneska, kdy se i po ulicích válejí po náletu mrtvoly, lidská smrt už nikoho neděsí. No a teta - je přece lepší, aby přišla o život v nemocnici, než aby zahynula při náletu, ne? Protože tady to má aspoň nějakej smysl.“....
....„Ale my jednou budeme potrestáni,“ zašeptal Suguro, nachýliv se najednou k němu. „Co říkáš? A bude to jen přirozené, když nás potrestají, ale…“
„A copak to nebude zase jen trest světa? A když tě trestá svět, nic se přece nemění.“ Toda zase dlouze zívl. „Protože ty a já jsme zkrátka v takovéhle době byli na téhle lékařské fakultě, dělali jsme operace na zajatcích. Je otázka, co by udělali ti, kteří nás budou soudit, kdyby se dostali do stejné situace. Jak nás vůbec může svět soudit?“.....
Kde se vzal ten jed ?
Co to lidi tak pálí ?
Co by jsi udělal ty ?
Po bitvě každý generál.Co nás žene a nutí dělat rozhodnutí.Osudová.
Přitom i bezvýrazná a neméně důležitá tvoříme každodenní rutinou.Kdyby nebyla válka válčíme i tak.Stále jenom sami se sebou.Uvnitř.Zákopy v nás.
Vyhrocené situace otvírají nepěkné věci.
Minulost se prolíná s přítomností.
V dané době se mohou zdát částečně bezvýznamná.Co je dnes posuzováno podle kritérií nebo norem může být zítra ihned jinak souzeno.Pokud se jedná o lidský život o to je to složitější.Jaká je obhajoba ? Kolektivní vina ? Svědomí je soudce.
Vivisekce není hlavním tématem knihy.Důležité je to co jí předcházelo.
Zúčastnění se představují.Pronásledováni pohnutkami i vzpomínkami.
Psycho od proslulého japonského autora ŠÚSAKU ENDO.Útlá šleha plná otázek.
Polámané charaktery války.Bezmoc k uzoufání.Nabitá k přemýšlení.
Musíme zrušit vivisekci ! Války klidně taky.
Druhá Endóova kniha mě již nedokázala tak zasáhnout jako předchozí Mlčení, přesto se jedná o velmi dobře zkonstruovaný psychologicko-morální dílo. Myslím, že Endó je jedním z těch japonských literátů, kterým může i adekvátně porozumět Evropan. Jeho prózy vynikají strohostí stylu a hloubkou obsahu.
Šúsaku Endó opravdu umí čerpat z historických událostí. Fikce založená na skutečném příběhu, temná kniha o morální vině a zodpovědnosti za válečné zločiny. Chladné, vypočítavé postavy, z nichž každá má své vnitřní konflikty. Obžaloba války, která se tyčí nade vším. A nebyl by to Endó, kdyby nepoložil otázku víry. Pokud je to Bůh či náboženství, co lidem brání překročit tu pomyslnou hranici, co Japonci bez Boha?
(Ovšem nebude to jen záležitost Japonců, vzpomeňme na židovský masakr. Byl to Hitler, kdo jej nařídil, ale ve skutečnosti v táboře pomáhali "obyčejní" lidé. Démony lidstvo dokáže vyprodukovat opravdu snadno).
Nemocniční prostředí, ještě k tomu za války, není úplně můj šálek kávy, ale chtěl jsem si od Endóa konečně něco přečíst a po ruce byla jen knížka s anotací, že hlavním tématem bude vivisekce na americkém zajatci. Chtě nechtě jsem se tedy pustil do čtení a k mému překvapení musím přiznat, že mě autor "dostal" tím, jak vykreslil postavy, které se kolem operace točí. Ta psychologie postav mi přišla až taková, že jsem si říkal, že i u v realitě, tak jak k vivisekci došlo mohlo dojít přesně tak, jak ji zde popisuje autor s tím, že většina postav konala sice dobrovolně, ale pokud zohledníme jejich rozpoložení a životní osudy, tak jejich odsouzení není tak úplně jednoduché... Příběh jako takový mě až tolik nezasáhl, ale vykreslení postav a jejich vnitřní pochody ve mě ještě nějakou dobu budou vřít.
Pěkná kniha na jeden večer,co se čtení týče,ale v hlavě asi nějakou dobu vydrží.Celá kniha vygradovala v silný závěr,který mě nutí k zamyšlení a přemýšlení.Naštěstí to byla "jen kniha" a já se moc těším na Endóovo "Mlčení".
Nejde ani tolik o to, k čemu došlo, ale proč s tím vykonavatelé souhlasili. Přitom jsou postavy načrtnuté jen v hlavních obrysech, vlastně spíš typizované. Pokud mají historii, nijak se nevyvinou, Toda zpytuje celý svůj dosavadní život aniž dojde k nějakému závěru, sestra s dost schematickým životním příběhem reaguje jednoduše až brutálně, kupodivu se ale jako taková dokáže vnímat. Zbylí dva naopak pozadí jako by neměli, momentálním povětřím kamsi zaváté listy bez emocí nebo z přebytku emocí otupělé.
Jako pohled do Japonska koncem války, kdy bylo všem všechno jedno, po nás potopa, mě to zaujalo, ale nemůžu se zbavit dojmu, že ty drobné detaily mi měly dát víc než obraz generace s nemocnou duší ("a tvá nemoc neskončí ani po uplynutí tří vtělení"), která nevěří v Boha, a proto se nemůže zachránit - "Člověk říká osud tomu, co ho unáší a čemu sám nemůže uniknout. A ten, kdo člověka z tohohle zajetí osvobozuje, to je snad Bůh, ne?" "Jo, tomu já nerozumím. Mně už je všecko jedno, ať Bůh je nebo ne."
Téma zajímavé,ale jinak mne kniha nenadchla. Výjimečně jsem dočetla,ale jen proto, že to napsal můj oblíbený autor.
Kniha která nemá velký rozsah, ale která zaujme na dlouho. Už samotné téma provokuje, otvírá Pandořinu skříňku tajemství, o kterých se raději ani nehovoří. Kniha, od které se čtenář neodtrhne. Kniha která události nepopisuje nijak drasticky, ale přesto není dobré ji číst před spaním. Velkou část knihy zabírá psychologická sebeanalýza účastníků. Od poklidného děje události gradují až k závěru knihy. Ten je k samotným "pachatelům" relativně milosrdný, stejně jako je naprosto nelítostný ke strůjcům vojenské mašinérie. Autor dokáže pochopit, a do jisté míry snad i omluvit pohnutky jedněch, ale stejně tak je nesmlouvavý k cynismu a bezohlednosti druhých.
Silné dílo, bravurně vykreslená psychologie postav - jejich životní události a pocity, díky kterým vlastně mohli přihlížet, nebo aktivně provádět hrůzné činy. Obhajovali si to jako přínos pro zdravotnictví a odhalení hranic lidského těla.
Japonci byli (a možná ještě stále jsou?) krutí. Přestože dnes jsou převážně pracovití a kultivovaní, dle mého názoru se s tím úplně nesrovnali. Konečně díky tomuto dílu mi došlo, proč vlastně u nich se natáčí nejvíc filmů s gore tematikou, mučením, násilím... Protože je to dost možná způsob, jak se jako národ vyrovnávají s krutostí svých předků.
Japonská literatura je o dost jinačí než ta Západní, není divu že ve světě patří k oblíbeným japonským autorům Haruki Murakami, který píše i "západním stylem". Někdy je opravdu těžké těm japonským knihám porozumět a oblíbit si je.
A přesto, tady je. Moře a jed. Typicky japonské a naprosto perfektní.
Není to čtení pro každého a vlastně si i troufám říct, že pro většinu lidí to vhodné čtení vůbec není. Moře a jed je naturalismus ve své nejskvělejší podobě. Kde jinde se nejen dočtete o pokusech na lidech, ale i s podrobnými popisy, jak všechno vlastně probíhá?
Kde jinde se setkáte se skvěle vykreslenými postavami, s jejich pohnutkami, s jejich minulostí i budoucností. Vy nejen že víte, proč to dělají, ale vlastně je i chápete. A je vám jich možná i líto. Možná ne. Možná si řeknete, že to jsou zvěrstva, jenže ta zvěrstva opravdu probíhala. Kde byla tenkrát ta morálka? Proč teď se tváříme, že něco takového se nemohlo stát?
Kniha přesně pro ty, kteří nechtějí zavírat oči - před přítomností, minulostí ani budoucností.
Přeci jen dávám jen 4 hvězdičky, protože je kniha na můj vkus moc krátká a některé její pasáže mě zase tolik neoslovily (třeba část se zdravotní sestrou).
Brilantní psychologické vykreslení citové prázdnoty. Navzdory strašlivému námětu – vivisekce na americkém zajatci (v narkóze), se román čte velmi dobře, snad i díky prostému jazyku, který Endó používá k zachycení motivací zaměstnanců nemocnice, kteří se této příšerné “operace” účastní. Autor nám přibližuje portréty tří pracovníků, dvou mladých stážistů a zdravotní sestry, kteří vlastními slovy vyprávějí o přelomových situacích svých životů, jež je postupně dovedly až do stavu, kdy byli schopni potlačit základní lidské instinkty a ztratit běžný lidský soucit. Člověk by řekl, že takoví poznamenaní lidé již žádnou další ztrátu zažít nemohou, ale Endó mistrně ukazuje, že i pod nejhlubším dnem se skrývá další obří prázdnota.
Ačkoliv téma je zajímavé, kniha nedosahuje síly Mlčení. Příběh nahlížíme očima vypravěče a několika postav, to je však neúčelné, neboť nám to nepřináší nové pohledy na danou problematiku.
Ano, je to drsné, obzvláště chladné postoje některých zúčastněných jsou až neuvěřitelné. Je to o to horší, že námětem byla skutečná událost. Knihy z nemocničního prostředí jsem nikdy moc nemusel, ale místy se tak začtete, že ani nevíte, a jste o několik stránek dál. Určitě je zapotřebí vyzdvihnout Endóovu schopnost zachytit aktuální psychologické rozpoložení jednotlivých postav, a také celkové rozpoložení v určité situaci.
Hodně drsná "Růžovka"! realistický příběh lékaře, který se účastnil vivisekce amerických zajatců.
Příjemný pomalý, ale hluboce morální příběh, který vás vezme do japonské nemocnice v průběhu války. Hezké čtení, bez problémů se dá zvládnout za jedno odpoledne.
Štítky knihy
japonská literaturaAutorovy další knížky
| 1987 |  Mlčení |
| 2018 | Samuraj |
| 2019 | Hluboká řeka |
| 1980 |  More a jed |
| 1983 | Keď zahvízdam |
Popis životů několika lidí, kteří se účastnili vivisekce na amerických zajatcích. Autor někde v jejich osudech hledá příčinu, proč se dobrovolně k této hrůze přihlásili a nejsem si úplně jistý, zda ji našel.